Kovový "dvojkoncert" ukotvil svou druhou polovinu na Nové Chmelnici o necelých 24 hodin později po posledním tónu Septicflesh. Narozdíl od předešlého večerního vystoupení se úterní show nesla v podstatně melodičtějším duchu - growlingové vokály vystřídal vysoko položený zpěv a přibylo i něco málo kytarových sól a vyhrávek. Výraznou změnou byl i řádový rozdíl v návštěvnosti - místo pár stovek vlasatých hlav se jich ten večer do rytmu pohupovalo pouhých několik desítek. Komornější podmínky pak do sebe nasály zase o trošku jinou atmosféru, než při jaké se křepčilo na hrubě tesané riffy noc předtím.
Dlouho jsem se snažil na produkci první předkapely najít onu pomyslnou jiskru, zachytit se před utonutím ve vodách průměrnosti nějakého stébla trávy. Snaha marná, představení Francouzů ETERNAL FLIGHT nebylo v principu špatné, návštěvníkovi ale zkrátka nenabídlo nic, co by neviděl v tisícovce obměn už dříve. Skupina (zřejmě) propagovala 2 roky starou desku "Diminished Reality, Elegies and Mysteries", ze zahraných skladeb si ale nepamatuji jedinou melodii. Snaha o naposlouchání ukázala, že Eternal Flight orientují své nástroje směrem k nejzažitějším tradicím powermetalové odnože a v podstatě na scénu nic novátorského nepřináší. Členové svou koncertní činnost zřejmě berou jako koníček, únik z područí šedých dnů - na tom nevidím koneckonců nic špatného, podstatná majorita metalové subkultury fantazíruje o vlastní kapele také (a kdo nesní a nikdy se "tam nahoře", ať hodí kamenem). Člověk musí ocenit snahu i maximální nasazení, které ze skupiny číšelo a jako rozehřívací těleso pro headlinera večera se tahle francouzská pětice osvědčila.
NIGHTMARE jsem letmo zahlédnul už na prvním ročníku plzeňského Metalfestu a téměř tři léta přesně po jejich exhibici se ke mně (toho večera další) francouzské uskupení dostalo znovu. Z jejich tvorby rovněž netrýská kdovíjaký pramen originality, po desítkách let existence a 8 studiovkách v portfoliu ale fungují na pódiu jako profesionální těleso, dobře seřízený stroj. Tahounem kapely je frontman Jo Amore, jehož vizáž je často přirovnávána k nekorunovanému králi rockového ječáku, Ronniemu J. Diovi. Stejně jako "malý derviš", skotačí i on po pódiu, které ho chvílemi zdánlivě svazuje. Podobnost s někdejším frontmanem Black Sabbath je i ve sféře vokálů - ne nadarmo jsou Nightmare známí třeba častým přehráváním hitů malého velkého Italoameričana. Zemitá tvorba Nightmare vyrůstá z hlubokých kořenů žánru hard'n'heavy a okatou inspiraci profláknutými formacemi nezapře. "Sunrise In Hell" z novinky "Burden of God" zaujala každého odchovance tradičního metalu sabatovským basovým odsekáváním, "Cosmovision", načichlá feelingem Diovy sólové dráhy byla spolu s "Gospel of Judas" vrcholem setlistu. Občasné klávesové plochy zněly na pozadí protáčené mašinkami, Franck Milleliri a Matt Asselberghs na kytarových pozicích si vzájemné instrumentální přihrávky vyloženě užívali a jejich entuziasmu podlehlo i publikum. Zvuk byl oproti Eternal Flight o stupeň výše, možná jen na pravé straně sálu (z divákova pohledu) zanikaly melodické plochy pod nánosem rytmické sekce. Závěrečná kanonická "Heaven & Hell" nasadila skvělému vystoupení korunu s třešinkou na vrchu.
