Denně nám přichází řada e-mailů od neznámých zahraničních kapel s žádostí o recenzi jejich díla, většinou s odkazem na album kdesi na internetu uložené nebo nachystané k poslechu. Většinou ani nezkoumáme, co je kapela zač a odkud pochází. Ze slušnosti odpovídáme větou „recenzujeme pouze fyzické nosiče“, která znamená, že už se většina kapel neozve... Jen občas někdo požádá o adresu, tu pošleme a stejně je klid. O to větší překvapení mě čekalo ve schránce před pár dny – avízo od DHL, že se mi snažili doručit balíček z Kolumbie. Druhý den mi jej dodali úspěšně a já se zamyslel, kolik asi stojí takové poštovné z jihoamerické země... Každopádně všechna čest, že kapela se snaží dát o sobě vědět i tak daleko za svými hranicemi. A protože nám došel nejen novinkový materiál, který vyjde v červnu, ale i dva roky starý debut, mrkneme napřed i na něj.
ESHTADUR za sebou nemají dlouhou historii, existují od roku 2005 a recenzovanému počinu na předcházely dvě nahrávky, které. Původně kapelu tvořilo duo Jorge Lopez Marin (bicí) a Alex Giraldo (kytary), které s dalšími hudebníky koncertovalo, zhruba do roku 2007, po kolumbijských městech. V roce 2008 Jorge osiřel a následně sám připravil a takřka sám nahrál (v několika skladbách mu pomohli dva kytaristé) album „Dominated By Dummies“.
Jorge se zhlédl v black metalu, v němž se nešetří klávesami a melodiemi, ale jak už to tak bývá u kapel z pro nás exotických destinací, navíc jednočlenných, nahrávky tohoto stylu se s kvalitními nahrávkami evropských a vlastně i našich kapel nedají porovnávat. Jihoameričan prostě zaostává...
Na druhou stranu je k jeho cti nutno uvést, že se snaží v rámci možností o pestrost a díky tomu se nejedná o klávesami podbarvený včelí roj bzučících kytar a jednopolohového skřehotu. Jorge vcelku optimálně střídá tempa a často se uchyluje k pasážím ve středních tempech a nechybí ani vyložené pomalé úseky, třeba hned v úvodní „Forever At Night“. V té se s vokály celkem šetří (dlouhé instrumentální pasáže jsou možná až moc dlouhé), ale když Jorge otevře ústa, chvíli je to typické blackové skřehotání, chvílemi ale dojde na hluboký murmur (pravda, něco mu k dokonalosti chybí), tu a tam se obě polohy prolínají. Symfonicky znějící klávesy uvozují „The Poem“, melodickou volnější věc, která koketuje snad i s heavy metalem, samozřejmě s hrubým zpěvem – opět jiným, než v předchozí položce. Ke škodě věci jsou některé zvraty ve skladbě násilné, takže chybí spád, nebo spíš přirozené změny. Trochu to Jorge přehnal i se stopáží, což platí obecně, protože songy jsou většinou dlouhé přes 5 minut a nápadů v nich tolik není, i ty zvonivé klávesy se opakují. Po jemnější skladbě následuje zběsilá jízda, v níž hrají prim kytary, ale nechybí zlé klávesové tóny, a po jedné takové mezihře se mění tempo a dokonce se objevuje pasáž inspirovaná dílem W. A. Mozarta. V úvodu „Shadows Curse“ zní klávesy jako klavír, ale po intru to zase fičí jak vítr na planině, kytara kvílí, Jorge taky, a jako vždycky mu to vydrží jen chvíli, aby zase obrátil a tak pořád dokola. Tím nechci říct, že by se opakoval, ale že se pořád něco mění. Sedmička „Crucifix“ má zpočátku blízko ke gothic metalu, škoda, že v jeho intencích Jorge nevydržel celou skladbu, protože blacková část není tak zajímavá, v „The Ventriloquist“ se mírně experimentuje, navíc vokály jsou „divné“, chvílemi jde o jekot, chvílemi hrubý řev.
Dvě skladby na konci „Secret Art“ a „Underdoll“ jsou průšvih. Nevím, co s nimi kdo provedl, ale mají odlišný, mnohem horší zvuk, a po hudební stránce jsou výrazně slabší než ty předešlé. Jako kdyby byly nahrány jindy, snad dříve...
Když jsem CD poslouchal poprvé, lomil jsem rukama, ale když to poslouchám podesáté, nejsem vyloženě otrávený a docela mě to, s výjimkou dvou položek v závěru, baví. Jistě, není to žádná extraliga, ale na druhou stranu čert ví jaké podmínky k práci Jorge má, jaké jsou možnosti studia 444 a jaká muzika v Kolumbii frčí.
