Jako předskokani se předvedli švédští SOEN, ale kvůli rodinným záležitostem jsem jejich koncert nestihl. Přišel jsem jen několik minut před začátkem koncertu PARADISE LOST. Ti zahráli celkem úctyhodných 16 skladeb a po úvodním intru celý svůj večer otevřeli peckou Widow z 19 let starého alba Icon. V rychlém sledu následovaly další, slušná melancholická Honesty In Death ze zmiňované novinky a hitová Erased z desky Symbol of Life (2002). Vidíte, že jsme poměrně výrazně cestovali časem. Výběr písní byl obecně velmi kvalitní a reprezentativní, ale co koncert brzdilo v rozjezdu a v konečném důsledku z něj udělalo poměrně nezajímavou až otravnou záležitost, byl přístup kapely. Po hudební stránce koncert docela šlapal, ale chyběl mu ten „factor X“, který dělá kocert nevšedním zážitkem. Upřímně, na Flédě jsem se bavil ještě méně, než při pouhém domácím poslechu alba. Alfou a omegou celého nešťastného koncertu byl frontman Nick Holmes, který byl onen večer (a soudě podle reportáží z jiných koncertů tehdy probíhající šňůry, nejen tento večer) jako duchem nepřítomný. Dokázal bych odpustit občasné intonační výlety do uším nelahodících míst, ba i další vokální mýlky a nedostatky, ale ruku na srdce, Nick na Flédě opravdu nezpíval dobře. Nicméně, toto nebylo hlavním důvodem, proč show (slovo „show“ prosím berte hodně s rezervou) nestála za nic. Nick Holmes včetně kytaristy a basáka evidentně koncert brali jako nutné zlo přístupem: „Tak to tu odehrajem, vezmem prachy a jedeme pryč“. Koncert opravdu odsýpal, na 16 skladeb jim stačila necelá hodina a půl, což je vzhledem k délce jejich písní (4-5 minut) docela rychlé. Během celého koncertu byla interakce mezi publikem a kapelou naprosto nulová, nepadla žádná slova díků nebo vděčnosti, chybělo hecování (nebo alespoň nabádání) lidí a úplně prázdné pohledy 60% kapely mě koncert velmi rychle znechutily. Zkrátka byl takový mdlý. Ani mé oblíbené písně mě zdaleka nevzaly tak, jak bych od živého podání očekával. Jediný, který si večer jakž takž užíval a působil relativně příjemně, byl kytarista Aaron Aedy. Viditelně znuděné a otrávené kapele na náladě nepřidali ani přítomní kuřáci, kteří si zapálili i přes zákaz kouření na přání kapely. Na to reagoval i Holmes, ještě poměrně vstřícným hlasem. Přes tohle všechno nebyla na publiku vůbec žádná frustrace nebo otrava znát, mnoho lidí se přidávalo k chorálům a vyzařovala z nich překvapivě pozitivní nálada. Že by kouzlo sobotní noci? Velkou přívětivou odezvu měly písně In This We Dwell z nového alba a dobrá atmosféra panovala při silném závěru, kdy Paradise Lost spustili impulzivní As I Die (Shades of God - 1992), nebo silně ponuré One Second (One Second - 1997) či Tragic Idol (Tragic Idol - 2012). Po poslední The Enemy (In Requiem - 2007) se kapela odebrala do zákulisí a rozpačitý applaus je lákal zpátky na pódium. Uplynulo několik minut a ze zákulisí se líně vracely hvězdy britského doom metalu. Nástup zpěváka Holmese připomínal spíše oživlou mumii, vstávající z hrobky, nebo naštvaného štamgasta, kterému opilý kolega rozlil pivo do klína. Buď jak buď, kapela už možná v posmrtných křečích odehrála přídavek, který uzavřel velké britské trápení. Přirozeně vytáhli ty známnější pecky a já doufal, že se do toho třeba ještě trochu vcítí a koncert se pokusí zachránit. Marně. Rozjezd přídavku obstarala 19 let stará Embers Fire, po které následovala poslední skladba z novinky s názvem Fear of Impeding Hell. Pak už zbyl prostor jen pro dvě hitovky. Předposlední uspávací Faith Divides Us z předposlední desky z roku 2009 a na závěr která jiná, než Say Just Words. Po ní Holmes rychle práskl do bot a nechal své spoluhráče, aby se alespoň sporadicky rozloučili s prvními řadami.
Myslel jsem, že koncert bude událostí pro doom metalové publikum, jelikož takto zabarvených akcí příliš mnoho není. A není ani příliš mnoho větších kapel, které tento žánr dobře ovládají, než Paradise Lost. Co k tomu dodat, naprosto laxní a studený přístup od zpěváka dokáže potenciálně dobrý koncert zlomit do kolen. Přesto byla atmosféra poměrně příjemná, o to se ale zasloužili diváci, nikoliv kapela. To v žádném případě. Musím na rovinu říct, že ještě nikdy jsem nebyl zklamaný z výkonu kapely, na kterou jsem cíleně šel. Vždycky odcházím nadšen, nebo minimálně spokojený. Z koncertu Paradise Lost jsem odcházel naprosto bez pocitů, nic jsem si z koncertu neodnesl. Ani při samotném průběhu jsem (a to jsem stál v první řadě) neměl pocit, že jde o něco výjimečného. Neměl jsem pocit, že bych se měl bavit. Nebavilo to kapelu, a pak to přirozeně nemohlo bavit ani mě. Jednoduchá rovnice. Na jednu stranu jsem rád, že jsem Paradise Lost viděl, na druhou stranu mě napadá, jestli nebylo bývalo lepší zůstat doma.
