Vždycky mě fascinovaly staré kultury, historie a poznatky o našich předcích. Nejsem sice žádný odborník, ale mít na to peníze, vymetl bych kdejakou kobku (smích). Death metalisté NILE jsou pro mě jednou z mých velmi oblíbených kapel. Nebylo tedy po prázdninovém dvouměsíčním odpočinkovém koncertním půstu moc co řešit. Naše úderná skupina ve složení já, Opat a Ignor se vydala směr hlavní město vstříc death metalu a historii dávných civilizací. Původně jsem chtěl cestou předčítat z Egyptské knihy mrtvých, ale neměl jsem doma žádný skladnější výtisk (smích). Zůstalo tedy jen u krásně „obyčejného“ povídání o muzice a životě. (Asphyx)
V death metalovém ranku bych našel pouze těžko kapely, které mám na vyšších pozicích v osobním žebříčku, nežli právě NILE. O návštěvě pražského koncertu jsem tedy dlouho neuvažoval a se značným předstihem si datum 4. září zapsal do kalendáře. Mé těšení a očekávání bylo umocněno, když jsem v posledních týdnech nedokázal poslouchat téměř nic jiného, než právě egyptology. Snad každý den si do mého playlistu našla cestu minimálně deska „Annihilation of the Wicked“ (2005). Kromě NILE se na druhou část evropské At the Gate of Sethu Tour vydali kanadští historikové EX DEO a francouzští pekelníci SVART CROWN. Druzí jmenovaní mne ještě více přesvědčili k návštěvě a to i díky letošní skvělé desce „Profane“, která se takřka jistě objeví v mém TOP 10 2013 i na Fobii v každoroční anketě (úsměv). (Opat)
Do Hoodoo clubu jsem zavítal vůbec poprvé v životě. První, druhý i každý další pohled na klub se mi líbil. Mám rád takovéto prostředí. Dovolím si ještě pochválit organizaci (Obscure Promotion) celé akce. Vše odsýpalo víceméně dle předběžně uveřejněného line-upu, pro nás přespolní tedy velká spokojenost. Jedinou výtku bych měl jen k čepovanému pivu pravděpodobně vlastní výroby. Chuťově to docela šlo, ale ranní rande s mými střevy nedopadlo několikrát zrovna moc dobře. Ale přijeli jsme hlavně na muziku, tak pojďme na to. (Asphyx)
Já jsem pít nemohl, tak jsem byl alespoň projímacích prostředků tamního piva ušetřen. (smích) (Opat)
Na prvních několik zastávek se k hlavnímu triu přidali také italští melodic death/black metalisté BLACK THERAPY a rumunští thrasheři DECEASE. Obě kapely jsem si zběžně poslechl i doma, abych věděl, do čeho jdu. A přiznám se, že ani jedna z band mne studiově příliš nezaujala, i tak jsem však byl zvědav na živý přednes. (Opat)
Italská pětice vydala počátkem dubna své debutové album „Symptoms of a Common Sickness“, hrálo se tedy výhradně z něj. Osobně bych si ke zmiňovanému zaškatulkování ještě dovolil připojit slovo „heavy“, některé pasáže jsou prostě klasický heavy metal s trochu hrubším vokálem. BLACK THERAPY netrpí nesehraností, docela jim to naživo šlape, ale chybí tomu něco, co by člověka okamžitě zaujalo, chytlo ho za řiť a nepustilo až do konce setu. Trochu výraznějším momentem byla skladba „Melancholy“, akustický začátek doplněn o příjemné kytarové sólo a následný rozjezd po cestě k melodickému black metalu. Až na tento song však půlhodinka BLACK THERAPY tak nějak proplula a nezanechala hlubšího dojmu. (Opat)
