Bylo, nebylo. V jednom království zvaném RockPro vládl král JáSámPrvní, Tomáš Tvrdík. Jednoho dne se snad z nudy, snad z dobrého úmyslu, rozhodl uspořádat dvoudenní hudební slavnosti, které pojmenoval HouHouFest. Lokalita letního kina v Novém Kníně se zdála více než slibná a svou účast přislíbilo mnoho umělců i „umělců“ a vypadalo to, že slavnosti budou událostí roku. Sjelo se tedy panstvo ze širého okolí (pravda, ostatního obyvatelstva dorazilo poskrovnu) a mejdan mohl začít. Již během prvního dne se ovšem ukázalo, že hudebníci jsou umělci roztěkaní a nespolehliví (co jiného taky od umělců čekat, že) a mnoho z nich svou účast na poslední chvíli odřeklo. Slavnostní program na oba dva dny tedy značně prořídl, ale to vlastně vůbec nevadilo. Přestávek mezi jednotlivými výstupy totiž návštěvníci využili k veselému hodování a popíjení.
Den první zahájila místní skupina MSN. Ale protože princezny nerady vstávají brzy a nerady chodí včas, tak jsem ji bohužel neviděla a neslyšela, tudíž vám nemohu podat žádné hlášení. (Ano, vždycky jsem si přála být princeznou. :-P) Zato kapelu druhou už jsem slyšela a do strun ostře hrábli permoníci z AHARD. Publikum - nepublikum, komu po tomhle vystoupení alespoň maličko nebušila kladívka v uších, ten asi nebyl dostatečně blízko u repráků.
Drsné hochy z Orlové vystřídali na pódiu BONEBROKE, pražská pop-rock-semtampunková banda. Frontman se tak trošku podobá Bambimu, a pohled jeho laních očí nenechá jedinou dámu chladnou. Kromě roztomilého kukuče zpěváka ovšem pánové sází i na svižnější tempo, jednodušší rytmy a chytlavé refrény. Na slavnostech v Novém Kníně jim tato sázka vyšla tak dobře, že dívky, slečny a dámy doslova ječely nadšením (jestli ječely i v zákulisí, kam si je pánové pozvali, to už nevím).
Když na pódium vlezla další banda FIVE MINUTES LATE, bylo to skoro jako bysme se přenesli do pohádky Honza málem králem. Na stage se postavila krásná zpěvačka Štěpánka, a všichni netrpělivě čekali, až ji nejen uvidí, ale až budou moc obdivovat i její zpěv. Bohužel se moc nedočkali. Slečna do mikrofonu tak mňoukala, že jí i přes snahu zvukařů (ano, byla jsem se ujistit, že ten zpěv pouští i ven) nebylo téměř slyšet. Zato statného zpěváka po jejím boku jsme slyšeli víc než dost. Výherci letošní soutěže RockPro zahráli set, kterým nikoho nenadchli a nikoho neurazili a s díky odešli.
To už se ovšem připravoval jeden z vrcholů prvního festivalového večera. Čaroděj ze země brněnské obklopený svými věrnými následovníky zaklel celý festival do ponuré blackové atmosféry. Zatímco drsný zvuk kytar pomalu drásal ušní bubínky, podmanivý hlas se zarýval hluboko do vědomí a zanechával za sebou v mozku krvavou brázdu. ROOT přijeli, získali si srdce lidí a odjeli zanechávajíce za sebou rozčarovaný dav řvoucí: „Ještě!“
Druhým vrcholem nebo spíš pokračováním (vy)vrcholení byli mladoboleslavští DEBUSTROL. Urostlí dřevorubci svoje prkna vůbec nešetřili a věřím tomu, že kdyby se například takový basák pořádně rozmáchl, určitě by basou urazil drakovi všech sedm hlav najednou. (A já bych klidně byla tou princeznou, kterou má osvobodit.) Naštěstí pánové jenom hoblovali fošny a na nikoho se nerozmachovali, takže žádný drak (ani účastník festivalu) nepřišel k úhoně. I tak to začalo v kotli řádně vřít, až to celé vybublalo do obrovské skákačky a mlácení hlavami, které vysálo zbytky poslední energie i z těch nejotrlejších pijanů a pařmenů.
