Do moravské metropole byla situovaná další významná metalová akce pod taktovkou Obscure Promotion a Moravané tento krok opět ocenili. The Mosh Lives Tour přivezlo deathcorové velikány EMMURE, kteří se do Evropy často vracejí a v Česku za poslední rok a půl hráli už potřetí. V předloňském roce patřili mezi taháky na putovním Never Say Die! Tour po boku SUICIDE SILENCE, o rok později podpořili PARKWAY DRIVE na klubovém koncertě a teď se vrátili znovu a tentokrát v roli jediných a neoddiskutovatelných headlinerů. Společnost jim ale nedělala žádná béčka, nicméně hned několik významných kapel. V prvé řadě velmi ambiciózní a slibné deathcorové formace CHELSEA GRIN a ATTILA, hardcoroví OBEY THE BRAVE a metalcoroví BURIED IN VERONA. Celou show si návštěvníci mohli dovolit za 490 korun a na Favále se jich sešla slušná plejáda, i když by se tam pár hlav ještě vešlo.
Úderem sedmé hodiny večer otevřela jediná neamerická kapela BURIED IN VERONA ze Sydney. Toto jméno už od začátku nepatřilo mezi velmi skloňované formace a nepotvrdila se ani potenciální pozice černého koně. Metalcorové formaci na dobrém dojmu nepřidal ani nepříliš dobrý zvuk a ani nepříliš nápaditá hudba. Pánové se alespoň snažili rozproudit publikum aktivním působením na pódiu, na což se chytlo jen pár jedinců. Velká většina přítomných sledovala koncert z uctivé vzdálenosti a ocenila energický výkon alespoň potleskem. Nemůžu říct, že první kapela zklamala, ale alespoň v mých očích se nejednalo o žádné překvapení a ani kýžený efekt zuřivých moshpitů hned od prvních tónů se nedostavil.
Naopak velkým překvapením byl koncert první americké kapely. Když jsem mluvil o černém koni, musím tuto roli bez debat přiřknout právě skupině ATTILA. Jejich deathcore je významně okořeněný thrash metalem a má také pořádný groove. Hlavním hrdinou této bandy byl jednoznačně zpěvák Chris Fronzak, který při koncertě zůstal inkognito díky tmavým brýlím a kšiltovce. Z útrob této zamaskované postavy ale vycházel velice zajímavý mix growlu a screama, který se jen tak neslyší. Své party skvěle kombinoval a zvládal je s neobyčejnou lehkostí. Nejvíce překvapil zejména v těch nejvyhrocenějších momentech, kdy screamoval s neuvěřitelnou kadencí. Chrise Fronzaka bych směle přejmenoval na deathcorového Franka Sinatru, jelikož tak rychlé řvané štěkání jsem ještě neslyšel. ATTILA pro návštěvníky nebyla neznámým jménem, zaujala veřejnost výborným albem „Outlawed“ z roku 2011 a mnoho lidí se na ně těšilo. Troufám si tvrdit, že nikdo z nich po jejich koncertu neodcházel zklamaný. I přesto, že jejich hudba je velmi řízná a drtivá, působí překvapivě vesele a pozitivně. Na druhé vystoupení tohoto večera se bude ještě dlouho vzpomínat, jelikož při skvělé hudební hostině byla atmosféra ještě okořeněna aktivními moshpity a velmi pohyblivou kapelou. ATTILA ode mě dostává zlatého bludišťáka.
Velmi odlišnou show předvedli OBEY THE BRAVE, což je ryze hardcorové těleso. I přesto, že kapela funguje jen velmi krátce, nejsou to žádní zelenáči. Zejména díky působení Miguela Lepaga z BLIND WITNESS a Alexe Eriana, buldoka z legendárních DESPISED ICON. Právě Alex dává této kapele nálepku hvězdy a OBEY THE BRAVE se velmi rychle infiltrovali do posluchačské paměti. Kanaďané zařadili podstatně vyšší rychlost a rozjeli svůj moderní hardcore, který polevil z vysokých otáček jen díky ojedinělým breakdownům. Díky Alexovi se kapela těší nostalgické popularitě a na jejich show reagovali všichni velmi pozitivně. Pro moje uši ale takto syrový hardcore příliš není a celý koncert se mě rozpadl do neidentifikovatelné ubouchané zvukové koule. Bohužel.
