V neděli 10. března mě moje cesty po koncertech vůbec poprvé zavedly do pražského klubu HooDoo, kde se odehrávají převážně koncerty experimentálního ražení. Spíše komornější klub, který disponuje dvěma sály, tentokrát hostil smetánku progresivního metalu, v čele s BORN OF OSIRIS z Chicaga. Společně s nimi vystoupili jejich krajané z Minnesoty, tvrďáci AFTER THE BURIAL, dále MONUMENTS a na začátek posazení THE HAARP MACHINE. V HooDoo ale tento večer vznikla neobvyklá situace. Byly využity oba sály, jelikož v druhé koncertní síni (menší) mělo dostaveníčko druhé turné, které shodou okolností přijelo do Prahy ve stejný den, a z mně nejasných důvodů bylo situováno do stejného klubu. Toto turné se ale neskládalo z tak zvučných jmen, jelikož headlinerem tohoto death metalového dýchánku byla americká kapela Pyrexia, a supportem např. kapela Beheaded z Malty. Nicméně na průběh koncertního plánu to nemělo vliv - vždy, když byl prostor ke zvučení v jednom sále, hrálo se v druhém. Návštěvníci jedné akce dokonce měli i možnost zhlédnout koncert na druhé akci, a naopak. Ve velkém sále se začalo hrát až krátce po osmé hodině večer (což nás malinko znepokojovalo, vzhledem k plánované cestě domů), a technický večer začali The Haarp Machine.
Ti z něj dostali jen nějakých třicet minut, ale i tak krátká doba čtveřici stačila, aby udělali obrovský dojem a zanechali velmi silnou vzpomínku. THE HAARP MACHINE mají sice sídlo v USA, ale jejich členové pocházejí z různých koutů světa (zpěvák Chris Barrett je původem ze Španělska, kytarista se narodil v Londýně atd.), což jim dodává jistou exkluzivitu. A také řádnou dávku exotiky, jelikož Chris i jeden z kytaristů mají znatelně tmavší pleť, navíc druhý jmenovaný se v klubu vyskytoval s šátkem na hlavě, který evokoval blízký východ. Dost už ale o vzhledu kapely. The Haarp Machine si kus exotiky vzali i do své hudby, a jejich progresivní metal má velmi svěží, až orientální feeling. Některé kytarové vyhrávky dávaly vzpomenout na vrásčitého egypťana s flétnou, kterou udržuje svou kobru při tanci. Kromě velmi nevšedního kytarového soundu udělal koncert strhující především vokální projev Chrise Barretta. Jeho atmosfericky čisté vokály (spolu s podporou samplů) sál naplňovaly neuvěřitelně příjemnou a relaxační energií. Zpěvák si s naprostou bravurou poradil i s těžkými výškami, které by byly pro normálního smrtelníka nemyslitelné. Svůj křišťálový hlas občas vyměnil za metalový growl, ale čistými vokály rozhodně zaujal daleko více. Spolu s orientálními kytarami a nepříliš agresivními bicími byl koncert The Haarp Machine naprosto uklidňujícím zážitkem a ohromným překvapením. A pak že dnes nevznikají nové vynikající kapely. Chris dokonce do kapely nastoupil teprve dva týdny před tímto turné (nahradil původního zpěváka Michaela Seleskyho) a spolu odehráli jedinou (!) zkoušku - o to větší obdiv mu patří. The Haarp Machine měli zahrát už na loňském Brutal Assaultu, ale z mě neznámých důvodů byl jejich koncert zrušen. Každopádně doufám, že se k nám tato internacionální formace zase brzy podívá, a snad i v lepším klubu, jelikož interiér klubu HooDoo docela zabíjel sólovou kytaru, a tak zajímavé vyhrávky byly často velmi v pozadí, což je ohromná škoda. Stále s otevřenou pusou jsem už jen čekal na koncert Monuments.
Druhá kapela večera byla podstatně přímočařejší, a přeladili také na znatelně tvrdší zvuk. Progresivní metal v podání MONUMENTS pro mě nebyl až tak zajímavým, jelikož hudebně to nebylo příliš originální, a hlavně vokál zpěváka byl poměrně všední. Show však pánové udělali slušnou, a stejně jako u první kapely se to v sále hemžilo různými moshpity. Já jsem se při poslechu Monuments dostal ale poměrně rychle do stádia monotónnosti a jejich set mě příliš nebavil. Pod drobnohledem (slechem) se ocitl i zpěvák Matt Rose, který se zdaleka nepřiblížil Chrisovi Barrettovi, a který si ve výškách nebyl ani z poloviny tak jistý. Popravdě, kolikrát mě jeho vypjaté výšky pořádně zatahaly za uši. Monuments pro mě byli jednoznačně nejslabší kapelou večera, jelikož mě nezaujali téměř ničím.