Ukolébavbu a poslední pusu na dobrou noc přišli návštěvníkům HouHouFestu dát kluci ze SPREADING DREAD. Poté, co si všichni vytřásli mozek z hlavy a odpadli na odkladišti pro nemohoucí, zvaném pivnice, se pánové mohli snažit, jak chtěli, ale fanoušci před pódiem už jen mručeli a sem tam se zakývali, jak se do nich opřel vítr (nebo jak se o ně opřel někdo společensky unavenější). A tak skončil den první.
Den druhý jsem začala jako princezna, která spala celou noc na hrášku. Rozmrzelá a nevyspalá. Zkrátka normální festivalový stav. Ráno (no, ráno – okolo poledne) v areálu ještě téměř nikdo nebyl, všichni si nejspíš ve stanu povídali s opičkami, kterých se najednou všude vyrojilo nějak moc. A vůbec to nebyly opičky hodné – seděli lidem na ramenou a mlátili je po hlavě – mrchy! Každopádně k snídani nám hrála folková formace NAOPAK. Nejdřív jsem se sice divila, co klasická folkovka dělá na takovýchto slavnostech, ale nutno podotknout, že takhle po ránu se to k těm vošouchům od pana Bramboráka moc dobře poslouchalo.
Jako další naskákali na scénu tři čuníci (ono jich bylo vlastně pět, ale to je jedno). Pánové se na koncert pěkně vystajlovali do růžovo-fialovcých tílek a celkově vypadali roztomile měkoučce – jen poňuchňat. Když jste je chvíli poslouchali a ještě na ně koukali, ptali jste se sami sebe, jestli jsou V-POŘÁDKU?! Jejich produkci jde zařadit asi tak těžko jako je. Prvky punku, do toho housle, sem tam nějaký úlet směrem k funky. Celé to byl to úlet.
U BLOODLINE na chvíli vypadnu z pohádky a zcela vážně musím říct, že zpěvák Pavel Šrýtr na sobě parádně zamakal a ten zpěv je najednou úplně někde jinde! Málem zlomil srdce Šáren, úžasné moderátorce celých slavností, která tam jen stála, užasle poslouchala a vzdychala. Nutno říct, že zbytek kapely trochu zamrzl a tak by na sobě pánové mohli taky trošku máknout – jenom na zpěv to totiž neuhrajete, pánové.
Ale zpátky do pohádky. Jako další přišla na stage Šípková Růženka. Nebo to tak alespoň vypadalo z dálky. Z blízka to bylo spíš ošklivé káčátko, ze kterého se ale měla zpěvem vyklubat nádherná labuť. To se bohužel nestalo, a tak pro mě nastala nejkrušnější chvilka celého HouHouFestu – výstup kapely TEZAURA. Dámu a pány jsem slyšela poprvé a měla jsem na ně velmi kladné reference – možná proto mě to, co předvedli, dost smutně překvapilo. Slečna zpěvačka téměř neudržela čistý tón, pánové z kapely jako by si s rytmem hráli na honěnou a atmosféru si nedokázali vybudovat žádnou. Závěrečné zprznění písničky Sweet Dreams už tomu jen nasadilo tragickou škrabošku a já si šla radši dát panáka. A podle toho, jak byl koutek s občerstvením plný a jaké nehezké věci jsem zaslechla – nebyla jsem jediná, kdo měl podobný názor.
Chuť jsem si ovšem spravila hned další kapelou BLACK ALERT. Marně jsem hledala pohádku, ve které by vystupovali čtyři blázni. A tak si asi pánové budou muset napsat vlastní pohádku. Každopádně jejich pohodový přístup a pohodová muzika opět nastolily rovnováhu ve vesmíru a jak říkával Ján Zákopčaník – konečně jsem zase měla slunce v duši.