Pochvalu naopak zaslouží pěkně zpracovaný booklet, v němž se nešetřilo na kvalitním papíru ani počtu stran, takže nechybí texty či zajímavé fotografie Jorgeho, který vypadá jako opravdový Indián.
Seznam skladeb:
Čas: 52:17
Sestava:
https://www.facebook.com/pages/Eshtadur/177549565617566ESHTADUR za sebou nemají dlouhou historii, existují od roku 2005 a recenzovanému počinu na předcházely dvě nahrávky, které. Původně kapelu tvořilo duo Jorge Lopez Marin (bicí) a Alex Giraldo (kytary), které s dalšími hudebníky koncertovalo, zhruba do roku 2007, po kolumbijských městech. V roce 2008 Jorge osiřel a následně sám připravil a takřka sám nahrál (v několika skladbách mu pomohli dva kytaristé) album „Dominated By Dummies“.
Jorge se zhlédl v black metalu, v němž se nešetří klávesami a melodiemi, ale jak už to tak bývá u kapel z pro nás exotických destinací, navíc jednočlenných, nahrávky tohoto stylu se s kvalitními nahrávkami evropských a vlastně i našich kapel nedají porovnávat. Jihoameričan prostě zaostává...
Na druhou stranu je k jeho cti nutno uvést, že se snaží v rámci možností o pestrost a díky tomu se nejedná o klávesami podbarvený včelí roj bzučících kytar a jednopolohového skřehotu. Jorge vcelku optimálně střídá tempa a často se uchyluje k pasážím ve středních tempech a nechybí ani vyložené pomalé úseky, třeba hned v úvodní „Forever At Night“. V té se s vokály celkem šetří (dlouhé instrumentální pasáže jsou možná až moc dlouhé), ale když Jorge otevře ústa, chvíli je to typické blackové skřehotání, chvílemi ale dojde na hluboký murmur (pravda, něco mu k dokonalosti chybí), tu a tam se obě polohy prolínají. Symfonicky znějící klávesy uvozují „The Poem“, melodickou volnější věc, která koketuje snad i s heavy metalem, samozřejmě s hrubým zpěvem – opět jiným, než v předchozí položce. Ke škodě věci jsou některé zvraty ve skladbě násilné, takže chybí spád, nebo spíš přirozené změny. Trochu to Jorge přehnal i se stopáží, což platí obecně, protože songy jsou většinou dlouhé přes 5 minut a nápadů v nich tolik není, i ty zvonivé klávesy se opakují. Po jemnější skladbě následuje zběsilá jízda, v níž hrají prim kytary, ale nechybí zlé klávesové tóny, a po jedné takové mezihře se mění tempo a dokonce se objevuje pasáž inspirovaná dílem W. A. Mozarta. V úvodu „Shadows Curse“ zní klávesy jako klavír, ale po intru to zase fičí jak vítr na planině, kytara kvílí, Jorge taky, a jako vždycky mu to vydrží jen chvíli, aby zase obrátil a tak pořád dokola. Tím nechci říct, že by se opakoval, ale že se pořád něco mění. Sedmička „Crucifix“ má zpočátku blízko ke gothic metalu, škoda, že v jeho intencích Jorge nevydržel celou skladbu, protože blacková část není tak zajímavá, v „The Ventriloquist“ se mírně experimentuje, navíc vokály jsou „divné“, chvílemi jde o jekot, chvílemi hrubý řev.
Dvě skladby na konci „Secret Art“ a „Underdoll“ jsou průšvih. Nevím, co s nimi kdo provedl, ale mají odlišný, mnohem horší zvuk, a po hudební stránce jsou výrazně slabší než ty předešlé. Jako kdyby byly nahrány jindy, snad dříve...
Když jsem CD poslouchal poprvé, lomil jsem rukama, ale když to poslouchám podesáté, nejsem vyloženě otrávený a docela mě to, s výjimkou dvou položek v závěru, baví. Jistě, není to žádná extraliga, ale na druhou stranu čert ví jaké podmínky k práci Jorge má, jaké jsou možnosti studia 444 a jaká muzika v Kolumbii frčí.
Pochvalu naopak zaslouží pěkně zpracovaný booklet, v němž se nešetřilo na kvalitním papíru ani počtu stran, takže nechybí texty či zajímavé fotografie Jorgeho, který vypadá jako opravdový Indián.
Seznam skladeb:
- Forever At Night
- The Poem
- Made In Hell
- Shadows Curse
- Romances In Black
- Make Me A Dummy
- Crucifix
- The Ventriloquist
- Secret Art
- Underdoll
Čas: 52:17
Sestava:
- Jorge Lopez Marin – všechny nástroje, zpěv
ROZHOVOR (anglicky)