Co-headliner večera ale moji letargii rychle ukončil. AFTER THE BURIAL z Minnesoty mám v hlavě už dlouho, ale nikdy jsem je příliš neposlouchal. Před koncertem proběhlo jen povinné, letmé, předkoncertní seznámení se s několika písněmi. Teď už vím, že jsem je měl naposlouchat o dost více. Přestože jsem s jejich tvorbou obeznámený příliš nebyl, koncert mě velmi zaujal a bavil. Po Monuments se jednalo o opravdu poutavé pojetí progresivního metalu (nebo chcete-li deathcoru) a z pódia k nám proudila velmi tvrdá, ale pozitivní energie. After The Burial byli jednoznačně nejtvrdší kapelou večera, o což se zasloužil především neúnavný frontman Anthony Notarmaso svým hlubokým growlem. Těžkotonážní kytarovou masáž zase obstarávaly krásné osmistrunky, na kterých se rychlostí blesku pohybovaly prsty kytaristů Justina Lowa a Trenta Hafdahla. V rámci vizuální show mě osobně velmi zaujal basák Lerichard Foral, který kromě své úctyhodné výšky překvapil vizáží alá Bolek Polívka po několika panácích slivovice. Ale to jen tak na okraj (smích). Atmosféra v klubu už byla velmi rozjetá, a na After the Burial už se moshovalo jako o život. Objevili se i první skokani, což bylo vzhledem ke kauze Randy Blythe pro mě trochu překvapením. Ale bylo jasně vidět, že co se stage divingu týče, Lamb of God jsou opravdu jen výjimkou. Pánové z After the Burial byli velmi přátelští a před skokem do obecenstva mohlo bez problémů proběhnou i nějaké to letmé objetí. Na kapelu byla zkrátka radost pohledět, očividně jsou velmi vděční, že se mohou hudbou živit. To koneckonců potvrdil i jeden z Anthonyho proslovů, který proběhl před peckou Aspiration. Hudebně se mi na After The Burial líbila hlavně rozmanitost, která v progresivním metalu má samozřejmě hlavní slovo. Tvrdé zasekávačky střídaly příjemné melodie a instrumentální pasáže, a ani deathcorové party (samozřejmě s technickými kudrlinkami v pozadí) v jejich případě nezněly až tak nehostinně. Velkou odezvu si vysloužila perfektní věc s optimistickým názvem Your Troubles Will Cease and Fortune Will Smile Upon You, stejně tak jako zbrusu nový song, který se objeví na zatím nepojmenovaném čtvrtém albu s datem vydání v roce 2013. Sečteno podtrženo, After The Burial předvedli, že patří mezi špičku svého žánru a dokáží zaujmout velmi pestrou hudbou, zajímavým vystoupením i ukázkovým chováním k fanouškům. Po The Haarp Machine se pro mě jednalo o překvapení číslo dvě.
