BRUTAL ASSAULT 2012, vol.17 – den třetí

První kapela druhého dne mě čekala krátce po obědě. Mladé americké thrashery WARBRINGER jsem měl tu čest vidět již několikrát a vždy to stálo za to. Ne zrovna ideální zvuk WARBRINGER dohání neuvěřitelnou energií. „Living Weapon“, „Severed Reality“, „Combat Shock“ nebo „Total War“, to jsou skladby, které musí chytit každého fandu thrash metalu. Frontman John Kevill do svého štěkotu divoce šermuje rukou, kterou jakoby všem přítomným podřezává hrdla. Kytarista John Laux drtí riff za riffem, hudbu WARBRINGER vyšperkuje parádními sóly. Půlhodinka utekla jako voda a já jsem vyřízený. WARBRINGER znovu potvrdili, proč jsou jednou z nejlepších kapel mladé thrash metalové scény. Poctivý thrash s vlastním (ano, opravdu nejsou jen další z řady kapel) ksichtem. (Peťan)

Už nějaký čas před začátkem festivalu bylu avizováno, že tohle bude poslední koncert téhle finské šestice. Při vstupu na pódium přišlo kapelu podpořit jen malé množství fanoušků a zvědavců, kteří se do konce setu NORTHER rozrostli o značnou část. Začátek vystoupení provázely menší komplikace, které chlapi vyřešili skoro až na konci setu. Hlavním problémem byly klávesy. Ať se Tuomas Planman snažil jak chtěl, tak z toho klapkového stroje nevyšla ani nota. Díky absenci kláves byla první polovina vystoupení tvrdší a možná i rytmičtější. I přes tyto potíže chlapi chrlili šlapavou muziku plnou kytarových výjezdů, během kterých ani jeden kytarista nehrál druhé housle a zpěvák nepřestával hecovat zpocené publikum. (Luma)

Nastal čas na nefalšovaný americký death metal staré školy. INCANTATION brázdí metalová kolbiště více než dvacet let a to je fakt, který se někde musí projevit. Lehce prošedivělá, ale se zápalem hrající parta drhla své roky prověřené fláky. INCANTATION na rozdíl od mnohých svých kolegů nedoplatili na špatný zvuk – naopak, právě mohutný sound udělal z celého koncertu výborný zážitek. Kapela vynikala změnami tempa, takže se rozhodně nejednalo o nějaký kolovrátek. I staré vály zněly svěže a „aktuálně“. (Peťan)

V pátek jsme šli hned po ránu, dokud jsme byli ještě jakž takž čerství, navštívit josefovské podzemní chodby. Ostuda, že jsem se tam šla podívat až letos, kdy jsem na BA zavítala již popáté – prohlídku vřele doporučuju. Do areálu jsem vběhla již notně posílená Hradeckým Votrokem právě na jednu ze svých nejmilejších kapel – INSOMNIUM. Finové hrající melodický death přesně dle mého gusta, mě ani v nejmenším nezklamali. Vlastně ani moc nevím, co se dělo na pódiu, protože jsem od prvního riffu házela hlavou. (smích) Naprostá paráda, nechyběly hitovky „Down With The Sun“ či „Through The Sorrow“ a já se jen modlím, aby tahle kapela brzy zavítala do Čech na regulérní tour, protože těch 40 minut rozhodně nestačilo! (Veronika)

Druhý den jsem šel cíleně až na INSOMNIUM. I tihle melodici patřili v programu mezi mé top kapely a tak jsem se těšil na silný zážitek. A ono jo. (úsměv) Loňská fošna „One for Sorrow“ se mi hodně líbila a živě to bylo na obdobném levelu. Vůbec mi nevadily (narozdíl od kamaráda) ty silné a chytlavé melodie, seděl i zpěv a tihle pánové pro mě byli nejlepšími vyslanci Finska. (Johan)