Na další kapelu jsem se vážně těšila. CRUADALACH umí i z unylé atmosféry vykřesat jiskru života a následně zapálit celý les. Jakmile naskáčou na pódium, je to jako pohádka o Sněhurce a sedmi trpaslících – i když místo Sněhurky stojí vepředu pořádný (ano, chtěla jsem napsat nádherný, ale nemůžu mu tak lichotit – vždyť by zpychnul) chlap, který má energie ještě víc než radioaktivní veverka. Na HouHouFestu sice jeden trpaslíček s houslemi chyběl, ale ničemu to nevadilo, protože pánové a dáma to tam dokázali rozmlátit na kousíčky (a mě totálně rozbít) i v okleštěné sestavě. Kotel jako kráva (já vím, že tak princezny nemluví) - v polovině už jsem lapala po dechu a myslela, že umřu a nebyla jsem jediná. Zvuk sice maličko pokulhával, ale všechno odpuštěno. Cruadalach také zahráli dvě novinky s názvy Code Satyros a Earth Caffé – a podle prvního festivalového poslechu se máme na dalším albu na co těšit!
Další tři kapely vezmu rychleji, protože moje grafomanie začíná být nesnesitelná a každý, kdo dočetl až sem si zaslouží medaili za trpělivost. X-CORE jenom podpořili našlápnutou atmosféru a nutili lidi do stálého pohybu. METALLICA REVIVAL zatahala za srdíčko všechny ty, kteří Metallicu mají rádi a mají ji naposlouchanou. Nejednou si fanoušci společně s kapelou zapěli refrén nebo i kousek písničky. SELF-DEFENCE se představili s novou zpěvačkou a já k tomu nemám vlastně moc, co říct. Upřímně mě to moc nebavilo, tak jsem se šla najíst.
ALEŠ BRICHTA BAND byl bezesporu hvězdou festivalu a hlavním hudebním tahákem. Až na chování kapely před koncertem (aneb styl - my jsme tu ty hvězdy a můžeme si dělat, co chceme – moc neocením) bylo jejich vystoupení super. Nic nového, co si budeme povídat, ale člověk se tak nějak zasní nad Dívkou s perlami ve vlasech a povzdechne si, kolik už je to let, co si tuhle písničku s chutí zpíval (nebo při ní sahal na zadek své první lásce).
Slavnosti pomalu končily. Zvuk byl skoro po celou dobu perfektní, lokalita byla parádní, lidi byli super! Ale jak se říká – všechno pěkné musí jednou skončit. A tak zazvonil zvonec a pohádky byl konec.
Den první zahájila místní skupina MSN. Ale protože princezny nerady vstávají brzy a nerady chodí včas, tak jsem ji bohužel neviděla a neslyšela, tudíž vám nemohu podat žádné hlášení. (Ano, vždycky jsem si přála být princeznou. :-P) Zato kapelu druhou už jsem slyšela a do strun ostře hrábli permoníci z AHARD. Publikum - nepublikum, komu po tomhle vystoupení alespoň maličko nebušila kladívka v uších, ten asi nebyl dostatečně blízko u repráků.
Drsné hochy z Orlové vystřídali na pódiu BONEBROKE, pražská pop-rock-semtampunková banda. Frontman se tak trošku podobá Bambimu, a pohled jeho laních očí nenechá jedinou dámu chladnou. Kromě roztomilého kukuče zpěváka ovšem pánové sází i na svižnější tempo, jednodušší rytmy a chytlavé refrény. Na slavnostech v Novém Kníně jim tato sázka vyšla tak dobře, že dívky, slečny a dámy doslova ječely nadšením (jestli ječely i v zákulisí, kam si je pánové pozvali, to už nevím).