Mladí, neklidní, death metaloví a melodičtí byli Italové BLACK THERAPY. Jejich vystoupení bylo plné předvídatelných postupů. Každopádně hráli s nadšením. Kytarista sice občas nestíhal a zpěvák nebyl příliš výrazný, ale z tváří přítomných dam jsem pochopil, že se pánové líbili. Na rozjezd budiž. Horší je, že si je nebudu za pár měsíců vůbec pamatovat. Bylo to velmi nevýrazné. (Asphyx)
DECEASE jsou další předskakující kapelou a já stíhám přibližně půlku jejich setu díky ochutnávce druhého točeného piva nahoře v hospodě. Jedná se snad o dynamický death thrash (nešlo to kvůli zvuku příliš poznat) jako vytažený odněkud z garáže. Bohužel je zpěvák opět šíleně utopený a i přes jeho snahu nakonec DECEASE vyznívají poněkud nezáživně. Snaha ale byla, to se cení. Nevím, jestli se jedná o dnes tolik často provozovaný způsob turné, kdy si mladé kapely zaplatí hraní se slavnějšími kolegy, ale pokud tomu tak je, stěžoval bych si na zvukaře. Když už si platím, tak chci pořádný zvuk, ne? DECEASE mě neurazili, ani nenadchli. Možná někde doma v klubu v pátek k večeru a s pivem možná. (Asphyx)
Mne DECEASE zaujali přeci jen o něco více než jejich předchůdci z Apeninského poloostrova. Při studiovém poslechu mi příliš neseděl vokál Radu Vulpeho, naživo mi ale energetická smršť tohoto thrashového tria přišla vhod. DECEASE debutovali deskou „Exhort to Obliterate“ také letos a je tedy znovu zřejmé, co bylo hlavní náplní setlistu. Sál se při Rumunech zaplnil o něco více a trojice tak byla motivována k sázení jedné skladby za druhou bez dlouhých průtahů. Mně zvuk nepřišel až tak špatný, chvíli jsem hledal vhodnou pozici a pak už si jen vychutnával thrashovou jízdu a hlavně kytarovou ekvilibristiku Radu Vulpeho, šikovný to muzikant. Pro DECEASE to bylo poslední vystoupení v rámci tohoto turné, tak snad si jej v Praze užili. (Opat)
Následující SVART CROWN pro mne byli opravdu velikým lákadlem. Z předchozích dvou zastávek, které jsem měl tu čest navštívit (v únoru roku 2011 v Plzni a o půl roku později na šestnáctém Brutal Assaultu), jsem si vždy odnesl výhradně pozitivní zážitky a tak jsem se znovu těšil na skvělou show, tentokrát již obohacenou o skladby z novinky „Profane“. A ve chvíli, kdy SVART CROWN spustili intro „Manifestatio Symptoms“ následované vypalovačkou „Genesis Architect“ právě z letošního alba, byl jsem v totálním rauši. Na malém pódiu v HooDoo se čtveřice ani na chvíli nezastavila, basák Ludovic Veyssière nám, tj. „motherfuckers“, každou chvíli hrozil, že nás zabije. (smích) A je nutno uznat, že SVART CROWN opravdu zabíjeli. Z „Profane“ zahráli ještě titulní skladbu, klipovku „In Utero: A Place of Hatred and Threat“ a set byl ukončen peckou „Revelation: Down Here Stillborn“. Mezi skladby z novinky pánové přihodili také „Here Comes Your Salvation“ a „Nahash the Temptator“ z předchozí fošny „Witnessing the Fall“ (2010), na debut se bohužel nedostalo. Perfektní show měla jen dvě vady – možná zbytečně přehulený zvuk a hlavně krátký čas. Poměrně mě překvapilo, že Francouzi dostali přidělenou stejnou porci minut jako předchozí dvě kapely, tedy půl hodinu. Jinak není, co vytknout, SVART CROWN ani potřetí nezklamali. (Opat)