Tak black metalu jsme si na letošním ročníku BA příliš neužili. Nicméně na své si nakonec přišli i vyznavači těchto  kratochvílí. Například při vystoupení norských KAMPFAR. Ti sice nastoupili za denního světla a slunečného počasí, ale během chvíle dovalili chlad své domoviny i do areálu festu. Podobné kapely prostě umí přenést onu specifickou atmosféru kamkoliv, bez ohledu na termín hraní a klimatické podmínky. A bylo vcelku jedno, z jakého tvůrčího období KAMPFAR se hrálo. Ať už došlo na věci z poslední studiovky (titulní „Mare“, „Huldreland“), která je více epická a tolik se na ní neuhání, nebo se zabrousilo do historie v podobě svižnějších kousků (třeba šleha „Ravenheart“), vždy to fungovalo. Kdybych měl srovnávat letošní vystoupení KAMPFAR s předvedenými výkony slovutnějších krajanů IMMORTAL či DIMMU BORGIR, vycházejí u mě Dolk a spol. jako vítězové. Sice méně divadýlka a pompy, ale o to více se dostalo ke slovu to nejdůležitější. Muzika. Takže ovace, kterých se jim od početného davu dostalo, byly zasloužené. (Goro)

KAMPFAR se pro mě stali milým překvapením. Sice jsem je předtím neznala a po melodických INSOMNIUM jsem zvažovala, zda mám vůbec náladu na black, ale jakmile spustili, naběhla jsem nadšeně k levému pódiu. (úsměv) Ačkoli byly teprve tři odpoledne a začalo svítit slunce, Noři se toho nebáli a já už aspoň vím, jakou novou muziku si mám pořídit. (Veronika)

Ačkoliv mne Norové svou poslední deskou „Mare“ trochu zklamali, na živo vše znělo tak, jak má. Výborný zvuk, nasazení (Dolk to už občas malinko přeháněl (úsměv)), setlist prošpikovaný jak epičtějšími fláky, tak ryze blackovými sypačkami. Jeden z vrcholů pátečního programu. (Opat)

Nejlepší kapelou celého pátečního programu pro mě byli KAMPFAR. Co na tom, že hráli odpoledne, stejně to všem nandali. „Mare“ je skvělé album a právě obal z něj zdobil ve formě velké plachty pódium. Pánové byli evidentně při chuti a všechno pěkně sedlo dohromady – KAMPFAR měli přesně takový zvuk, jaký byl třeba. Šikovně namíchaná tvrdost s typickými pohanskými melodiemi, zpěv v norštině – věrohodné, nevyumělkované, přirozené... Těšte se na rozhovor s Dolkem! (Johan)

Po jedné z mála blackových kapel na letošním BA spustili své vystoupení amíci DARKEST HOUR. Podle toho, co jsem měl možnost vidět a taky slyšet, tahle kapela pomaličku přitahuje své fanoušky do jiného světa. Ze začátku se mi zdálo, že to je jen hoblovačka, která nemá hlavu ani patu, ale po dalších skladbách musí člověk uznat, že to všechno smysl dává. DARKEST HOUR je prostě banda vysmátých týpků, kteří si umí s publikem pěkně zahrát. Pohledy zpěváka Johna Henryho sklouzávaly z očí do očí, pak na podprsenky a do výstřihů, z čehož je vidět, že má o fanoušky, nebo spíš fanynky opravdu zájem. (smích) Na DARKEST HOUR je vidět, že je hraní na živo opravdu baví a cítí se uvolněně a to se samozřejmě přenáší i na fanoušky a ti díky tomu paří jako šílení. Co se týká zvuku, tak ten nebyl nijak zvlášť výjmečný, ale že by byl špatný se taky říct nedá. (Luma)