Když na pódium vlezla další banda FIVE MINUTES LATE, bylo to skoro jako bysme se přenesli do pohádky Honza málem králem. Na stage se postavila krásná zpěvačka Štěpánka, a všichni netrpělivě čekali, až ji nejen uvidí, ale až budou moc obdivovat i její zpěv. Bohužel se moc nedočkali. Slečna do mikrofonu tak mňoukala, že jí i přes snahu zvukařů (ano, byla jsem se ujistit, že ten zpěv pouští i ven) nebylo téměř slyšet. Zato statného zpěváka po jejím boku jsme slyšeli víc než dost. Výherci letošní soutěže RockPro zahráli set, kterým nikoho nenadchli a nikoho neurazili a s díky odešli.
To už se ovšem připravoval jeden z vrcholů prvního festivalového večera. Čaroděj ze země brněnské obklopený svými věrnými následovníky zaklel celý festival do ponuré blackové atmosféry. Zatímco drsný zvuk kytar pomalu drásal ušní bubínky, podmanivý hlas se zarýval hluboko do vědomí a zanechával za sebou v mozku krvavou brázdu. ROOT přijeli, získali si srdce lidí a odjeli zanechávajíce za sebou rozčarovaný dav řvoucí: „Ještě!“
Druhým vrcholem nebo spíš pokračováním (vy)vrcholení byli mladoboleslavští DEBUSTROL. Urostlí dřevorubci svoje prkna vůbec nešetřili a věřím tomu, že kdyby se například takový basák pořádně rozmáchl, určitě by basou urazil drakovi všech sedm hlav najednou. (A já bych klidně byla tou princeznou, kterou má osvobodit.) Naštěstí pánové jenom hoblovali fošny a na nikoho se nerozmachovali, takže žádný drak (ani účastník festivalu) nepřišel k úhoně. I tak to začalo v kotli řádně vřít, až to celé vybublalo do obrovské skákačky a mlácení hlavami, které vysálo zbytky poslední energie i z těch nejotrlejších pijanů a pařmenů.
Ukolébavbu a poslední pusu na dobrou noc přišli návštěvníkům HouHouFestu dát kluci ze SPREADING DREAD. Poté, co si všichni vytřásli mozek z hlavy a odpadli na odkladišti pro nemohoucí, zvaném pivnice, se pánové mohli snažit, jak chtěli, ale fanoušci před pódiem už jen mručeli a sem tam se zakývali, jak se do nich opřel vítr (nebo jak se o ně opřel někdo společensky unavenější). A tak skončil den první.
Den druhý jsem začala jako princezna, která spala celou noc na hrášku. Rozmrzelá a nevyspalá. Zkrátka normální festivalový stav. Ráno (no, ráno – okolo poledne) v areálu ještě téměř nikdo nebyl, všichni si nejspíš ve stanu povídali s opičkami, kterých se najednou všude vyrojilo nějak moc. A vůbec to nebyly opičky hodné – seděli lidem na ramenou a mlátili je po hlavě – mrchy! Každopádně k snídani nám hrála folková formace NAOPAK. Nejdřív jsem se sice divila, co klasická folkovka dělá na takovýchto slavnostech, ale nutno podotknout, že takhle po ránu se to k těm vošouchům od pana Bramboráka moc dobře poslouchalo.
Jako další naskákali na scénu tři čuníci (ono jich bylo vlastně pět, ale to je jedno). Pánové se na koncert pěkně vystajlovali do růžovo-fialovcých tílek a celkově vypadali roztomile měkoučce – jen poňuchňat. Když jste je chvíli poslouchali a ještě na ně koukali, ptali jste se sami sebe, jestli jsou V-POŘÁDKU?! Jejich produkci jde zařadit asi tak těžko jako je. Prvky punku, do toho housle, sem tam nějaký úlet směrem k funky. Celé to byl to úlet.
U BLOODLINE na chvíli vypadnu z pohádky a zcela vážně musím říct, že zpěvák Pavel Šrýtr na sobě parádně zamakal a ten zpěv je najednou úplně někde jinde! Málem zlomil srdce Šáren, úžasné moderátorce celých slavností, která tam jen stála, užasle poslouchala a vzdychala. Nutno říct, že zbytek kapely trochu zamrzl a tak by na sobě pánové mohli taky trošku máknout – jenom na zpěv to totiž neuhrajete, pánové.
