Festivalů věnovaných gotickému rocku se u nás příliš nekoná – tento okrajový styl nemá v českých a moravských zemích na růžích ustláno, a kapely, které se mu věnují či věnovaly, lze spočítat na prstech dvou rukou. Do širokého podvědomí se dostalo akorát XIII. STOLETÍ, v poslední době (od roku 2007) mu zdatně sekunduje BRATRSTVO LUNY. A právě BRATRSTVO LUNY resp. R. X. Thámo, textař a duchovní síla kapely, stojí za netradiční a dá se říci jedinečnou akcí, která pod názvem Magická noc trubadúrů proběhla v kralupském kulturním domě. Už podtitul „hudba – divadlo – magie“ sliboval mnohé: pečlivý výběr hudebních skupin, divadelní představení i nějakou tu magii...
Naše výprava došla k závěru, že slavnostní zahájení a venkovní vystoupení skupiny historického šermu se bez nás obejde, přece jen to nemáme za humny, takže jsme příjezd chtěli načasovat na 17. hodinu, kdy měl začít program v sále. Leč cesta se nám trochu protáhla, takže jsme nestihli úvodní slovo Petra Korála, který celým večerem provázel v roli moderátora, zato jsme stihli vystoupení první kapely, typicky goticky nazvané CARPATIA CASTLE. Sice jsem o její existenci něco zaslechl, přečetl si článek v Trubadúrovi (noviny, které k Magické noci vyšly), ale k pořádnému poslechu se nedostal. Na pódiu budila hlavní pozornost zpěvačka Monika, oděná v klasickém gotickém šatu, zbytek kapely ale vizuální dojem kazil – vrcholem nevkusu byla kšiltovka na hlavě jednoho z pánů... Ale to by až tak nevadilo, jenže hudební produkce mně vůbec nic neříkala. A nebyl jsem jediný – v podstatě celá naše „partička“ (Coornelus, Zdeněk, Immortal, Goro, Mafek, Pigeon) nad mosteckou skupinou ohrnovala nos s řečmi typu „co tady dělá zábavový bigbít“, „to je jak kříženec EUROPE s Michalem Davidem“ a podobně. Nelíbila se mi muzika, ani proslovy zpěvačky, které působily škrobeně a nuceně...
To polští ARTROSIS byli nepoměrně zajímavější. Opět jsem vůbec nic z repertoáru neznal, ale Magdalena a tři pánové mě dokázali během okamžiku dostat na svou stranu. Jistě, někdo může namítnout, že jejich produkce je „taková obyčejná“, na druhou stranu je třeba jedním dechem dodat, že zpěvačka zpívá naprosto jistě a sebevědomě, bez potíží zvládá jak vysoké, tak civilní i hlubší polohy, že skladby mají „hlavu a patu“, že střídání pomalejších, doom metalem načichlých kompozic, s rockovými, mělo smysl... Nevím, jestli kapelu tvoří pouze kvartet, nebo jim basák ochořel, nicméně na pódiu se vedle zpěvačky objevili bubeník, kytarista a klávesák Maciej, který se staral i o samply. Těch bylo v muzice přehršel, ostatně i baskytara jela z playbacku. Ale mně to vůbec nevadilo, celé vystoupení jsem si s chutí poslechl a pak Polákům vysekl poklonu. Sympatické vystupování, vkusná hudba i vcelku civilní pódiová prezentace – to jsou ARTROSIS. Škoda, že sál byl zaplněný tak z jedné třetiny, protože tahle parta by si zasloužila vřelejší přijetí.
Pauzu vyplnilo 2. dějství představení skupiny historického šermu Rytíři Fortuny, na které jsem ze zvědavosti na chvíli nakoukl – ale vůbec mě to nebavilo. Jednak jsem nechápal děj, protože jsem neviděl začátek, ale hlavně mi to přišlo takové nijaké – nějaká dáma v bílém „spáchala sebevraždu“, kdosi ji odnesl a něco při tom povídal... Možná, kdybych představení viděl vcelku, něco bych si z něj zapamatoval, takhle jsem dal po chvíli pánům v historických šatech vale a šel korzovat do foyeru a kecat s kamarády.