Americká formace Savatage se v kruzích znalců progresivnějšího odvětví tvrdé hudby těší kultovnímu statusu. Aktivita kapely je už více než desítku let u ledu a naděje na její resuscitaci nejsou kdovíjak valné - své o tom ví zřejmě i její někdejší frontman (a promovaný psycholog) Zachary Stevens. Zřejmě i proto se poslední dobou koncertní aktivita jeho kapely CIRCLE II CIRCLE zaměřuje spíš na skladby jeho někdejších chlebodárců, než na svou vlastní produkci. Loni zde Stevensovci přehrávali kompletní desku "The Wake of Magellan", letošní jaro se pak neslo (zřejmě v souladu s počasím) ve znamení pochmurnější "Edge of Thorns". K výročí dvaceti let jejího vydání přehrála kapela celou desku takřka do noty přesně. Na mysl se sice vkrádají myšlenky o snaze svézt se na vlně "popularity" (přeci jen, Zak se na albu podílel jen v interpretační roli), na druhou stranu i provedení ve formě polorevivalu má něco do sebe. Jak se na to dívají ti, kteří by raději v živém provedení tvorbu Circle II Circle, je už jiná otázka. Úvodní "Edge of Thornes" nastolila jasný konsensus, v jaké tónině se chvíle, zbývající do konce dne, ponese; zase o něco lepší nazvučení, kompletně živá produkce (a že to bývá poslední léta u mnoha kapel spíše zářnou výjimkou) a příval energie na pódiu i pod ním. Kytarové party Chrise Olivy zvládali přítomní Bill Hudson i Christian Wentz vcelku s přehledem ("He Carves His Stones" a "Lights Out" zněly poplatně originálu), zasněnou atmosféru vytvářel kamuflovanými, černobílými klapkami Henning Wanner (excelentní "Exit Music"). Zakova pěvecká forma byla již tradičně na skvělé úrovni; díky pěvecké podpoře zbytku skupiny (vyjma bubenického mistra Adama Sagana) nabyly skladby navíc chvílemi zajímavě znějícími aranžemi. Jednou z výhod přehrávek desek je, že víte, co čekat - dostalo se tak i na mé oblíbené favority "Skraggy's Tomb" a "Degrees of Sanity" (podbarvenou pěkným syntezátorovým rejstříkem). Pěkné gesto předvedl zpěvák při pomalé "All That I Bleed" - střihnul si ji při ledabylé procházce mezi svými věrnými v kotli, obklopen především bytostmi něžnější poloviny lidstva. Na řadu se pomalu blížila dvojice skladeb z aktuálního alba Circle II Circle "Seasons Will Fall", ani jednu z nich jsem bohužel k pokročilé hodině nebyl s to stihnout... tak snad příště přihodí Floriďané více, než malou ochutnávku ze své kuchyně...
Dlouho jsem se snažil na produkci první předkapely najít onu pomyslnou jiskru, zachytit se před utonutím ve vodách průměrnosti nějakého stébla trávy. Snaha marná, představení Francouzů ETERNAL FLIGHT nebylo v principu špatné, návštěvníkovi ale zkrátka nenabídlo nic, co by neviděl v tisícovce obměn už dříve. Skupina (zřejmě) propagovala 2 roky starou desku "Diminished Reality, Elegies and Mysteries", ze zahraných skladeb si ale nepamatuji jedinou melodii. Snaha o naposlouchání ukázala, že Eternal Flight orientují své nástroje směrem k nejzažitějším tradicím powermetalové odnože a v podstatě na scénu nic novátorského nepřináší. Členové svou koncertní činnost zřejmě berou jako koníček, únik z područí šedých dnů - na tom nevidím koneckonců nic špatného, podstatná majorita metalové subkultury fantazíruje o vlastní kapele také (a kdo nesní a nikdy se "tam nahoře", ať hodí kamenem). Člověk musí ocenit snahu i maximální nasazení, které ze skupiny číšelo a jako rozehřívací těleso pro headlinera večera se tahle francouzská pětice osvědčila.