Jednou ze dvou kapel, kvůli kterým jsem vážil cestu až do Prahy, byli francouzští vyznavači temnoty SVART CROWN. Sice ne všechny songy z jejich desek mi dělají vyloženě dobře, ale vždy si je rád poslechnu. Viděl jsem je před lety v Plzni, kde byli hlavní hvězdou a tenkrát mi přišli o něco lepší. V Praze se hrálo i z jejich nové desky, kterou nemám ještě příliš zažitou, tak jsem spíše z dálky přihlížel. Pod pódiem se vytvořil slušný kotel. Pokud bylo vystoupení agresivní, blackově odmítavé a deathově přímočaré, byl jsem spokojen. Pak se ale pánové přenesli někam do atmosférických výšin, kde jsem jim již nestačil a ztrácel jsem pozornost. Rozhodně jsem si jejich set ale užil a i přes občasný horší zvuk (stál jsem vpravo vzadu), se jednalo o jeden z koncertů, který stojí za to slyšet a vidět. Celkově velká spokojenost. (Asphyx)
Pódium se naplnilo pány v brnění a všem bylo jasné, že přicházejí EX DEO. U této kapely máte dvě možnosti. Buď přistoupíte na jejich hru plnou klišé, obyčejného melodického death metalu s texty o starém Římě nebo necháte být. Nemám moc rád kapely, které sázejí více na image než na muziku, ale tentokrát musím uznat, že to EX DEO šlapalo vcelku pěkně. Nejsem ale cílová skupina této muziky. Přijde mi to všechno až příliš podobné způsobu, jakým hollywoodská studia pojímají filmy s řeckou a římskou tématikou. Spousta cukru, lásky a historie pak trpí. Mám raději větší syrovost a opravdovost. Lidé se ale bavili a dle mého skromného odhadu byli EX DEO pro spoustu lidí největším trhákem (alespoň mi přišlo, že na nich byla největší návštěvnost). Zpěvák Maurizio Iacono je rozhodně charismatický a jeho brnění doslova oslňovalo. Ostatní členové, kteří s ním jinak hrají ve skupině KATAKLYSM, předvedli také velice dobré výkony. Myslím, že fanoušci museli být spokojeni a já do sebe alespoň v klidu natlačil další pivo. (Asphyx)
Naše názory na EX DEO se s kolegou téměř shodují. Kanaďany jsem viděl několik měsíců zpět na plzeňském Metalfestu a kromě toho, že tehdy to bylo na festivalu a nyní v klubu a s lepší odezvou a atmosférou, se dá říci, že to bylo vlastně úplně stejné. Jsem toho názoru, že EX DEO stačí vidět jednou a následně si můžete být jisti, že o nic nového nepřijdete. Ale možná jsem trochu zaujatý, protože podobně vidím také jednotlivé skladby EX DEO – stačí slyšet několik a jsou vám vlastně známy všechny. Fanoušci mne asi budou lynčovat, stejně jako Asphyx, ale asi prostě nejsem cílovou skupinou. Mimochodem stejný dojem ze živých vystoupení mám i u domovské kapely všech zúčastněných (kromě basáka Dana Apekiana) - KATAKLYSM – jednou a dost. EX DEO se nedá upřít zapálení pro věc, charisma, chytlavost a fanoušci jim za to připravili opravdu velice příjemnou odezvu. Opravdu se sál zdál býti více zaplněn než při NILE. A zvuk měli EX DEO parádní, lepší než dosud hrající kapely, to bez debat. (Opat)