Čekání na XIII. STOLETÍ bylo docela dlouhé, kapela zvučila za oponou, ale nakonec se všichni kolem půl deváté dočkali. Viděl jsem Petra Štěpána a spol. živě naposled před nějakými třemi roky a když se tak koukám na tehdejší a letošní „magický“ seznam odehraných skladeb, příliš odlišností neregistruju; přesněji řečeno registruju tři ze třinácti. Samozřejmě, že třináct odehraných skladeb je stylovou záležitostí, ale mnohem důležitější je, že XIII. STOLETÍ odehrálo výborný koncert, jen lehce narušený podle mě zbytečnými covery zahraničních skupin. Hlavně ten první, Butterfly on a Wheel od MISSION, nebavil nejen mě, ale divně se koukala řada lidí v sále, který se tentokrát zaplnil takřka celý. Druhou diskutabilní věcí je Bela Lugosi´s dead, která mě nebere ani z desky, natož na živo. Ale zbytek byl jedním slovem výborný. Po intru z Gotiky překvapivě nezazněl Fatherland, ale Kabaret Voltaire, hned po něm Měsíc lovce, tedy dvě skladby z poslední řadovky Dogma. Pak překvapivě Vendetta a do třetice z Dogmy – asi nejlepší skladba Prokletí domu slunečnic. Upravené aranže V Elizabeth jsou už nějakou dobu skutečností, přesto tahle paráda rozezpívala celý sál, podobně jako Justina. Předem avizovaný křest nové knihy spisovatelky Jenny Nowak Komnata bez oken provedl Petr Štěpán, s Jenny si navzájem vyměnili komplimenty a pak zazněla... pro mě překvapivě Iglau, původně Petrův sólový počin z roku 2005 napsaný do soutěže Vyznání kraji. Po hitovém Karnevalu se kapela rozloučila, ale ohlasy byly tak bouřlivé, že byl návrat na pódium předem jistý. Hity Fatherland a Růže a kříž, kterou Petr odzpíval bez kytary i černých brýlí, uzavřely výborný koncert kapely, která má stále co říct.
Seznam skladeb:
Kabaret Voltaire
Měsíc lovce
Vendetta
Prokletí domu slunečnic
Elizabeth
Butterfly on a Wheel (MISSION)
Justina
Bela Lugosi´s dead (BAUHAUS)
Iglau
Mystery Ana
Karneval (OLYMPIC)
Fatherland
Růže a kříž
Zatímco rytířská hra mě nechytla, Překvapení prokletého básníka bylo opravdovým překvapením. Kdo čekal R. X. Tháma v roli recitátora, byl vedle – nikoliv z pódia, ale z plochy překvapily dívky z taneční skupiny Naděje a předvedly strhující taneční vystoupení, které do kontextu večera výborně zapadlo. Jen ten závěr... nevím, proč zrovna mě si Pigeonovic dcera vybrala a odvedla na plochu... za velké radosti mých bývalých kamarádů... (smích). Každopádně z nich mluvila bledá závist! (smích)
Pak už vše směřovalo k vystoupení BRATRSTVA LUNY. Za průhlednou oponou se stavěly kulisy, na sále čekaly trochu prořídlé řady zvědavců, které se dočkaly až kolem půl jedenácté, kdy to BRATRSTVO LUNY rozjelo. Na plachtě nad kapelou probíhala projekce obrázků souvisejících s prezentovanými skladbami, které obsáhly celou kariéru kapely. Během dlouhého koncertu došlo i na songy z debutového dema Gotická duše, ale základ tvořily kompozice z Goethit a hlavně z La Loba Ante Portas. Přestal jsem si zapisovat playlist a jen a jen poslouchal a koukal, pohlcen ve světě téhle interesantní party, která jde do všeho s obrovským nadšením a vše má dokonale promyšlené a zvládnuté. Ať už se hrálo Signum Diabolicum, Srdce, které prošlo plamenem, Volání mrtvých básníků nebo Tělo je chrám, běhal mráz po zádech... Zpestřením