Upřímně jsem doufal, že si spravím chuť s předposlední kapelou, kterou byli CHELSEA GRIN. Na tyto deathcorové benjamínky jsem narazil už vloni coby support ASKING ALEXANDRIA, a tam mě svým dvacetiminutovým setem velmi nadchli. Moc mě potěšilo i nové EP „Evolve“, které po předloňské desce „My Damnation“ pokračuje s velmi slibným materiálem a poměrně zajímavým pojetím deathcoru. Výrazné bicí a excelentní hra na sedmistrunnou baskytaru slibovala drsnou podívanou. Bohužel ale musím říct, že nezopakovali brutální show, kterou jsem si pamatoval z před dvou let. Nevím, zda-li to bylo zvukem, mým momentálním rozpoložením nebo výkonem kapely, ale úžasné pohledy jsem si tentokrát nezopakoval. Přitom zvuk byl dostatečně brutální pro jejich pojetí deathcoru, což naopak ubralo na té technické stránce, a ač se kytaristé snažili sebevíc, přes hlasité bicí jsme jejich umění zaslechli málokdy. To stejné bohužel musím říct i o zpěvu Alexe Koehlera, který byl také dost v pozadí. Pozitivní prvek jsem tedy viděl pouze v pódiové prezentaci, kdy celá kapela šlapala jako hodinky a předvedla vynikající show. Škoda, že se mně zrovna netrefili do nálady.
Těžkotonážníci EMMURE celý velkolepý večer uzavřeli asi hodinovým setem. O této formaci už bylo napsáno mnoho a není tajemstvím, že jejich koncerty překypují brutalitou a bezednými breakdowny. Moshcore, jak se jejich stylu někdy přezdívá, dal opět prostor všem tanečníkům-karatistům a otestoval houževnatost tělesných stránek odvážlivců v kotli. Drtivou většina jejich setlistu tvořily písně z loňské desky „Slave to the Game“ a předloňské „Speaker of the Dead“. Zastoupení mělo i výborné album „Felony“ mj. s peckami „Sunday Bacon“ a „I Thought You Met Telly and Turned Me Into Casper“. Zpěvák Frankie Palmieri opět vládl železnou rukou a tvrdě diktoval tempo, které fanoušci rádi akceptovali. Populární kytarové tappingy opět skvěle obstarával kytarista Jesse Ketlive a brněnskému publiku se brilantně představil i nový bubeník Mike Castillo. Koncert ubíhal velmi rychle (Frankie není bůhvíjaký řečník) a EMMURE vystříleli své zbylé ostré náboje „Solar Flare Homicide“, „Demons With Ryu“ nebo „Children Of Cybertron“ v rychlém sledu za sebou. Konec koncertu měl už klesající tendenci, jelikož takový deathcore rychle zevšední a navíc závěr nezastupoval žádný velký hit s výjimkou poslední „MDMA“. Jinak byl setlist velmi podobný jako na poslední zastávce. Ještě ho doplním dalšími evergreeny „4 Poisons 3 Words“, „Dogs Get Put Down“, „R2Deepthroat“ či „Drug Dealer Friend“. Nechyběl ani „Protoman“ z nové desky. EMMURE zkrátka potvrdili, že patří mezi deathcorovou špičku a i když se jejich fanoušci a odpůrci často špičkují, jejich pozici jim nikdo neupře.