Když se sejde parta protřelých mazáků a vytvoří spolu fošnu plnou letité muziky na které vyrůstali, jako se tomu stalo v případě VALLENFYRE, nemůže to dopadnout špatně. A v případě desky „A Fragile King“ to špatně rozhodně nedopadlo, protože nahrávka je to znamenitá. A jak to dopadne, když se ti samí mazáci rozhodnou, že s tou samou muzikou vyrazí na pódia, je asi jasné. Živé předvedení kusů z uvedeného alba šlapalo a vše bylo odehráno s přehledem a jistotou. Jejich špinavý death s příměsí doom metalu musel potěšit hlavně pamětníky, protože je to stará škola jak vyšitá. Mistr Mackintosh se oproti nahrávce věnoval pouze vokálu a kytary přenechal svým dvěma kolegům. Nicméně jeho kytarový rukopis zapřít nejde a je nepřeslechnutelný. Když jsem tak VALLENFYRE poslouchal, vyvstala mě v paměti stará dema jeho domovské kapely. Závěr je ten, že vystoupení mě bavilo, ale pořád se nemohu zbavit dojmu, že k naprosté dokonalosti něco chybělo. (Goro)

VALLENFYRE předvedli svůj střednětempý death metal v plné parádě a zvukově šlo hned poznat, že se zde inspirace švédským deathem nezapře. Chrastivý, valivý zvuk kytar ála GRAVE nebo ENTOMBED. (Opat)

Ač mám mix death a doom metalu hodně rád, debut VALLENFYRE mě z CD nebavil. Ale zvědavost, ta mrška, ta mě k pódiu nějak přitáhla. A zase jedna parta, která mě na koncertu zaujala o poznání víc než doma. Hlavně ty pomalé pasáže mě uzemňovaly a spolu s Gregovým  hrdelním zpěvem prostě seděly... Ale když kapela zvýšila obrátky, nějak mi to nepasovalo – byl bych raději za tesknotu a temnotu. (Johan)

Jedním z headlinerů festivalu pro mě byli němečtí veteráni MORGOTH. Tuto legendu jsem měl možnost vidět minulý rok v Německu, kde se pro mě stali číslem jedna na festivalu Way Of Darkness. Pravda, na Brutal Assaultu to byl minimálně o třídu horší koncert, ale bylo to dáno především hracím časem i skladbou publika. MORGOTH začali oprašovat nánosy prachu, který se nahromadil nad EP „Resurrection Absurd“ a „The Eternal Fall“ a především nad deskou „Cursed“. Chorobný vokál, brutální kytary, dřevní death metal a mrazení v zádech. To jsou MORGOTH! V pomalých pasážích se celá kapela kradla jako stvůra, která okamžitě zaútočí na svou kořist. Srdce nejednoho staromilce muselo při tomto propadu časem zaplesat! (Peťan)

Nechápu humbuk kolem MORGOTH. No tak se vrátila jedna z kapel, která kdysi těžila z toho, že patřila mezi deathové průkopníky. Nikdy mě tihle Němci příliš nebavili, přesto jsem byl zvědav, jak se budou prezentovat. A už vím, jak se německy řekne nuda – morgoth. Nevím, jak na jiné pamětníky starých časů MORGOTH působili, ale já měl co dělat, abych se nesmál. Bylo to utahané a marné. Zbytečné otvírání starých futrálů a ladění zašlých nástrojů. (Johan)

Hned po skončení MORGOTH začínal set řeckých thrasherů SUICIDAL ANGELS. Tihle kluci jsou v Česku jako doma a na letošní Brutal se dostali až po odpadnutí starých pardálů HEATHEN. Koncerty SUICIDAL ANGELS mají u mě vzestupnou tendenci a tentokrát byla pomyslná laťka posunuta ještě o něco výše. Velmi syrový zvuk připomínal thrashing ala KREATOR někdy v období desky „Endless Pain“. Parádní circle pit, velká základna fans a už se to sypalo ze všech stran. Nechyběla ani „wall of death“ při koncertní vypalovačce, která nese opravdu výmluvný název – „Moshing crew“. SUICIDAL ANGELS sice nehrají žádný převratný thrash, ale znovu potvrdili, že hlavně na živo jsou výbornou kapelou. (Peťan)

