LUCA TURILLI\'S RHAPSODY – Ascending to Infinity

...a že to byla pohádka, žili šťastně až do smrti. Po zazvonění zvonu konec nastal... jenže, takhle se to vlastně úplně přesně neudálo; a vůbec, pohádka to přesně také úplně nebyla. Ono totiž málokteré mezilidské pouto vydrží až do odchodu jednoho na onen svět; občas je třeba dát věcem volnější průběh, roztáhnout křídla a zbaven řetězů prozkoumat svět tam venku. Toliko k metaforicky laděnému úvodu a teď několik věcnějších faktů. Právní problémy s původním jménem "Rhapsody" již vešly v obecnou známost, stejně jako následná bitva na stejném poli s vydavatelstvím Magic Circle Music, díky kterým byli Rhapsody of Fire na dlouhé čtyři roky umlčení. Následovaly dva roky tvůrčího výtrysku, který posunul tvorbu RoF do tvrdších a snad i trošku vážnějších sfér; stejně tak nedočkavě se kapela vrhla do dalších koncertních rittbergerů a piruet a po návštěvě více či méně exotických krajin zavítala konečně i k nám, na Masters of Rock 2011. Kdo tehdy mohl tušit - snad kromě členů samotných - že půjde o jedno z posledních vystoupení klasické sestavy vůbec? 16.8.2011 svět rocku obletěla zpráva, že jeden z pilířů kapely, Luca Turilli, opouští skupinu pro "rozdílný tvůrčí náhled na pokračování skupiny, nikoliv však pro osobní neshody s ostatními členy kapely". Člověk by za tím skoro viděl kytaristovi snahy o protlačení agresivnějších postupů do skladebného procesu; a ono je pokračování téhle pohádky nakonec úplně jiné...

Luca Turilli's Rhapsody jsou i přes pozměněný název na stejné úrovni jako Rhapsody of Fire; tvůrčím tahounem v Rhapsody byl kromě Turilliho totiž i Alex Staropoli, hráč na klávesové nástroje, který nadále setrvává v RoF. Odkaz tvorby této dvojice tedy nesou na svých bedrech oba hudebníci, jen už zkrátka ne spolu. Rozvod ústředního tandemu s sebou přinesl i otázky ohledně sestavy obou kapel, které byly záhy vyřešeny takřka šalamounsky. Zatímco Staropoli si ze zjevných důvodů ponechal hlasového chameleona Fabia Lioneho a mistra bicích Alexe Holzwartha, Turillimu bylo do opatrovnické péče předáno francouzské duo, baskytarista Patrice Guers a rytmický kytarista Dominik Leurquin. Vlastně i ten Holzwarth původně figuroval v sestavě LT's Rhapsody (střídavá péče?), dokud nevyšlo najevo, že zkrátka ububnovat světová turné dvou kapel je i pro zkušeného hudebního matadora příliš veliké sousto. Na jeho trůn proto nastoupil jeho jmenovec, Alex Landenburg (známý např. svým krátkým působením u Stratovarius nebo Annihilator), kláves se chopil sám Turilli; a zpěvák? Ukázalo se, že pro tuto roli byl vybrán relativně neznámý Alessandro Conti, jehož ovšem i přes nepříliš naditý životopis předchází pověst pěvce s obrovskými hlasovými dispozicemi, který je schopen mnoha hlasových zabarvení a poloh.

11. řadovka (Luca Turilli's) Rhapsody (of Fire) je tedy čtvrým nosičem za poslední 3 roky, jehož podobu zásadním způsobem ovlivnil italský kytarový maestro. Deska "Ascending to Infinity" odbočuje od směru, který vytyčila díla novodobé éry Rhapsody of Fire, např. orchestrální složka doznala mohutného znásobení ("Excalibur", "Of Michael the Archangel and Lucifer's Fall"), to vše však na úkor kytarové práce. Ubraná agresivita je částečně vyvážena symfonickými aranžemi (geniální úvod skladby "Dante's Inferno"), skladby jsou propracované - přesto všechno mi však mysl nahlodává červíček pochybnosti; opravdu nešlo přimíchat více dravějších postupů? To, že se jedná v podstatě o čtvrtou Turilli sólovku (i když prý tuto stránku své kariéry pohřbil) zjistí posluchač nejpozději ve chvíli, kdy tento "debut" porovná s deset let starou deskou "Prophets of the Last Eclipse", jedním ze třech sólo pilířů mostu, který prý Luca za sebou spálil. Do uší praští nejdříve užití futuristických klávesových ploch ("Quantum X"), potom i totožný skladebný postup při tvorbě kytarových a klávesových sól. Zde ruka Alexe Staropoliho chybí asi nejzásadněji - za své vzaly souboje kytary a kláves; osobitý styl je v jádru zkrátka jen jeden, nehledě na to, jak moc velikou míru variability se na něj člověk snaží naroubovat.

Neberte tuto recenzi ale jako hanění Turilliho práce. Právě naopak, v rámci stagnujícího žánru jde o silně nadprůměrnou desku - singl "Dark Fate of Atlantis" odkazuje k vrcholu tvorby starých Rhapsody někdy na přelomu tisíciletí, přináší však i nové postupy, které si za zdroj inspirace berou třeba orientální hudební modulace. Slova chvály musí nutně padnout i na cover slavných Helloween, "March of Time" kterému kabátek, ušitý všemi těmi hobojy a smyčci náramně padne. Kouzlo skladby završuje Conti, který dříve působil v Helloween tribute kapele a jehož hlas se ve vypjatých výškách nápadně podobá Kiskemu. Jestli tedy dokážete zkousnout restart italských symfoniků, dokážete-li ustát zpěvákův pasta přízvuk a občasné náznaky citace ze starších desek, pak na vás odkaz původních Rhapsody tiše čeká...