Hlavní kapela večera, techničtí deathcoristi BORN OF OSIRIS, měli po výborných vystoupením poměrně složitou úlohu. Nikdo nepochyboval o tom, že hudebně bude jejich vystoupení bezchybné, nicméně bylo zapotřebí zaujmout publikum, které již bylo po asi třech hodinách progresivní hostiny malinko smyslově otupené. Žádné nepříjemné překvapení se ale nekonalo a fanoušci sršeli nadšením již při příchodu chicagské formace. Po nezbytném přivítání se role hlavních showmanů ujal pochopitelně zpěvák Ronnie Canizaro, a také trochu překvapivě zpívající klávesák Joe Buras. Ten totiž u svého nástroje netrávil příliš mnoho času, a spíše se pohyboval na pódiu s mikrofonem v ruce, a když to řeknu upřímně, lezl Ronniemu do zelí. Všechno "zlé" je ale pro něco dobré, a koncert tak díky aktivitě obou vokalistů získal na dynamice. Born of Osiris se za deset let své existence do České republiky podívali vůbec poprvé, a už jen krásná plachta za bicími naznačovala, že jejich koncert bude stát za to. A šestičlenná kapela skutečně ukázala, že nejsou hvězdy progresivního metalu jen tak nadarmo. Výbornou atmosféru koncertu dotvořili i sami fanoušci, kteří byli evidentně s tvorbou skupiny seznámeni velmi dobře, a s muzikanty skvěle spolupracovali. Ať už v moshpitu, skoky z pódia nebo zkrátka užíváním si kvalitní muziky. Jedna z nejočekávanějších skladeb zazněla hned v úvodu, a sice galaktická Follow the Signs. Nejen v této písni pánové Lee McKinney a Lee Evans předváděli své vytříbené umění ve hře na sedmistrunné kytary. Z nejnovějšího alba The Discovery, které sbíralo mnoho úspěchů po celém světě, zaznělo dalších několik skladeb včetně pecek Recreate, Ascension nebo Singularity. Druhou půlku setlistu vyplnily písně z debutového alba A Higher Place z roku 2009. Už v létě bychom se od Born Of Osiris měli dočkat třetí desky, která bude jistě opět perlou v progresivním moři. Kytarové orgie v podání headlinerů podpořil i zlepšující se zvuk, díky kterému byly v technické vřavě všechny nástroje poměrně dobře rozpoznatelné. Jak jsem již psal v úvodu, návštěvníci již byli viditelně unavení a v moshpitu kapelu podporovali hlavně skalní fanoušci. Únava a narušené soustředění se nevyhnulo ani mně, a druhou polovinu koncertu už jsem spíše "proflákal" se sníženým zájmem. Následky pozdních hodin nezahnala ani zmiňovaná energická show a koncert měl tak poměrně klesající tendenci, co se euforie týče. Vystoupení však netrvalo příliš dlouho, což šlo k duhu jak aktivitě fanoušků, tak i jejich cestě domů, jelikož klub HooDoo neleží na příliš dobrém místě, co se dopravní dostupnosti týče. Na závěr musím dodat, že Born Of Osiris (ač bylo vše v naprostém pořádku a návštěvníci nešetřili superlativy) mě bavili takových prvních patnáct, dvacet minut, a pak už můj zájem opadal. Přesto všechno jsem rád, že jsem tuto partu viděl a mohl se chvíli pokochat hráčským uměním členů a vidět známé písně na vlastní bulvy.
Čistě progresivní djentový koncert jsem navštívil vůbec poprvé, a i když této hudbě úplně neholduji, koncerty jsem si užil. Trochu mě teď mrzí, že jsem už neměl moc náladu při koncertě Born of Osiris, ale to tak při mnoha koncertech v krátkém časovém úseku zkrátka bývá. Zvláště když všechny kapely hrají velmi podobnou, a navíc tak těžce poslouchatelnou hudbu. Rozhodně ale tohoto výletu nelituji, a jsem vděčný za "objevy" v podobě The Haarp Machine a After The Burial. Závěrem se hodí říct, že není na škodu občas vyrazit na koncert kapel/y, které nehrají přímo Váš oblíbený žánr. Můžete být překvapeni a stejně jako já, objevit novou zajímavou formaci.
Ti z něj dostali jen nějakých třicet minut, ale i tak krátká doba čtveřici stačila, aby udělali obrovský dojem a zanechali velmi silnou vzpomínku. THE HAARP MACHINE mají sice sídlo v USA, ale jejich členové pocházejí z různých koutů světa (zpěvák Chris Barrett je původem ze Španělska, kytarista se narodil v Londýně atd.), což jim dodává jistou exkluzivitu. A také řádnou dávku exotiky, jelikož Chris i jeden z kytaristů mají znatelně tmavší pleť, navíc druhý jmenovaný se v klubu vyskytoval s šátkem na hlavě, který evokoval blízký východ. Dost už ale o vzhledu kapely. The Haarp Machine si kus exotiky vzali i do své hudby, a jejich progresivní metal má velmi svěží, až orientální feeling. Některé kytarové vyhrávky dávaly vzpomenout na vrásčitého egypťana s flétnou, kterou udržuje svou kobru při tanci. Kromě velmi nevšedního kytarového soundu udělal koncert strhující především vokální projev Chrise Barretta. Jeho atmosfericky čisté vokály (spolu s podporou samplů) sál naplňovaly neuvěřitelně příjemnou a relaxační energií. Zpěvák si s naprostou bravurou poradil i s těžkými výškami, které by byly pro normálního smrtelníka nemyslitelné. Svůj křišťálový hlas občas vyměnil za metalový growl, ale čistými vokály rozhodně zaujal daleko více. Spolu s orientálními kytarami a nepříliš agresivními bicími byl koncert The Haarp Machine naprosto uklidňujícím zážitkem a ohromným překvapením. A pak že dnes nevznikají nové vynikající kapely. Chris dokonce do kapely nastoupil teprve dva týdny před tímto turné (nahradil původního zpěváka Michaela Seleskyho) a spolu odehráli jedinou (!) zkoušku - o to větší obdiv mu patří. The Haarp Machine měli zahrát už na loňském Brutal Assaultu, ale z mě neznámých důvodů byl jejich koncert zrušen. Každopádně doufám, že se k nám tato internacionální formace zase brzy podívá, a snad i v lepším klubu, jelikož interiér klubu HooDoo docela zabíjel sólovou kytaru, a tak zajímavé vyhrávky byly často velmi v pozadí, což je ohromná škoda. Stále s otevřenou pusou jsem už jen čekal na koncert Monuments.