Zbývá nějakých patnáct minut do odstartování setu headlinera turné. George Kollias si sám zvučí bicí, za aparáty je možno vidět rozehrávající se mistry, očekávání jsou velká. NILE uvidím také již potřetí, v lednu 2011 jsem měl tu čest v pražském tehdy ještě Exitu Chmelnice, kde se jednalo o opravdu výbornou procházku mezi pyramidami. Loni se NILE vrátili na Brutal Assault, kde to však tak skvělé nebylo, hlavně kvůli nepříliš vydařenému ozvučení. Zařadí se tedy koncert v HooDoo k tomu lepšímu či horšímu vystoupení? Odpovím rovnou – v HooDoo to bylo zatraceně nejlepší! Za tónů intra (nejspíše se jednalo o „Dusk Falls Upon the Temple of the Serpent on the Mount of Sunrise“ z „Annihilation of the Wicked“, ale ruku do ohně bych za to dal) se před námi zjevuje elitní deathová formace a zasekává své drápy klipovkou „Sacrifice Unto Sebek“. Zvuk je od počátku výtečný! Ale co mě těší snad ještě více, je naprosto skvělá nálada, se kterou čtveřice vystoupila. Dallas Toler-Wade neustále házel vtípky, působil velmi sympatickým dojmem, stejně jako zbytek kapely (ačkoliv basák Todd se k nějakému většímu kontaktu s publikem příliš neměl). I mnoha lidmi propíraný Karl Sanders znovu, stejně jako ve Chmelnici, rozdával úsměvy a komunikoval s fanoušky. Na chvíli zvážněl při technických problémech přibližně v polovině setu, kdy odpálil jeden ze svých dvou zesilovačů, zbytek tak odehrál „pouze“ s jedním (na zvuku se to ale nijak nepodepsalo). Dallas při této příležitosti vzpomněl na Brutal Assault, kdy George Kollias rozbil bicí, a místo „Don’t break your drums, George“ se tentokrát křičelo „Don’t break your amplifier, Karl“ (smích). V pauze jsme byli obohaceni také o přibližně pětisekundové Dallasovo sólo, George se k němu příliš neměl, ačkoliv byl publikem vybízen (úsměv). Koncert byl prostě zábavný, a to samozřejmě také po hudební stránce. Setlist byl průřezem všech alb NILE, nechyběla také epická „Unas, Slayer of the Gods“ nebo zástupce debutovky „The Howling of the Jinn“. Prostě naprostá paráda a mne nenapadá jediné negativum, které bych mohl vystoupení přiřknout. Musím jen poděkovat NILE za další perfektní zážitek. A zároveň děkuji Asphyxovi a Michalovi za příjemnou společnost! (Opat)
NILE jsou jednou z kapel, které mám velmi rád a také hlavní důvod, proč jsem se do Prahy vypravil. Čekal jsem netrpělivě pod pódiem a když jsem pak poprvé spatřil kytaristu Karla Sanderse, ihned jsem si uvědomil, že jsme za ty roky od posledního setkání oba trošku přibrali (smích). Lehká nadváha ale nic neubrala na zážitku, který nejen on ten večer předvedl. I přes ne zrovna vysokou návštěvnost se od prvního hrábnutí do strun jednalo spíše o egyptský obřad vzývání mrtvých než o obyčejný koncert. Byl jsem stržen ihned do víru starého Egypta a obrazy příběhů z jejich desek se přede mnou přímo zhmotňovaly. Karl Sanders spolu s Dallas Toler-Wadaem kouzlili jeden motiv za druhým a vše to kupředu poháněl člověk s neskutečným talentem, bicmen George Kollias. Ten působil při procházení klubem nesmírně skromným dojmem. Spíše nenápadný člověk se na pódiu změnil v démona. Někdy mi přišlo, že by snad odehrál celý koncert sám. To samozřejmě myslím nadneseně, starodávný obřad s dobrým zvukem pokračoval kupředu jako egyptská vojska při invazi. Dallas Toler-Wade mi chvílemi připomínal Arnolda Vosloa z filmu Mumie. Jen jsem čekal, kdy mu začnou z pusy lézt nechutní skarabeové. NILE nerozhodil ani technický problém, který měl Karl Sanders přibližně v polovině setu. Úžasné profesionální vystoupení. Bohům bylo obětováno a já mám v hlavě a ve vzpomínkách další skvělý koncert. (Apshyx)