Ale zpátky do pohádky. Jako další přišla na stage Šípková Růženka. Nebo to tak alespoň vypadalo z dálky. Z blízka to bylo spíš ošklivé káčátko, ze kterého se ale měla zpěvem vyklubat nádherná labuť. To se bohužel nestalo, a tak pro mě nastala nejkrušnější chvilka celého HouHouFestu – výstup kapely TEZAURA. Dámu a pány jsem slyšela poprvé a měla jsem na ně velmi kladné reference – možná proto mě to, co předvedli, dost smutně překvapilo. Slečna zpěvačka téměř neudržela čistý tón, pánové z kapely jako by si s rytmem hráli na honěnou a atmosféru si nedokázali vybudovat žádnou. Závěrečné zprznění písničky Sweet Dreams už tomu jen nasadilo tragickou škrabošku a já si šla radši dát panáka. A podle toho, jak byl koutek s občerstvením plný a jaké nehezké věci jsem zaslechla – nebyla jsem jediná, kdo měl podobný názor.
Chuť jsem si ovšem spravila hned další kapelou BLACK ALERT. Marně jsem hledala pohádku, ve které by vystupovali čtyři blázni. A tak si asi pánové budou muset napsat vlastní pohádku. Každopádně jejich pohodový přístup a pohodová muzika opět nastolily rovnováhu ve vesmíru a jak říkával Ján Zákopčaník – konečně jsem zase měla slunce v duši.
Na další kapelu jsem se vážně těšila. CRUADALACH umí i z unylé atmosféry vykřesat jiskru života a následně zapálit celý les. Jakmile naskáčou na pódium, je to jako pohádka o Sněhurce a sedmi trpaslících – i když místo Sněhurky stojí vepředu pořádný (ano, chtěla jsem napsat nádherný, ale nemůžu mu tak lichotit – vždyť by zpychnul) chlap, který má energie ještě víc než radioaktivní veverka. Na HouHouFestu sice jeden trpaslíček s houslemi chyběl, ale ničemu to nevadilo, protože pánové a dáma to tam dokázali rozmlátit na kousíčky (a mě totálně rozbít) i v okleštěné sestavě. Kotel jako kráva (já vím, že tak princezny nemluví) - v polovině už jsem lapala po dechu a myslela, že umřu a nebyla jsem jediná. Zvuk sice maličko pokulhával, ale všechno odpuštěno. Cruadalach také zahráli dvě novinky s názvy Code Satyros a Earth Caffé – a podle prvního festivalového poslechu se máme na dalším albu na co těšit!
Další tři kapely vezmu rychleji, protože moje grafomanie začíná být nesnesitelná a každý, kdo dočetl až sem si zaslouží medaili za trpělivost. X-CORE jenom podpořili našlápnutou atmosféru a nutili lidi do stálého pohybu. METALLICA REVIVAL zatahala za srdíčko všechny ty, kteří Metallicu mají rádi a mají ji naposlouchanou. Nejednou si fanoušci společně s kapelou zapěli refrén nebo i kousek písničky. SELF-DEFENCE se představili s novou zpěvačkou a já k tomu nemám vlastně moc, co říct. Upřímně mě to moc nebavilo, tak jsem se šla najíst.
ALEŠ BRICHTA BAND byl bezesporu hvězdou festivalu a hlavním hudebním tahákem. Až na chování kapely před koncertem (aneb styl - my jsme tu ty hvězdy a můžeme si dělat, co chceme – moc neocením) bylo jejich vystoupení super. Nic nového, co si budeme povídat, ale člověk se tak nějak zasní nad Dívkou s perlami ve vlasech a povzdechne si, kolik už je to let, co si tuhle písničku s chutí zpíval (nebo při ní sahal na zadek své první lásce).
Slavnosti pomalu končily. Zvuk byl skoro po celou dobu perfektní, lokalita byla parádní, lidi byli super! Ale jak se říká – všechno pěkné musí jednou skončit. A tak zazvonil zvonec a pohádky byl konec.