Tak na tuhle HC bandu jsem se fakt těšil a musím říct, že jsem nebyl vůbec zklamaný. Ale všechno pěkně po pořádku. I když mi moc HC scéna neříká, tak jsou kapely, které si zaslouží pozornost a HATEBREED mezi ně určitě patří. Ti nastoupili na scénu v době, kdy denní světlo pomalu slábne, ale světla na pódiu zase nabírají na intenzitě. Kapela spustila své klasické hopsavé rytmy a s přibývajícím časem se k nim připojoval stále větší počet lidí, které jejich muzika nenechala v klidu. V kotli to vřelo tak, jak se na správný HC sluší a patří. Kytaristi valili své riffy s rohlíkem na tváři a Jamey Jasta při zpěvu vypadal, že každou chvíli skočí do stále se zvětšujícího kotle. Co se týká zvuku, tak ten byl nádherně plný a vyvážený. Což znamená, že s pestrou přehlídkou světel, která se u HATEBREED konala, to byl další dokonalý koncert na letošním Brutalu – snad i pro ty, kteří zrovna na tomhle stylu muziky neulítávají. (Luma)

Dlouhé tři roky uběhly od posledního koncertu MUNICIPAL WASTE v Česku a letos jsem se konečně znovu dočkal. Ohnout kšilty, pivko do ruky a hurá do mosh pitu. MUNICIPAL WASTE od začátku předváděli výbornou show, kterou režíroval frontman Tony Foresta. Crossover/thrash podle starých not S.O.D., D.R.I. nebo SUICIDAL TENDENCIES. Porce nadhledu, humoru a thrashových riffů. MUNICIPAL WASTE roztočili Josefov jako na kolotoči – circle pit, ruce nahoře, nohy nahoře, boty lítají i krev teče. Tohle byla divočina, které se na Brutalu jen těžko vyrovnávalo. Peklo, které se rozpoutalo při skladbách „Headbanger Face Rip“, „Sadistic Magician“ nebo „Born to party“, jde jen těžko popsat. Pro mě bezesporu nejlepší kapela druhého dne a jeden z vrcholů celého Brutal Assaultu. (Peťan)

MUNICIPAL WASTE byli prostě parádní. V povedeném zvukovém balení nám servírovali svůj thrash/hardcore, který prezentují s velkým nadhledem. Tenhle set nemohl zklamat a příjemně rozpumpoval moshery v kotli. Tohle je hudba pro radost. (Coornelus)

Následují NAPALM DEATH. Kdo tyto nestory někdy viděl v akci, ví dobře o čem je řeč. Neustále poskakující Barney na podiu, zamračeně ale zároveň vesele vyhlížející Shane Embury, ale především nesmrtelné vály, které tvořily škatulku s názvem grindcore. Peklo na zemi, jízda na plný plyn. NAPALM DEATH nemusejí nikomu nic dokazovat a nikoho přesvědčovat. „Quarantined“, „Unchallenged Hate", „Scum", „Nazi Punks Fuck Off“ a mnoho dalších rozproudily všem přítomným krev v žilách. I vteřinovka „Dead“ dokáže neuvěřitelně nakopnout. Podle již roky osvědčeného scénáře patřili NAPALM DEATH k nejlepším. Kdo nebyl někdy na NAPALM DEATH, jako kdyby nebyl na grindcorovém koncertě. (Peťan)

AMON AMARTH jsem viděl poněkolikáté a mezi jejich koncerty nejsou až takové rozdíly. Synchronizované pohyby všech členů až na bubeníka, setlist plný hitovek („The Fate of Norns“, „The Pursuit of Vikings“, „Death in Fire“, „Cry of the Black Birds“), zvuk také nadprůměrný. Zaujmout tito Švédové umí masu lidí, to jim nemohu upřít i přesto, že nejsou zrovna mojí srdcovkou. (Opat)

