Těsně předtím, než mi prolétla kulka hlavou, jsem ho spatřil. Kolem se ozýval křik raněných a ve vzduchu hořela beznaděj. Kluk, se kterým jsem chodil do školy, řval vedle mě bolestí jméno své mámy. Nejhorší bylo ale to neskutečné vedro. Země hořela a šílenější než smrt byla snad jen ta nekonečná žízeň. Ano, kdybych býval dneska žil, vyprávěl bych vám o něm. O Pouštní lišce. O Rommelovi. Tenkrát jsem byl ještě mladý kluk a věřil jsem všemu, co mi řekli. Člen Deutsches Afrika Korps. Psal se rok 1941 a severoafrický přístav Tobruk byl již blízko.
HAIL OF BULLETS a jejich nové, v pořadí třetí řadové album. Tentokrát se zaobírají invazí německých vojsk do Afriky. A opět je plné utrpení, nezaměnitelného hlasu Martina Van Drunena, chladivých valících se melodií i tryskajících chvilek, kdy byste se upařili k smrti. Ten recept, který na mě fungoval na minulých albech, je vlastní mé krvi i letos. Mám moc rád ty doomové, do nebe se vznášející pasáže, kdy máte až fyzický pocit, že létáte někde nad bojištěm plným mrtvol. Když se do toho pak HAIL OF BULLETS pořádně opřou, jsem totálně smeten a vzpomínám na neutuchající headbanging, který jsme spolu zažili v létě na Basinfirefestu. Pokud bych měl v současné době vybrat kapely, které podle mě vládnou old school death metalu, HAIL OF BULLETS by určitě patřili do první desítky. Jejich desky nepostrádají tolik potřebný náboj a i když se neubráním dojmu, že jsou si čím dál tím víc podobné s posledními počiny ASPHYX (a GRAND SUPREME BLOOD COURT), tak osobně pořád stojím v zástupu obdivovatelů. Málokterá skupina na mě totiž dnes dovede přenést svojí hudbou tolik „pestrých“ emocí.
Nejhorší bylo vždycky to ticho, které jsme zažívali před každou bitvou. Někdo se tiše modlil, někdo plakal a mnoho z nás jen odevzdaně čekalo. Pak, jako když rozříznete vzduch, se rozezněla střelba a ti, s kterými jste ještě nedávno probírali hezký holky, leželi kolem mě bezvládně jako kusy hadru. Těm jsme kolikrát záviděli, protože to utrpení měli již za sebou. Sobecky jsem řval, aby zranění už byli zticha. Ten řev se nedal vydržet a stejně jim nebylo pomoci. Nesnášel jsem také ten pronikavý zápach hniloby, který byl cítit úplně všude.
Texty zde tvoří samostatnou, zároveň nedílnou kapitolu celé desky. Jsou propracovány velmi pečlivě a je z nich cítit, že se o dané téma kapela zajímá a pevně věří v to, co zpívá a hraje. Ano, to je to správné slovo. UVĚŘITELNOST. Já při poslechu opravdu cítím, že jsem někde na bojišti v Africe. Když si k tomu ještě pročítám jednotlivá slova, která ve skladbách zaznívají, jsem ihned vtažen do téhle smrtící hry. Muzika je k tomu pak neméně uhrančivá, syrová, bolestná, plná strachu, vznešenosti a špíny.
Pocházel jsem z velmi křesťanské rodiny, otec mi dal přísnou výchovu, ale svoji víru jsem již dávno ztratil. Není přece možné, aby Bůh dopustil tolik utrpení. Zato Satana jsem viděl mnohokrát ve tvářích svých protivníků i spolubojovníků. Ten zažíval své žně. Nenávist bylo to jediné, co nás drželo při bídném životě. Ta nás spolu se strachem hnala neustále dopředu. Pořád dál. Ke smrti.
Mix a mastering, kterého se opět ujal Dan Swanö je jedním slovem vynikající. Vše je jasně čitelné, místy až chorobné a nutí mě to neustále přidávat volume doprava. Obzvláště ty klidnější momenty a sóla jsou natolik mrazivé, že jsem kolikrát zůstal stát jako opařený. V těchto chvílích jsem přestával být „kritikem“ a jen jsem vnímal, užíval si a poslouchal. Když pak zazní v songu „DG-7“ ta kvílivá kytara, jsem to já, kdo je tím vojákem, který bojuje po boku samotného Rommela. Cover od Erika Wijnandse mě zaujal natolik, že jsem se stal majitelem trička (smích).
Dorazili jsme na místo a začalo obléhání. Tobruk. Jinak takový krásný příjemný přístav. Já jsem ale ležel ve špinavém zákopu a přemýšlel o tom, jak je teď u nás doma. Měl jsem obrovskou chuť na obyčejný chleba. Ten, co dělával pekař v naší ulici. To byla také moje poslední myšlenka. Zajímavé, co? Poslední slova člověka na tomto světě byla o pečivu. Jenže smrt si nevybírá. On tam jen tak stál a bylo vidět, že je ve svém živlu. Erwin Rommel se opíral o tank, smál se a kolem umíraly tisíce lidí.
Já mám tentokrát zcela jasno. Srdcová kapela nahrála opět skvělou desku. Nevím, jak to pánové pořád dělají, ale jsem zase úplně rozsekán. Bodovat budu samozřejmě vysoko. Jednak se podívejte dolů na můj nick (smích) a také vezměte v potaz, že toto jsou slova fanouška, který jen sepsal pár řádek, jak na něj „The Rommel Chronicles“ působí. Nedokážu psát výše zmíněná slova bez emocí, s nadhledem „kritika“. To jednoduše neumím. Na to je recenzované album pro mě příliš silné. Podobně „postiženým“ posluchačům přeji příjemný poslech a ostatním, kterým má slova zrovna nevoní a tu válku na desce necítí, doporučuji, ať si udělají názor (ten již jistě mají) sami. Způsobů, jak si dnes dopředu ověřit, zda se mi nahrávka líbí nebo ne, je spousta. Já považuji album za vynikající.
Generál polní maršál Erwin Rommel spáchal sebevraždu 14. října 1944. Dodnes je považován za jednoho z největších vojenských taktiků. Je historiky ceněn hlavně jako velitel tankových divizí. O počtech obětí, které zahynuly během jeho velení, se dodnes vedou dohady.
Seznam skladeb:- Swoop Of The Falcon
- Pour le Mérite
- DG-7
- To The Last Breath Of Man And Beast
- DAK
- The Desert Fox
- Tobruk
- Farewell to Africa
- The Final Front
- Death Of A Field Marshal
Čas: 45:48
Sestava:
- Martin Van Drunen – zpěv
- Paul Baayens – kytara
- Stephan Gebedi – kytara
- Theo Van Eekelen – basa
- Ed Warby – bicí
http://www.hailofbullets.com/cms/
http://www.facebook.com/hailofbulletsofficial
http://www.lastfm.es/music/Hail+of+Bullets
http://www.reverbnation.com/hailofbullets
http://www.metalblade.com/us/