V rychlém sledu se do Brna sjela další metalová smetánka a Favál rozhodně nezel prázdnotou. Celkem pět světových kapel rozproudilo vzduch v moravské metropoli, jejíž obyvatelé nepropásli příležitost zajít na velký klubový koncert ve svém domácím městě. Protože zmizela nutnost cestování, na koncertě se objevilo hodně místních, kteří by na takovou akci možná ani nejeli, být situovaná do Prahy nebo Ostravy. Je ale potěšující, že dojíždění možná konečně přestává být tak palčivým problémem a začíná fungovat na všechny strany. Důkazem byli návštěvníci právě z Prahy, Ostravy či ze Slovenska.
Úderem sedmé hodiny večer otevřela jediná neamerická kapela BURIED IN VERONA ze Sydney. Toto jméno už od začátku nepatřilo mezi velmi skloňované formace a nepotvrdila se ani potenciální pozice černého koně. Metalcorové formaci na dobrém dojmu nepřidal ani nepříliš dobrý zvuk a ani nepříliš nápaditá hudba. Pánové se alespoň snažili rozproudit publikum aktivním působením na pódiu, na což se chytlo jen pár jedinců. Velká většina přítomných sledovala koncert z uctivé vzdálenosti a ocenila energický výkon alespoň potleskem. Nemůžu říct, že první kapela zklamala, ale alespoň v mých očích se nejednalo o žádné překvapení a ani kýžený efekt zuřivých moshpitů hned od prvních tónů se nedostavil.
Naopak velkým překvapením byl koncert první americké kapely. Když jsem mluvil o černém koni, musím tuto roli bez debat přiřknout právě skupině ATTILA. Jejich deathcore je významně okořeněný thrash metalem a má také pořádný groove. Hlavním hrdinou této bandy byl jednoznačně zpěvák Chris Fronzak, který při koncertě zůstal inkognito díky tmavým brýlím a kšiltovce. Z útrob této zamaskované postavy ale vycházel velice zajímavý mix growlu a screama, který se jen tak neslyší. Své party skvěle kombinoval a zvládal je s neobyčejnou lehkostí. Nejvíce překvapil zejména v těch nejvyhrocenějších momentech, kdy screamoval s neuvěřitelnou kadencí. Chrise Fronzaka bych směle přejmenoval na deathcorového Franka Sinatru, jelikož tak rychlé řvané štěkání jsem ještě neslyšel. ATTILA pro návštěvníky nebyla neznámým jménem, zaujala veřejnost výborným albem „Outlawed“ z roku 2011 a mnoho lidí se na ně těšilo. Troufám si tvrdit, že nikdo z nich po jejich koncertu neodcházel zklamaný. I přesto, že jejich hudba je velmi řízná a drtivá, působí překvapivě vesele a pozitivně. Na druhé vystoupení tohoto večera se bude ještě dlouho vzpomínat, jelikož při skvělé hudební hostině byla atmosféra ještě okořeněna aktivními moshpity a velmi pohyblivou kapelou. ATTILA ode mě dostává zlatého bludišťáka.
Velmi odlišnou show předvedli OBEY THE BRAVE, což je ryze hardcorové těleso. I přesto, že kapela funguje jen velmi krátce, nejsou to žádní zelenáči. Zejména díky působení Miguela Lepaga z BLIND WITNESS a Alexe Eriana, buldoka z legendárních DESPISED ICON. Právě Alex dává této kapele nálepku hvězdy a OBEY THE BRAVE se velmi rychle infiltrovali do posluchačské paměti. Kanaďané zařadili podstatně vyšší rychlost a rozjeli svůj moderní hardcore, který polevil z vysokých otáček jen díky ojedinělým breakdownům. Díky Alexovi se kapela těší nostalgické popularitě a na jejich show reagovali všichni velmi pozitivně. Pro moje uši ale takto syrový hardcore příliš není a celý koncert se mě rozpadl do neidentifikovatelné ubouchané zvukové koule. Bohužel.