Druhá kapela večera byla podstatně přímočařejší, a přeladili také na znatelně tvrdší zvuk. Progresivní metal v podání MONUMENTS pro mě nebyl až tak zajímavým, jelikož hudebně to nebylo příliš originální, a hlavně vokál zpěváka byl poměrně všední. Show však pánové udělali slušnou, a stejně jako u první kapely se to v sále hemžilo různými moshpity. Já jsem se při poslechu Monuments dostal ale poměrně rychle do stádia monotónnosti a jejich set mě příliš nebavil. Pod drobnohledem (slechem) se ocitl i zpěvák Matt Rose, který se zdaleka nepřiblížil Chrisovi Barrettovi, a který si ve výškách nebyl ani z poloviny tak jistý. Popravdě, kolikrát mě jeho vypjaté výšky pořádně zatahaly za uši. Monuments pro mě byli jednoznačně nejslabší kapelou večera, jelikož mě nezaujali téměř ničím.
Co-headliner večera ale moji letargii rychle ukončil. AFTER THE BURIAL z Minnesoty mám v hlavě už dlouho, ale nikdy jsem je příliš neposlouchal. Před koncertem proběhlo jen povinné, letmé, předkoncertní seznámení se s několika písněmi. Teď už vím, že jsem je měl naposlouchat o dost více. Přestože jsem s jejich tvorbou obeznámený příliš nebyl, koncert mě velmi zaujal a bavil. Po Monuments se jednalo o opravdu poutavé pojetí progresivního metalu (nebo chcete-li deathcoru) a z pódia k nám proudila velmi tvrdá, ale pozitivní energie. After The Burial byli jednoznačně nejtvrdší kapelou večera, o což se zasloužil především neúnavný frontman Anthony Notarmaso svým hlubokým growlem. Těžkotonážní kytarovou masáž zase obstarávaly krásné osmistrunky, na kterých se rychlostí blesku pohybovaly prsty kytaristů Justina Lowa a Trenta Hafdahla. V rámci vizuální show mě osobně velmi zaujal basák Lerichard Foral, který kromě své úctyhodné výšky překvapil vizáží alá Bolek Polívka po několika panácích slivovice. Ale to jen tak na okraj (smích). Atmosféra v klubu už byla velmi rozjetá, a na After the Burial už se moshovalo jako o život. Objevili se i první skokani, což bylo vzhledem ke kauze Randy Blythe pro mě trochu překvapením. Ale bylo jasně vidět, že co se stage divingu týče, Lamb of God jsou opravdu jen výjimkou. Pánové z After the Burial byli velmi přátelští a před skokem do obecenstva mohlo bez problémů proběhnou i nějaké to letmé objetí. Na kapelu byla zkrátka radost pohledět, očividně jsou velmi vděční, že se mohou hudbou živit. To koneckonců potvrdil i jeden z Anthonyho proslovů, který proběhl před peckou Aspiration. Hudebně se mi na After The Burial líbila hlavně rozmanitost, která v progresivním metalu má samozřejmě hlavní slovo. Tvrdé zasekávačky střídaly příjemné melodie a instrumentální pasáže, a ani deathcorové party (samozřejmě s technickými kudrlinkami v pozadí) v jejich případě nezněly až tak nehostinně. Velkou odezvu si vysloužila perfektní věc s optimistickým názvem Your Troubles Will Cease and Fortune Will Smile Upon You, stejně tak jako zbrusu nový song, který se objeví na zatím nepojmenovaném čtvrtém albu s datem vydání v roce 2013. Sečteno podtrženo, After The Burial předvedli, že patří mezi špičku svého žánru a dokáží zaujmout velmi pestrou hudbou, zajímavým vystoupením i ukázkovým chováním k fanouškům. Po The Haarp Machine se pro mě jednalo o překvapení číslo dvě.