Na závěr mohu říci snad jen jediné. Díky mým spolubojovníkům a hlavně muzice to byl skvělý „egyptský“ večer s parádní hudbou a mnoha novými zážitky. Vzpomínky si budu třídit ještě hodně dlouho. (Asphyx)
Setlist Nile (bez záruky):
V death metalovém ranku bych našel pouze těžko kapely, které mám na vyšších pozicích v osobním žebříčku, nežli právě NILE. O návštěvě pražského koncertu jsem tedy dlouho neuvažoval a se značným předstihem si datum 4. září zapsal do kalendáře. Mé těšení a očekávání bylo umocněno, když jsem v posledních týdnech nedokázal poslouchat téměř nic jiného, než právě egyptology. Snad každý den si do mého playlistu našla cestu minimálně deska „Annihilation of the Wicked“ (2005). Kromě NILE se na druhou část evropské At the Gate of Sethu Tour vydali kanadští historikové EX DEO a francouzští pekelníci SVART CROWN. Druzí jmenovaní mne ještě více přesvědčili k návštěvě a to i díky letošní skvělé desce „Profane“, která se takřka jistě objeví v mém TOP 10 2013 i na Fobii v každoroční anketě (úsměv). (Opat)
Do Hoodoo clubu jsem zavítal vůbec poprvé v životě. První, druhý i každý další pohled na klub se mi líbil. Mám rád takovéto prostředí. Dovolím si ještě pochválit organizaci (Obscure Promotion) celé akce. Vše odsýpalo víceméně dle předběžně uveřejněného line-upu, pro nás přespolní tedy velká spokojenost. Jedinou výtku bych měl jen k čepovanému pivu pravděpodobně vlastní výroby. Chuťově to docela šlo, ale ranní rande s mými střevy nedopadlo několikrát zrovna moc dobře. Ale přijeli jsme hlavně na muziku, tak pojďme na to. (Asphyx)
Já jsem pít nemohl, tak jsem byl alespoň projímacích prostředků tamního piva ušetřen. (smích) (Opat)
Na prvních několik zastávek se k hlavnímu triu přidali také italští melodic death/black metalisté BLACK THERAPY a rumunští thrasheři DECEASE. Obě kapely jsem si zběžně poslechl i doma, abych věděl, do čeho jdu. A přiznám se, že ani jedna z band mne studiově příliš nezaujala, i tak jsem však byl zvědav na živý přednes. (Opat)
Italská pětice vydala počátkem dubna své debutové album „Symptoms of a Common Sickness“, hrálo se tedy výhradně z něj. Osobně bych si ke zmiňovanému zaškatulkování ještě dovolil připojit slovo „heavy“, některé pasáže jsou prostě klasický heavy metal s trochu hrubším vokálem. BLACK THERAPY netrpí nesehraností, docela jim to naživo šlape, ale chybí tomu něco, co by člověka okamžitě zaujalo, chytlo ho za řiť a nepustilo až do konce setu. Trochu výraznějším momentem byla skladba „Melancholy“, akustický začátek doplněn o příjemné kytarové sólo a následný rozjezd po cestě k melodickému black metalu. Až na tento song však půlhodinka BLACK THERAPY tak nějak proplula a nezanechala hlubšího dojmu. (Opat)
Mladí, neklidní, death metaloví a melodičtí byli Italové BLACK THERAPY. Jejich vystoupení bylo plné předvídatelných postupů. Každopádně hráli s nadšením. Kytarista sice občas nestíhal a zpěvák nebyl příliš výrazný, ale z tváří přítomných dam jsem pochopil, že se pánové líbili. Na rozjezd budiž. Horší je, že si je nebudu za pár měsíců vůbec pamatovat. Bylo to velmi nevýrazné. (Asphyx)