koncertu, kromě hereckých etud R. X. Tháma, byly vstupy mladých tanečnic, které dokreslovaly atmosféru několika skladeb. I během vystoupení BRATRSTVA LUNY se křtila kniha, tentokrát „vlčí“ novinka Jaroslava Monte Kvasnici Jantarové oči. V roli křtitelů se objevila Monteho přítelkyně, nějaký „vlkomil“ a samozřejmě R. X. Thámo; dáma stylově knihu pokřtila jantarovým prachem, pán vodou z míst, kde vlci žijí, a R. X. Thámo skladbou Bílé Karpaty, kterou inspirovaly Monteho knihy. Vrchol koncertu přišel s naléhavou a smutnou hymnou Továrny na smrt – Auschwitz-Birkenau, v níž si kytarové party střihl norský kytarista Pluto; ten přispěl i ve Fantasmagorii. Závěr patřil Čertisníku a Nomen Rosae (jen ten kříž, ten kříž držel R. X. Thámo špatně – alespoň podle Immortala – úsměv) a po hodině a půl BRATRSTVO LUNY opustilo pódium.
Odbila půlnoc a nám došlo, že čekání na další kapelu a absolvování hodinového koncertu je nad naše síly. Čekala nás dlouhá cesta k domovům, takže jsme se rozloučili s kamarády a kamarádkami a vyrazili do noci... jediný Agos vytrval a tady bude jeho příspěvek týkající se norské skupiny PLUTO AND THE PLANETS:
Ještě než vystoupili hosté z Norska, místo pod pódiem bylo opět vymezeno pro šermíře. Poslední dějství dramatu napsaného speciálně pro Magickou Noc Trubadúrů se neslo v duchu pomsty za smrt nevinné dívky, která skonala v dějství předchozím a zároveň se objevila již jako duch během písně Signum Diabolikum při vystoupení mého domovského Bratrstva Luny, kdy na ní stékala krev z přistavené gotické brány. Po souboji, kdy byl zabit hlavní „padouch“, přišla zkrvavěná dívka s odpuštěním. (Agos)
Pak již pódium patřilo úchvatné skupině PLUTO AND THE PLANETS z Norska. Pro mě osobně šlo o vrchol večera a velice jsem litoval, že tolik lidí nevydrželo až do konce, neboť bylo opravdu co poslouchat. Charismatický kytarista Pluto Gute se obklopil velice šikovnými muzikanty a společně předvedli zcela profesionální výkon s naprosto famózními muzikantskými výkony. Hrálo se především z alba 360° Of Wonder. Je pravda, že skupina má s ghotic rockem pramálo společného (až na oblečení přítomných muzikantů). Hudba v sobě nesla nádech 60. a 70. let. Osobně mi připomínala nejvíce Pink Floyd s příchutí Genesis, ale díky velice talentované zpěvačce Sandře i takové The Gathering. Několik písní si jako host zabubnoval s Pluto and the Planets i bubeník Bratrstva Luny Tomáš Kašpar. A nutno říct, že přidal vyznění celého spolku na dynamičnosti a razanci. Mezi vrcholné skladby bych zařadil Wake Up nebo Tears. Vždy totiž bylo kouzelné, když se ozvaly vícehlasy (všichni muzikanti zpívali jak z partesu) a když k tomu přičteme unikátní Plutova kytarová sóla s jeho nezaměnitelným feelingem pro melodičnost, měli jsme možnost slyšet něco unikátního. Taková třešnička na gotickém dortu. No ale je fakt, že do gotického dortu moc nepatřila, přesto dodala další punc originality celému festivalu. (Agos)
Co říci závěrem? Vezmu to zkrátka – akce byla parádní! Luxusní prostory, výborný zvuk celý večer, krásné hudební i nehudební zážitky... odhadem čtyři stovky diváků... stánky s merchem kapel a dalšími proprietami... levné a chutné občerstvení... kdo tam nebyl, přišel o hodně.