Upřímně jsem doufal, že si spravím chuť s předposlední kapelou, kterou byli CHELSEA GRIN. Na tyto deathcorové benjamínky jsem narazil už vloni coby support ASKING ALEXANDRIA, a tam mě svým dvacetiminutovým setem velmi nadchli. Moc mě potěšilo i nové EP „Evolve“, které po předloňské desce „My Damnation“ pokračuje s velmi slibným materiálem a poměrně zajímavým pojetím deathcoru. Výrazné bicí a excelentní hra na sedmistrunnou baskytaru slibovala drsnou podívanou. Bohužel ale musím říct, že nezopakovali brutální show, kterou jsem si pamatoval z před dvou let. Nevím, zda-li to bylo zvukem, mým momentálním rozpoložením nebo výkonem kapely, ale úžasné pohledy jsem si tentokrát nezopakoval. Přitom zvuk byl dostatečně brutální pro jejich pojetí deathcoru, což naopak ubralo na té technické stránce, a ač se kytaristé snažili sebevíc, přes hlasité bicí jsme jejich umění zaslechli málokdy. To stejné bohužel musím říct i o zpěvu Alexe Koehlera, který byl také dost v pozadí. Pozitivní prvek jsem tedy viděl pouze v pódiové prezentaci, kdy celá kapela šlapala jako hodinky a předvedla vynikající show. Škoda, že se mně zrovna netrefili do nálady.
Těžkotonážníci EMMURE celý velkolepý večer uzavřeli asi hodinovým setem. O této formaci už bylo napsáno mnoho a není tajemstvím, že jejich koncerty překypují brutalitou a bezednými breakdowny. Moshcore, jak se jejich stylu někdy přezdívá, dal opět prostor všem tanečníkům-karatistům a otestoval houževnatost tělesných stránek odvážlivců v kotli. Drtivou většina jejich setlistu tvořily písně z loňské desky „Slave to the Game“ a předloňské „Speaker of the Dead“. Zastoupení mělo i výborné album „Felony“ mj. s peckami „Sunday Bacon“ a „I Thought You Met Telly and Turned Me Into Casper“. Zpěvák Frankie Palmieri opět vládl železnou rukou a tvrdě diktoval tempo, které fanoušci rádi akceptovali. Populární kytarové tappingy opět skvěle obstarával kytarista Jesse Ketlive a brněnskému publiku se brilantně představil i nový bubeník Mike Castillo. Koncert ubíhal velmi rychle (Frankie není bůhvíjaký řečník) a EMMURE vystříleli své zbylé ostré náboje „Solar Flare Homicide“, „Demons With Ryu“ nebo „Children Of Cybertron“ v rychlém sledu za sebou. Konec koncertu měl už klesající tendenci, jelikož takový deathcore rychle zevšední a navíc závěr nezastupoval žádný velký hit s výjimkou poslední „MDMA“. Jinak byl setlist velmi podobný jako na poslední zastávce. Ještě ho doplním dalšími evergreeny „4 Poisons 3 Words“, „Dogs Get Put Down“, „R2Deepthroat“ či „Drug Dealer Friend“. Nechyběl ani „Protoman“ z nové desky. EMMURE zkrátka potvrdili, že patří mezi deathcorovou špičku a i když se jejich fanoušci a odpůrci často špičkují, jejich pozici jim nikdo neupře.
V rychlém sledu se do Brna sjela další metalová smetánka a Favál rozhodně nezel prázdnotou. Celkem pět světových kapel rozproudilo vzduch v moravské metropoli, jejíž obyvatelé nepropásli příležitost zajít na velký klubový koncert ve svém domácím městě. Protože zmizela nutnost cestování, na koncertě se objevilo hodně místních, kteří by na takovou akci možná ani nejeli, být situovaná do Prahy nebo Ostravy. Je ale potěšující, že dojíždění možná konečně přestává být tak palčivým problémem a začíná fungovat na všechny strany. Důkazem byli návštěvníci právě z Prahy, Ostravy či ze Slovenska.