DECEASE jsou další předskakující kapelou a já stíhám přibližně půlku jejich setu díky ochutnávce druhého točeného piva nahoře v hospodě. Jedná se snad o dynamický death thrash (nešlo to kvůli zvuku příliš poznat) jako vytažený odněkud z garáže. Bohužel je zpěvák opět šíleně utopený a i přes jeho snahu nakonec DECEASE vyznívají poněkud nezáživně. Snaha ale byla, to se cení. Nevím, jestli se jedná o dnes tolik často provozovaný způsob turné, kdy si mladé kapely zaplatí hraní se slavnějšími kolegy, ale pokud tomu tak je, stěžoval bych si na zvukaře. Když už si platím, tak chci pořádný zvuk, ne? DECEASE mě neurazili, ani nenadchli. Možná někde doma v klubu v pátek k večeru a s pivem možná. (Asphyx)
Mne DECEASE zaujali přeci jen o něco více než jejich předchůdci z Apeninského poloostrova. Při studiovém poslechu mi příliš neseděl vokál Radu Vulpeho, naživo mi ale energetická smršť tohoto thrashového tria přišla vhod. DECEASE debutovali deskou „Exhort to Obliterate“ také letos a je tedy znovu zřejmé, co bylo hlavní náplní setlistu. Sál se při Rumunech zaplnil o něco více a trojice tak byla motivována k sázení jedné skladby za druhou bez dlouhých průtahů. Mně zvuk nepřišel až tak špatný, chvíli jsem hledal vhodnou pozici a pak už si jen vychutnával thrashovou jízdu a hlavně kytarovou ekvilibristiku Radu Vulpeho, šikovný to muzikant. Pro DECEASE to bylo poslední vystoupení v rámci tohoto turné, tak snad si jej v Praze užili. (Opat)
Následující SVART CROWN pro mne byli opravdu velikým lákadlem. Z předchozích dvou zastávek, které jsem měl tu čest navštívit (v únoru roku 2011 v Plzni a o půl roku později na šestnáctém Brutal Assaultu), jsem si vždy odnesl výhradně pozitivní zážitky a tak jsem se znovu těšil na skvělou show, tentokrát již obohacenou o skladby z novinky „Profane“. A ve chvíli, kdy SVART CROWN spustili intro „Manifestatio Symptoms“ následované vypalovačkou „Genesis Architect“ právě z letošního alba, byl jsem v totálním rauši. Na malém pódiu v HooDoo se čtveřice ani na chvíli nezastavila, basák Ludovic Veyssière nám, tj. „motherfuckers“, každou chvíli hrozil, že nás zabije. (smích) A je nutno uznat, že SVART CROWN opravdu zabíjeli. Z „Profane“ zahráli ještě titulní skladbu, klipovku „In Utero: A Place of Hatred and Threat“ a set byl ukončen peckou „Revelation: Down Here Stillborn“. Mezi skladby z novinky pánové přihodili také „Here Comes Your Salvation“ a „Nahash the Temptator“ z předchozí fošny „Witnessing the Fall“ (2010), na debut se bohužel nedostalo. Perfektní show měla jen dvě vady – možná zbytečně přehulený zvuk a hlavně krátký čas. Poměrně mě překvapilo, že Francouzi dostali přidělenou stejnou porci minut jako předchozí dvě kapely, tedy půl hodinu. Jinak není, co vytknout, SVART CROWN ani potřetí nezklamali. (Opat)
Jednou ze dvou kapel, kvůli kterým jsem vážil cestu až do Prahy, byli francouzští vyznavači temnoty SVART CROWN. Sice ne všechny songy z jejich desek mi dělají vyloženě dobře, ale vždy si je rád poslechnu. Viděl jsem je před lety v Plzni, kde byli hlavní hvězdou a tenkrát mi přišli o něco lepší. V Praze se hrálo i z jejich nové desky, kterou nemám ještě příliš zažitou, tak jsem spíše z dálky přihlížel. Pod pódiem se vytvořil slušný kotel. Pokud bylo vystoupení agresivní, blackově odmítavé a deathově přímočaré, byl jsem spokojen. Pak se ale pánové přenesli někam do atmosférických výšin, kde jsem jim již nestačil a ztrácel jsem pozornost. Rozhodně jsem si jejich set ale užil a i přes občasný horší zvuk (stál jsem vpravo vzadu), se jednalo o jeden z koncertů, který stojí za to slyšet a vidět. Celkově velká spokojenost. (Asphyx)
