SUICIDAL TENDENCIES – 13

Po třinácti letech se SUICIDAL TENDENCIES vrací na scénu s novou deskou. Odtud tedy pochází název „13“. Přidám ještě jedno zajímavé číslo, a to třicet. Třicet let je to od doby, kdy vyšel jejich debut, a to už je úctyhodná doba. Veteráni HC scény, nebo chcete-li, crossover/thrashe, jsou klasickým případem kapely, která už to nejvýraznější dávno řekla, ale jak se ukázalo, má stále na to, aby ani v dnešní době nepůsobila trapně a dokázala zaujmout.

Co chci říct hned na začátku, je to, že mě tahle deska baví, a to moc. Když se blížilo vydání „třináctky“, bylo mi to upřímně úplně jedno. Když se objevila klipovka „Cyco style“, příliš mě nenavnadila. Spíš z úcty ke kapele, na které jsem v mládí vyrůstal, jsem se nakonec k poslechu novinky přinutil. První kontakty se odvíjely v rovině „ale jo, není to špatné, ale nic moc to se mnou nedělá“.  Zlom nastal, až po několikátém protočení, kdy mi to celé začalo do sebe zapadat, a najednou tu přede mnou stojí deska, která mi dělá radost.

Je jasné, že ve svém věku už nebudou kluci kdo ví jak blbnout a předvádět závody. Obzvlášť když si vzpomenu, jací jsou to páni muzikanti, o tom jsme se mohli přesvědčit na Brutalu v roce 2011. Proto se začátek alba pro mě stal mírným překvapením. Je to tím, že solidně odsýpá v řízném tempu. První tři věci se nesou na vlně rychlejšího punk/crossoveru. Navíc se objevuje první hit a to v podobě trojky „This Ain't A Celebration“, což je výrazně nakažlivá punkovka. Kdo uctívá v diskografii SUICIDAL TENDENCIES album „The Art Of Rebelion“ a miluje jejich pomalejší věci, ano počítám se do tohoto tábora, potom je tu pro něj čtvrtý song v pořadí „God Only Knows Who I Am“. Jedná se o uvolněnou věc, v které dostává větší prostor na své hrátky bubeník z vizáží zápasníka sumo, Eric Moore. Nechybí pro kapelu tradiční melodické kytary, sólíčka, ale hlavně se povedl refrén, který je prostě typicky „suicidal“, včetně charakteristického hlasu Mika, tak jak ho máme rádi. Úvod je slibný, čtyři věci, dvě hitovky, to je slušné skóre. „God Only Knows Who I Am“ odstartovává sérii skladeb, které bych označil za klidnější. Oproti úvodu desky určitě. Tady je vidět, že je kapela okolo zpěváka Mika partou šikovných instrumentalistů. Někdo by mohl mít obavy o post baskytaristy, po odchodu Roberta Trujila, ale na tyto chmury můžete v klidu zapomenout. Technických, ale hlavně líbivých hrátek využívá Tim Williams stejně, jako jeho slavnější předchůdce, který ale když METALLICA skládá hudbu, může jít škrábat brambory, zatímco Tim u „eSTý“ měl evidentně při svých partech volnou roku, a je to znát.

Na rychlejší notu se deska vrací u již zmiňované klipovky „Cyco style“, což je nejtvrdší věc na albu, díky svým thrashovým kytarám. Do konce desky nenastává vyloženě slabší moment, výrazný hit už neregistruju, ale všechny skladby drží vysoký standard. Na konec dojde na pomalou „This World“ plnou vzletných sól, Mikeova přitepleného hlasu, bez kterého, by ale nikdy SUICIDAL TENDENCIES nebyli tím, čím jsou. Nostalgický závěr mě vrací o nějakých sedmnáct let zpátky a připomíná mi dobu, kdy jsem seděl s otevřenou hubou u kazeťáku a poslouchal „umění rebelantů“, a měl to štěstí vidět SUICIDAL TENDENCIES na živo, kdy na ně tenkrát dorazila plná malá Sportovní hala.

Abych to nějakým rozumným způsobem uzavřel, musím se vrátit na začátek tohoto fanouškovského textu, a znovu upozornit na fakt, že se „třináctka“ povedla. Příznivci říznějšího období SUICIDAL TENDENCIES, budou zřejmě lehce v rozpacích, a tvrdit, že už to není ono, ale málokdo mohl čekat, že nová deska bude jenom o rychlosti. Na to jsou všichni muzikanti v kapele až moc velcí hračičkové. Neobával jsem se, že bych od SUICIDAL TENDENCIES nedostal hudbu plnou kvalitních instrumentálních výkonů, ale bál jsem se toho, že nebude mít co říct a bude se jednat o kolekci skladeb, které nebudou dýchat a budou znít upracovaně. Naštěstí je tomu přesně naopak a můj pocit z „13“ je, že byla dělaná se zápalem a s chutí, a co je hlavní, nepostrádá povedené nápady. A tak nezbývá všem věrným fanouškům kapely nic jiného, než si nasadit čepici kšiltem nahoru a zazpívat si společně s Mikem "Suicidal’s back! Suicidal’s back! Suicidal’s back!".