NIGHTMARE jsem letmo zahlédnul už na prvním ročníku plzeňského Metalfestu a téměř tři léta přesně po jejich exhibici se ke mně (toho večera další) francouzské uskupení dostalo znovu. Z jejich tvorby rovněž netrýská kdovíjaký pramen originality, po desítkách let existence a 8 studiovkách v portfoliu ale fungují na pódiu jako profesionální těleso, dobře seřízený stroj. Tahounem kapely je frontman Jo Amore, jehož vizáž je často přirovnávána k nekorunovanému králi rockového ječáku, Ronniemu J. Diovi. Stejně jako "malý derviš", skotačí i on po pódiu, které ho chvílemi zdánlivě svazuje. Podobnost s někdejším frontmanem Black Sabbath je i ve sféře vokálů - ne nadarmo jsou Nightmare známí třeba častým přehráváním hitů malého velkého Italoameričana. Zemitá tvorba Nightmare vyrůstá z hlubokých kořenů žánru hard'n'heavy a okatou inspiraci profláknutými formacemi nezapře. "Sunrise In Hell" z novinky "Burden of God" zaujala každého odchovance tradičního metalu sabatovským basovým odsekáváním, "Cosmovision", načichlá feelingem Diovy sólové dráhy byla spolu s "Gospel of Judas" vrcholem setlistu. Občasné klávesové plochy zněly na pozadí protáčené mašinkami, Franck Milleliri a Matt Asselberghs na kytarových pozicích si vzájemné instrumentální přihrávky vyloženě užívali a jejich entuziasmu podlehlo i publikum. Zvuk byl oproti Eternal Flight o stupeň výše, možná jen na pravé straně sálu (z divákova pohledu) zanikaly melodické plochy pod nánosem rytmické sekce. Závěrečná kanonická "Heaven & Hell" nasadila skvělému vystoupení korunu s třešinkou na vrchu.
Americká formace Savatage se v kruzích znalců progresivnějšího odvětví tvrdé hudby těší kultovnímu statusu. Aktivita kapely je už více než desítku let u ledu a naděje na její resuscitaci nejsou kdovíjak valné - své o tom ví zřejmě i její někdejší frontman (a promovaný psycholog) Zachary Stevens. Zřejmě i proto se poslední dobou koncertní aktivita jeho kapely CIRCLE II CIRCLE zaměřuje spíš na skladby jeho někdejších chlebodárců, než na svou vlastní produkci. Loni zde Stevensovci přehrávali kompletní desku "The Wake of Magellan", letošní jaro se pak neslo (zřejmě v souladu s počasím) ve znamení pochmurnější "Edge of Thorns". K výročí dvaceti let jejího vydání přehrála kapela celou desku takřka do noty přesně. Na mysl se sice vkrádají myšlenky o snaze svézt se na vlně "popularity" (přeci jen, Zak se na albu podílel jen v interpretační roli), na druhou stranu i provedení ve formě polorevivalu má něco do sebe. Jak se na to dívají ti, kteří by raději v živém provedení tvorbu Circle II Circle, je už jiná otázka. Úvodní "Edge of Thornes" nastolila jasný konsensus, v jaké tónině se chvíle, zbývající do konce dne, ponese; zase o něco lepší nazvučení, kompletně živá produkce (a že to bývá poslední léta u mnoha kapel spíše zářnou výjimkou) a příval energie na pódiu i pod ním. Kytarové party Chrise Olivy zvládali přítomní Bill Hudson i Christian Wentz vcelku s přehledem ("He Carves His Stones" a "Lights Out" zněly poplatně originálu), zasněnou atmosféru vytvářel kamuflovanými, černobílými klapkami Henning Wanner (excelentní "Exit Music"). Zakova pěvecká forma byla již tradičně na skvělé úrovni; díky pěvecké podpoře zbytku skupiny (vyjma bubenického mistra Adama Sagana) nabyly skladby navíc chvílemi zajímavě znějícími aranžemi. Jednou z výhod přehrávek desek je, že víte, co čekat - dostalo se tak i na mé oblíbené favority "Skraggy's Tomb" a "Degrees of Sanity" (podbarvenou pěkným syntezátorovým rejstříkem). Pěkné gesto předvedl zpěvák při pomalé "All That I Bleed" - střihnul si ji při ledabylé procházce mezi svými věrnými v kotli, obklopen především bytostmi něžnější poloviny lidstva. Na řadu se pomalu blížila dvojice skladeb z aktuálního alba Circle II Circle "Seasons Will Fall", ani jednu z nich jsem bohužel k pokročilé hodině nebyl s to stihnout... tak snad příště přihodí Floriďané více, než malou ochutnávku ze své kuchyně...