AMON AMARTH měli vždycky skvělou atmosféru a nebylo tomu jinak ani na Brutalu. Snad jediná kapela, ke které jsem neměl žádné výhrady a jen se radoval z dobrého zážitku. (Ifa)

Na MACHINE HEAD jsem se těšil. Na jejich představení mám ale rozpolcený názor. Na jedné straně jsou pozitiva. Skvělá hudba a zvolený playlist, šlapající kapela a super atmosféra. Zazněly mé oblíbené pecky „Imperium“ (perfektní jízda!) a „Halo“, došlo i na klasiky v čele s „Old“ a „Davidian“. Navíc pozorovat v akci mlátičku jménem Dave McClain je vážně zážitek. Prostě kvalitně odvedená práce, ale… Prvním a hlavním problémem se pro mě stal zvuk. Zkoušel jsem změnit místo, ale nepomohlo to. Pořád kolem mě nějak divně poletoval. Rob Flynn je bezesporu skvělým frontmanem s dostatečným množstvím charismatu, ale toho řečnění bylo vážně zbytečně moc. Možná by nebylo od věci ubrat nějaké to moudro a raději odehrát skladbu navíc. A toho fuckování bylo také požehnaně... Prostě jak píši v úvodu. Na jedné straně spokojenost, na druhé zase rozpaky. Jako headliner festu však nezklamali a svoji pozici si obhájili. (Goro)

Že bych z MACHINE HEAD někdy padal na prdel, to se tedy tvrdit nedá, respekt nejhlubší si zaslouží pouze jejich debut, ale třeba poslední deska se poslouchat dá velmi dobře. Otvírák z ní, „I Am Hell“, otevřel i jejich set a možná by to znělo dobře, ale ten zvuk prostě dobrý nebyl. Vydržel jsem čtyři songy, a s konstatováním, že nebudu trápit své uši a nohy, jsem šel načerpat dalších sil. Na cestu mi Rob přibalil několik fucků, ale to vám asi také, že? Škoda, fakt jsem si chtěl největšího headlinera festu poslechnout, ale za tuhle cenu mi to nestálo. (Coornelus)

CONVERGE a jejich poslední desku „Axe To Fall“ jsem svého času drtil slušně, ale že mě v Jaroměři tak přikovají k zemi, jako tomu bylo chvíli před půlnoci, jsem opravdu nečekal. Konečně kvalitní zvuk udělal své a plejáda chaotických rytmů mohla vypuknout. První song byl dokonalým vymetákem a troufám si tvrdit, že vyhnal všechny, co šli náhodou kolem a zůstali pouze ti, co s CONVERGE někdy měli co dočinění. Math/hardcore největší jakosti, to byli přesně CONVERGE. Skvělý bubeník, za nímž nezaostávali ani ostatní členové kapely, rozehráli ten den pro mě nejlepší vystoupení, a i když už se mi poslední dobou tento model hudby zdá poněkud vyčerpaný, tady fungoval na 100 % a udělal mi velikou radost. (Coornelus)

PARADISE LOST provází pověst koncertně mizerné kapely. Loni jsem byl jednoho takového bezkrevného vystoupení svědkem, tak jsem letos aspoň trochu doufal v něco lepšího. Navíc mě baví nové album „Tragic Idol“, takže důvodů k návštěvě Metal Shop Stage bylo víc. A dojmy byly opět lehce rozpačité – hlavně v úvodu hlasivky Nicka ne a ne poslouchat a s vyššími čistými polohami se frontman doslova rval, aniž by vyhrával. Postupem času se to zlepšovalo, ale dokonalé to nebylo. Naopak takřka dokonalý byl výběr skladeb – z novinky zazněla ta titulní, z pro mě nejlepší desky „One Second“ pak právě „One Second“ a také „Say Just Word“ a samozřejmě nemohla chybět ani „As I Die“. Zvuk měli pánové z Anglie jako jedni z mála velmi slušný, vydržel jsem celý set a byl nakonec celkem spokojený. (Johan)