Fotky: Coornelus, galerie na Photomusic
Naše výprava došla k závěru, že slavnostní zahájení a venkovní vystoupení skupiny historického šermu se bez nás obejde, přece jen to nemáme za humny, takže jsme příjezd chtěli načasovat na 17. hodinu, kdy měl začít program v sále. Leč cesta se nám trochu protáhla, takže jsme nestihli úvodní slovo Petra Korála, který celým večerem provázel v roli moderátora, zato jsme stihli vystoupení první kapely, typicky goticky nazvané CARPATIA CASTLE. Sice jsem o její existenci něco zaslechl, přečetl si článek v Trubadúrovi (noviny, které k Magické noci vyšly), ale k pořádnému poslechu se nedostal. Na pódiu budila hlavní pozornost zpěvačka Monika, oděná v klasickém gotickém šatu, zbytek kapely ale vizuální dojem kazil – vrcholem nevkusu byla kšiltovka na hlavě jednoho z pánů... Ale to by až tak nevadilo, jenže hudební produkce mně vůbec nic neříkala. A nebyl jsem jediný – v podstatě celá naše „partička“ (Coornelus, Zdeněk, Immortal, Goro, Mafek, Pigeon) nad mosteckou skupinou ohrnovala nos s řečmi typu „co tady dělá zábavový bigbít“, „to je jak kříženec EUROPE s Michalem Davidem“ a podobně. Nelíbila se mi muzika, ani proslovy zpěvačky, které působily škrobeně a nuceně...
To polští ARTROSIS byli nepoměrně zajímavější. Opět jsem vůbec nic z repertoáru neznal, ale Magdalena a tři pánové mě dokázali během okamžiku dostat na svou stranu. Jistě, někdo může namítnout, že jejich produkce je „taková obyčejná“, na druhou stranu je třeba jedním dechem dodat, že zpěvačka zpívá naprosto jistě a sebevědomě, bez potíží zvládá jak vysoké, tak civilní i hlubší polohy, že skladby mají „hlavu a patu“, že střídání pomalejších, doom metalem načichlých kompozic, s rockovými, mělo smysl... Nevím, jestli kapelu tvoří pouze kvartet, nebo jim basák ochořel, nicméně na pódiu se vedle zpěvačky objevili bubeník, kytarista a klávesák Maciej, který se staral i o samply. Těch bylo v muzice přehršel, ostatně i baskytara jela z playbacku. Ale mně to vůbec nevadilo, celé vystoupení jsem si s chutí poslechl a pak Polákům vysekl poklonu. Sympatické vystupování, vkusná hudba i vcelku civilní pódiová prezentace – to jsou ARTROSIS. Škoda, že sál byl zaplněný tak z jedné třetiny, protože tahle parta by si zasloužila vřelejší přijetí.
Pauzu vyplnilo 2. dějství představení skupiny historického šermu Rytíři Fortuny, na které jsem ze zvědavosti na chvíli nakoukl – ale vůbec mě to nebavilo. Jednak jsem nechápal děj, protože jsem neviděl začátek, ale hlavně mi to přišlo takové nijaké – nějaká dáma v bílém „spáchala sebevraždu“, kdosi ji odnesl a něco při tom povídal... Možná, kdybych představení viděl vcelku, něco bych si z něj zapamatoval, takhle jsem dal po chvíli pánům v historických šatech vale a šel korzovat do foyeru a kecat s kamarády.