Pódium se naplnilo pány v brnění a všem bylo jasné, že přicházejí EX DEO. U této kapely máte dvě možnosti. Buď přistoupíte na jejich hru plnou klišé, obyčejného melodického death metalu s texty o starém Římě nebo necháte být. Nemám moc rád kapely, které sázejí více na image než na muziku, ale tentokrát musím uznat, že to EX DEO šlapalo vcelku pěkně. Nejsem ale cílová skupina této muziky. Přijde mi to všechno až příliš podobné způsobu, jakým hollywoodská studia pojímají filmy s řeckou a římskou tématikou. Spousta cukru, lásky a historie pak trpí. Mám raději větší syrovost a opravdovost. Lidé se ale bavili a dle mého skromného odhadu byli EX DEO pro spoustu lidí největším trhákem (alespoň mi přišlo, že na nich byla největší návštěvnost). Zpěvák Maurizio Iacono je rozhodně charismatický a jeho brnění doslova oslňovalo. Ostatní členové, kteří s ním jinak hrají ve skupině KATAKLYSM, předvedli také velice dobré výkony. Myslím, že fanoušci museli být spokojeni a já do sebe alespoň v klidu natlačil další pivo. (Asphyx)
Naše názory na EX DEO se s kolegou téměř shodují. Kanaďany jsem viděl několik měsíců zpět na plzeňském Metalfestu a kromě toho, že tehdy to bylo na festivalu a nyní v klubu a s lepší odezvou a atmosférou, se dá říci, že to bylo vlastně úplně stejné. Jsem toho názoru, že EX DEO stačí vidět jednou a následně si můžete být jisti, že o nic nového nepřijdete. Ale možná jsem trochu zaujatý, protože podobně vidím také jednotlivé skladby EX DEO – stačí slyšet několik a jsou vám vlastně známy všechny. Fanoušci mne asi budou lynčovat, stejně jako Asphyx, ale asi prostě nejsem cílovou skupinou. Mimochodem stejný dojem ze živých vystoupení mám i u domovské kapely všech zúčastněných (kromě basáka Dana Apekiana) - KATAKLYSM – jednou a dost. EX DEO se nedá upřít zapálení pro věc, charisma, chytlavost a fanoušci jim za to připravili opravdu velice příjemnou odezvu. Opravdu se sál zdál býti více zaplněn než při NILE. A zvuk měli EX DEO parádní, lepší než dosud hrající kapely, to bez debat. (Opat)
Zbývá nějakých patnáct minut do odstartování setu headlinera turné. George Kollias si sám zvučí bicí, za aparáty je možno vidět rozehrávající se mistry, očekávání jsou velká. NILE uvidím také již potřetí, v lednu 2011 jsem měl tu čest v pražském tehdy ještě Exitu Chmelnice, kde se jednalo o opravdu výbornou procházku mezi pyramidami. Loni se NILE vrátili na Brutal Assault, kde to však tak skvělé nebylo, hlavně kvůli nepříliš vydařenému ozvučení. Zařadí se tedy koncert v HooDoo k tomu lepšímu či horšímu vystoupení? Odpovím rovnou – v HooDoo to bylo zatraceně nejlepší! Za tónů intra (nejspíše se jednalo o „Dusk Falls Upon the Temple of the Serpent on the Mount of Sunrise“ z „Annihilation of the Wicked“, ale ruku do ohně bych za to dal) se před námi zjevuje elitní deathová formace a zasekává své drápy klipovkou „Sacrifice Unto Sebek“. Zvuk je od počátku výtečný! Ale co mě těší snad ještě více, je naprosto skvělá nálada, se kterou čtveřice vystoupila. Dallas