PARADISE LOST. Co na ty kluky ušatý napsat. Kapela hraje dobře, Nick Holmes nezpívá, dobře. (úsměv) Vhodný playlist, v podstatě hit za hitem, ale je tam to velké ale. Mám z tohoto vystoupení smíšené pocity a nevím jestli někdy v budoucnu chci slyšet Holmesův hlas na živo. Jsem zklamanej, zároveň nejsem, vždyť jsem to věděl, že to tak bude, tak co se tady rozčiluju. (úsměv) (Coornelus)

PARADISE LOST u mě patří nejen do skupiny kapel, které zradily svůj styl a na dlouho upadly v nemilost, ale také do skupiny kapel, které umí své posluchače pořádně znechutit.  Dost se jim to podařilo na Brutalu v roce 2008. Tajně jsem doufal, že svůj dojem napraví na tomhle ročníku, žel nestalo se tak. Jestli PARADISE LOST něco umí, tak skutečně člověka dokonale unudit. Zpěvák Nick Holmes? Okamžitě vyhodit. Nejen projev, ale i zpěv byl naprosto tragický. Od čtvrté skladby, kdy to několik slabších povah vzdalo a odešlo, se sice trošku zlepšil, ale jen do statusu menší tragedie. Na druhou stranu setlist byl celkem v pohodě. Potěšily mě starší věci jako například „Widow“ z „Icon“ nebo „As I Die“ ze „Shades of God“. Poslední deska „Tragic Idol“ je velice povedená a tak jsem uvítal i skladby z ní. Někteří fanoušci láteřili, že nezazněla hymna „True Belief“, ale já byl celkem rád, že se tak nestalo vzhledem k Nickovým nevyváženým výkonům. Z PARADISE LOST jsem si tedy odnesl opět rozpačitý dojem a jediné, co zbývá, je marně doufat, že se do budoucna něco zlepší. (Ifa)

A mě PARADISE LOST naopak velmi bavili. Ne, že by Nick Holmes všechny vyšší party dával na jedničku, ale nějaká vysloveně tragédie se nekonala a playlist byl plný jedné pecky vedle druhé. Poslední deska „Tragic Idol“ je opravdu hodně povedená, z ní zazněly skladby „Honesty in Death“, „Tragic Idol“ a „Fear of Impending Hell“. PARADISE LOST nezapomněli ani na staré fláky jako „As I Die“ nebo „Forever Failure“, a když mezi všechny ty melancholické songy zařadí elektronikou načichlou „Erased“, bylo o rozmanité vystoupení postaráno. Mně tedy PL přišli po těch hodinách marastu velice vhod. (Opat)

Na PARADISE LOST jsem byla zvědavá – zejména na to, zda bude zpěvák opět zpruzený a nepříjemný. „Losty“ jsem viděla už několikrát a pan Holmes mi opravdu přišel jako studený čumák. Tentokrát to s ním docela šlo, když nepočítám to, že nevybíravě vyfuckoval lidi, co zvučili vedlejší stage. Hudebně mě PARADISE LOST bavili, zahráli spoustu starých pecek včetně „Forever Failure“ či „As I Die“. Takže ačkoli jsem původně raději nečekala nic, byla jsem spokojená. (Veronika)

PARADISE LOST jsou pro mě ikonou a i když se jedná o starou kapelu, tak si jejich vystoupení poslechnu vždy rád. Letos to bylo navíc o poznání povedenější, než když hráli na BA naposledy. Je sice pravda, že to Nick také letos moc nedával, ale rozhodně to pro mě bylo v pozadí za tím, že výběr songů pro letošní playlist byl hodně povedený, prostě pecka za peckou. V jednu chvíli mi akorát dojem z koncertu začali kazit vedle zvučící GORGUTS, když tupec zvukař pouštěl všechno ven do PA jakoby se nechumelilo. Stál jsem mezi stagi a opravdu se to nedalo. Nebyl jsem sám a patrně nekterému týpkovi došla trpělivost až tak daleko, že ukončil zvučení letícím kelímkem plným Budvaru (stejně se to prej nedalo pít) přímo na pódium mezi zvučící muzikanty... a najednou byl klid... připoměl mi tak skutečnost, že mnohdy jednoduché činy vyřeší situaci daleko efektivněji, než sáhodlouhá diskuze a spousta slov... (Márty)