Čekání na XIII. STOLETÍ bylo docela dlouhé, kapela zvučila za oponou, ale nakonec se všichni kolem půl deváté dočkali. Viděl jsem Petra Štěpána a spol. živě naposled před nějakými třemi roky a když se tak koukám na tehdejší a letošní „magický“ seznam odehraných skladeb, příliš odlišností neregistruju; přesněji řečeno registruju tři ze třinácti. Samozřejmě, že třináct odehraných skladeb je stylovou záležitostí, ale mnohem důležitější je, že XIII. STOLETÍ odehrálo výborný koncert, jen lehce narušený podle mě zbytečnými covery zahraničních skupin. Hlavně ten první, Butterfly on a Wheel od MISSION, nebavil nejen mě, ale divně se koukala řada lidí v sále, který se tentokrát zaplnil takřka celý. Druhou diskutabilní věcí je Bela Lugosi´s dead, která mě nebere ani z desky, natož na živo. Ale zbytek byl jedním slovem výborný. Po intru z Gotiky překvapivě nezazněl Fatherland, ale Kabaret Voltaire, hned po něm Měsíc lovce, tedy dvě skladby z poslední řadovky Dogma. Pak překvapivě Vendetta a do třetice z Dogmy – asi nejlepší skladba Prokletí domu slunečnic. Upravené aranže V Elizabeth jsou už nějakou dobu skutečností, přesto tahle paráda rozezpívala celý sál, podobně jako Justina. Předem avizovaný křest nové knihy spisovatelky Jenny Nowak Komnata bez oken provedl Petr Štěpán, s Jenny si navzájem vyměnili komplimenty a pak zazněla... pro mě překvapivě Iglau, původně Petrův sólový počin z roku 2005 napsaný do soutěže Vyznání kraji. Po hitovém Karnevalu se kapela rozloučila, ale ohlasy byly tak bouřlivé, že byl návrat na pódium předem jistý. Hity Fatherland a Růže a kříž, kterou Petr odzpíval bez kytary i černých brýlí, uzavřely výborný koncert kapely, která má stále co říct.
Seznam skladeb:
Kabaret Voltaire
Měsíc lovce
Vendetta
Prokletí domu slunečnic
Elizabeth
Butterfly on a Wheel (MISSION)
Justina
Bela Lugosi´s dead (BAUHAUS)
Iglau
Mystery Ana
Karneval (OLYMPIC)
Fatherland
Růže a kříž
Zatímco rytířská hra mě nechytla, Překvapení prokletého básníka bylo opravdovým překvapením. Kdo čekal R. X. Tháma v roli recitátora, byl vedle – nikoliv z pódia, ale z plochy překvapily dívky z taneční skupiny Naděje a předvedly strhující taneční vystoupení, které do kontextu večera výborně zapadlo. Jen ten závěr... nevím, proč zrovna mě si Pigeonovic dcera vybrala a odvedla na plochu... za velké radosti mých bývalých kamarádů... (smích). Každopádně z nich mluvila bledá závist! (smích)
Pak už vše směřovalo k vystoupení BRATRSTVA LUNY. Za průhlednou oponou se stavěly kulisy, na sále čekaly trochu prořídlé řady zvědavců, které se dočkaly až kolem půl jedenácté, kdy to BRATRSTVO LUNY rozjelo. Na plachtě nad kapelou probíhala projekce obrázků souvisejících s prezentovanými skladbami, které obsáhly celou kariéru kapely. Během dlouhého koncertu došlo i na songy z debutového dema Gotická duše, ale základ tvořily kompozice z Goethit a hlavně z La Loba Ante Portas. Přestal jsem si zapisovat playlist a jen a jen poslouchal a koukal, pohlcen ve světě téhle interesantní party, která jde do všeho s obrovským nadšením a vše má dokonale promyšlené a zvládnuté. Ať už se hrálo Signum Diabolicum, Srdce, které prošlo plamenem, Volání mrtvých básníků nebo Tělo je chrám, běhal mráz po zádech... Zpestřením koncertu, kromě hereckých etud R. X. Tháma, byly vstupy mladých tanečnic, které dokreslovaly atmosféru několika skladeb. I během vystoupení BRATRSTVA LUNY se křtila kniha, tentokrát „vlčí“ novinka Jaroslava Monte Kvasnici Jantarové oči. V roli křtitelů se objevila Monteho přítelkyně, nějaký „vlkomil“ a samozřejmě R. X. Thámo; dáma stylově knihu pokřtila jantarovým prachem, pán vodou z míst, kde vlci žijí, a R. X. Thámo skladbou Bílé Karpaty, kterou inspirovaly Monteho knihy. Vrchol koncertu přišel s naléhavou a smutnou hymnou Továrny na smrt – Auschwitz-Birkenau, v níž si kytarové party střihl norský kytarista Pluto; ten přispěl i ve Fantasmagorii. Závěr patřil Čertisníku a Nomen Rosae (jen ten kříž, ten kříž držel R. X. Thámo špatně – alespoň podle Immortala – úsměv) a po hodině a půl BRATRSTVO LUNY opustilo pódium.