Hlavní kapela večera, techničtí deathcoristi BORN OF OSIRIS, měli po výborných vystoupením poměrně složitou úlohu. Nikdo nepochyboval o tom, že hudebně bude jejich vystoupení bezchybné, nicméně bylo zapotřebí zaujmout publikum, které již bylo po asi třech hodinách progresivní hostiny malinko smyslově otupené. Žádné nepříjemné překvapení se ale nekonalo a fanoušci sršeli nadšením již při příchodu chicagské formace. Po nezbytném přivítání se role hlavních showmanů ujal pochopitelně zpěvák Ronnie Canizaro, a také trochu překvapivě zpívající klávesák Joe Buras. Ten totiž u svého nástroje netrávil příliš mnoho času, a spíše se pohyboval na pódiu s mikrofonem v ruce, a když to řeknu upřímně, lezl Ronniemu do zelí. Všechno "zlé" je ale pro něco dobré, a koncert tak díky aktivitě obou vokalistů získal na dynamice. Born of Osiris se za deset let své existence do České republiky podívali vůbec poprvé, a už jen krásná plachta za bicími naznačovala, že jejich koncert bude stát za to. A šestičlenná kapela skutečně ukázala, že nejsou hvězdy progresivního metalu jen tak nadarmo. Výbornou atmosféru koncertu dotvořili i sami fanoušci, kteří byli evidentně s tvorbou skupiny seznámeni velmi dobře, a s muzikanty skvěle spolupracovali. Ať už v moshpitu, skoky z pódia nebo zkrátka užíváním si kvalitní muziky. Jedna z nejočekávanějších skladeb zazněla hned v úvodu, a sice galaktická Follow the Signs. Nejen v této písni pánové Lee McKinney a Lee Evans předváděli své vytříbené umění ve hře na sedmistrunné kytary. Z nejnovějšího alba The Discovery, které sbíralo mnoho úspěchů po celém světě, zaznělo dalších několik skladeb včetně pecek Recreate, Ascension nebo Singularity. Druhou půlku setlistu vyplnily písně z debutového alba A Higher Place z roku 2009. Už v létě bychom se od Born Of Osiris měli dočkat třetí desky, která bude jistě opět perlou v progresivním moři. Kytarové orgie v podání headlinerů podpořil i zlepšující se zvuk, díky kterému byly v technické vřavě všechny nástroje poměrně dobře rozpoznatelné. Jak jsem již psal v úvodu, návštěvníci již byli viditelně unavení a v moshpitu kapelu podporovali hlavně skalní fanoušci. Únava a narušené soustředění se nevyhnulo ani mně, a druhou polovinu koncertu už jsem spíše "proflákal" se sníženým zájmem. Následky pozdních hodin nezahnala ani zmiňovaná energická show a koncert měl tak poměrně klesající tendenci, co se euforie týče. Vystoupení však netrvalo příliš dlouho, což šlo k duhu jak aktivitě fanoušků, tak i jejich cestě domů, jelikož klub HooDoo neleží na příliš dobrém místě, co se dopravní dostupnosti týče. Na závěr musím dodat, že Born Of Osiris (ač bylo vše v naprostém pořádku a návštěvníci nešetřili superlativy) mě bavili takových prvních patnáct, dvacet minut, a pak už můj zájem opadal. Přesto všechno jsem rád, že jsem tuto partu viděl a mohl se chvíli pokochat hráčským uměním členů a vidět známé písně na vlastní bulvy.
Čistě progresivní djentový koncert jsem navštívil vůbec poprvé, a i když této hudbě úplně neholduji, koncerty jsem si užil. Trochu mě teď mrzí, že jsem už neměl moc náladu při koncertě Born of Osiris, ale to tak při mnoha koncertech v krátkém časovém úseku zkrátka bývá. Zvláště když všechny kapely hrají velmi podobnou, a navíc tak těžce poslouchatelnou hudbu. Rozhodně ale tohoto výletu nelituji, a jsem vděčný za "objevy" v podobě The Haarp Machine a After The Burial. Závěrem se hodí říct, že není na škodu občas vyrazit na koncert kapel/y, které nehrají přímo Váš oblíbený žánr. Můžete být překvapeni a stejně jako já, objevit novou zajímavou formaci.