Znovuzrozená legenda z Kanady jménem GORGUTS přivezla svou technickou death metalovou smršť do Jaroměře a bylo tedy o co stát. Pánové to tam nasázeli s vervou sobě vlastní, nějaká dlouhá pauza vůbec nebyla znát. Valnou část setlistu zabíraly fláky z mé oblíbené fošny „Obscura“, a když čtveřice vysolila titulní skladbu jmenované desky, byl jsem ve svém živlu. Výborné vystoupení starých pardálů, přehlídka technických ekvilibristik, výborný sound. (Opat)

Po GORGUTS následovali ještě američtí prasáci PIG DESTROYER. Grindcore nejhrubšího zrna propojený elektronickými vsuvkami, no nevím, jestli úplně nejvhodnější kapela na závěr festivalového dne. Z desky mi produkce PG nepřišla až tak zmatená, ale na živo jsem se nějak nechytal, často jsem měl dojem, že poslouchám jakýsi neuchopitelný chaos. Asi ta únava... (Opat)


Budvar Club Stage

Na chvíli jsem zabrousil i na třetí stage, kde zrovna hráli OBSCURE SPHINX. Trochu mě mrzelo, že zezadu nebylo hudebníky na pódiu (při mé výšce) prakticky vidět. Ale to, co polští experimentátoři předváděli, se mi líbilo. (Johan)

„Plechárnou“, aneb malou scénou nazvanou Budvar Stage se po našem příchodu už šířily zvuky, jenž vyluzovali polští OBSCURE SPHINX, pro mě to dosud neznámá kapela se slečnou za mikrofonem. A ony zvuky byly cíleny správným směrem, jejich forma sludge v naprosto luxusním zvukovém kabátě přímo masírovala. Poláci mi hned po chvilce připomněli kapelu BATTLE OF MICE v čele s Julií Christmas. Celkově povedená záležitost. (Coornelus)

Zato SEBKHA-CHOTT mě zklamali. V roce 2008 na hlavní scéně působili sice dost úchylně, ale mělo to něco do sebe. Letos to bylo hodně zmatené. Na pódium jsem zezadu viděl kulový, ale co jsem zahlédl, kapela vystupovala ve třech a svůj divnoset dotáhla do dokonalosti... Po chvilce mě ale stejně vyhnali na vzduch a nezachránily to ani masky na jejich ksichtech. (Coornelus)

SEBKHA-CHOTT na mě byli avantgardní příliš. Sice jsem je alespoň trochu viděl a mohl tak ocenit působivé kostýmy, hudebně se se mnou ale zcela míjeli. Přesto na ně koukala docela slušně zaplněná hala... (Johan)

ET MORIEMUR na Budvar stage mi spravili chuť po nepříliš hezkém doomovém zážitku v podání PARADISE LOST. A nechť to zní jakkoliv komicky, pravdou zůstává, že byli o třídu lepší a to nejen kvůli výbornému zvuku. Nejvíce se hrálo z poslední desky „Cupio Dissolvi“, která má výbornou atmosféru a její pochmurnost se povedlo dokonale převést i na pódium. (Ifa)

Ve dvě ráno spustili na Budvar stage ET MORIEMUR. Jelikož jsem u této kapely osobně zainteresovaná (smích), nebudu se příliš rozepisovat. Avšak i když třeba nejsem objektivní, pro mě to bylo jedno z nejlepších vystoupení, atmosféra byla nabitá emocemi a mě to svým způsobem tak nabudilo, že jsem z toho samým nadšením šla spát až v pět ráno. (smích) (Veronika)

Fotky: Ignor