Odbila půlnoc a nám došlo, že čekání na další kapelu a absolvování hodinového koncertu je nad naše síly. Čekala nás dlouhá cesta k domovům, takže jsme se rozloučili s kamarády a kamarádkami a vyrazili do noci... jediný Agos vytrval a tady bude jeho příspěvek týkající se norské skupiny PLUTO AND THE PLANETS:
Ještě než vystoupili hosté z Norska, místo pod pódiem bylo opět vymezeno pro šermíře. Poslední dějství dramatu napsaného speciálně pro Magickou Noc Trubadúrů se neslo v duchu pomsty za smrt nevinné dívky, která skonala v dějství předchozím a zároveň se objevila již jako duch během písně Signum Diabolikum při vystoupení mého domovského Bratrstva Luny, kdy na ní stékala krev z přistavené gotické brány. Po souboji, kdy byl zabit hlavní „padouch“, přišla zkrvavěná dívka s odpuštěním. (Agos)
Pak již pódium patřilo úchvatné skupině PLUTO AND THE PLANETS z Norska. Pro mě osobně šlo o vrchol večera a velice jsem litoval, že tolik lidí nevydrželo až do konce, neboť bylo opravdu co poslouchat. Charismatický kytarista Pluto Gute se obklopil velice šikovnými muzikanty a společně předvedli zcela profesionální výkon s naprosto famózními muzikantskými výkony. Hrálo se především z alba 360° Of Wonder. Je pravda, že skupina má s ghotic rockem pramálo společného (až na oblečení přítomných muzikantů). Hudba v sobě nesla nádech 60. a 70. let. Osobně mi připomínala nejvíce Pink Floyd s příchutí Genesis, ale díky velice talentované zpěvačce Sandře i takové The Gathering. Několik písní si jako host zabubnoval s Pluto and the Planets i bubeník Bratrstva Luny Tomáš Kašpar. A nutno říct, že přidal vyznění celého spolku na dynamičnosti a razanci. Mezi vrcholné skladby bych zařadil Wake Up nebo Tears. Vždy totiž bylo kouzelné, když se ozvaly vícehlasy (všichni muzikanti zpívali jak z partesu) a když k tomu přičteme unikátní Plutova kytarová sóla s jeho nezaměnitelným feelingem pro melodičnost, měli jsme možnost slyšet něco unikátního. Taková třešnička na gotickém dortu. No ale je fakt, že do gotického dortu moc nepatřila, přesto dodala další punc originality celému festivalu. (Agos)
Co říci závěrem? Vezmu to zkrátka – akce byla parádní! Luxusní prostory, výborný zvuk celý večer, krásné hudební i nehudební zážitky... odhadem čtyři stovky diváků... stánky s merchem kapel a dalšími proprietami... levné a chutné občerstvení... kdo tam nebyl, přišel o hodně.
Fotky: Coornelus, galerie na Photomusic