Toler-Wade neustále házel vtípky, působil velmi sympatickým dojmem, stejně jako zbytek kapely (ačkoliv basák Todd se k nějakému většímu kontaktu s publikem příliš neměl). I mnoha lidmi propíraný Karl Sanders znovu, stejně jako ve Chmelnici, rozdával úsměvy a komunikoval s fanoušky. Na chvíli zvážněl při technických problémech přibližně v polovině setu, kdy odpálil jeden ze svých dvou zesilovačů, zbytek tak odehrál „pouze“ s jedním (na zvuku se to ale nijak nepodepsalo). Dallas při této příležitosti vzpomněl na Brutal Assault, kdy George Kollias rozbil bicí, a místo „Don’t break your drums, George“ se tentokrát křičelo „Don’t break your amplifier, Karl“ (smích). V pauze jsme byli obohaceni také o přibližně pětisekundové Dallasovo sólo, George se k němu příliš neměl, ačkoliv byl publikem vybízen (úsměv). Koncert byl prostě zábavný, a to samozřejmě také po hudební stránce. Setlist byl průřezem všech alb NILE, nechyběla také epická „Unas, Slayer of the Gods“ nebo zástupce debutovky „The Howling of the Jinn“. Prostě naprostá paráda a mne nenapadá jediné negativum, které bych mohl vystoupení přiřknout. Musím jen poděkovat NILE za další perfektní zážitek. A zároveň děkuji Asphyxovi a Michalovi za příjemnou společnost! (Opat)
NILE jsou jednou z kapel, které mám velmi rád a také hlavní důvod, proč jsem se do Prahy vypravil. Čekal jsem netrpělivě pod pódiem a když jsem pak poprvé spatřil kytaristu Karla Sanderse, ihned jsem si uvědomil, že jsme za ty roky od posledního setkání oba trošku přibrali (smích). Lehká nadváha ale nic neubrala na zážitku, který nejen on ten večer předvedl. I přes ne zrovna vysokou návštěvnost se od prvního hrábnutí do strun jednalo spíše o egyptský obřad vzývání mrtvých než o obyčejný koncert. Byl jsem stržen ihned do víru starého Egypta a obrazy příběhů z jejich desek se přede mnou přímo zhmotňovaly. Karl Sanders spolu s Dallas Toler-Wadaem kouzlili jeden motiv za druhým a vše to kupředu poháněl člověk s neskutečným talentem, bicmen George Kollias. Ten působil při procházení klubem nesmírně skromným dojmem. Spíše nenápadný člověk se na pódiu změnil v démona. Někdy mi přišlo, že by snad odehrál celý koncert sám. To samozřejmě myslím nadneseně, starodávný obřad s dobrým zvukem pokračoval kupředu jako egyptská vojska při invazi. Dallas Toler-Wade mi chvílemi připomínal Arnolda Vosloa z filmu Mumie. Jen jsem čekal, kdy mu začnou z pusy lézt nechutní skarabeové. NILE nerozhodil ani technický problém, který měl Karl Sanders přibližně v polovině setu. Úžasné profesionální vystoupení. Bohům bylo obětováno a já mám v hlavě a ve vzpomínkách další skvělý koncert. (Apshyx)
Na závěr mohu říci snad jen jediné. Díky mým spolubojovníkům a hlavně muzice to byl skvělý „egyptský“ večer s parádní hudbou a mnoha novými zážitky. Vzpomínky si budu třídit ještě hodně dlouho. (Asphyx)
Setlist Nile (bez záruky):
- Sacrifice Unto Sebek
- Defiling the Gates of Ishtar
- Kafir!
- Hittite Dung Incantation
- Enduring the Eternal Molestation of Flame
- The Inevitable Degradation of Flesh
- Supreme Humanism of Megalomania
- The Blessed Dead
- The Howling of the Jinn
- Ithyphallic
- Sarcophagus
- Unas Slayer of the Gods
- Black Seeds of Vengeance
Fotky: Ignor
