Poslední den přinesl dalších několik zahraničních interpretů, přesněji tedy americké death metalisty CANNIBAL CORPSE, italské gotiky LACUNA COIL a německou folkovou sebranku WOLFCHANT. Z českých luhů a hájů vystoupili například ARAKAIN, ŠKWOR nebo HARLEJ.
V neděli jsem si musel malinko přivstat, ačkoliv mne ze stanu ukrutné vedro vyhánělo ještě o nějakou tu hodinu dřív. V 10:50 totiž na Božkov stage začali zatápět thrash metaloví UNBORN z Prahy. Ač kapela vznikla již roku 1996, do povědomí se pořádně dostala až svým loňským počinem „Six Ways of Suffering“. Nevím, jestli to bylo tím vedrem nebo spíše rozespáním, ale UNBORN mne naživo úplně nepřesvědčili. Rozhodně se nejednalo o špatné vystoupení, jen mi postupem času skladby tak nějak splývaly. Co však pominout nemůžu, je výborná práce kytarové sekce Radka a Filipa. Snad si budu moci Pražáky poslechnout někdy v pozdějších hodinách a ne ještě s ospalkami v očích. (Opat)
Následovali HENTAI CORPORATION, další pražská kapela na programu. Už kvůli tomu názvu jsem se rozhodl chvíli u Božkov stage pobýt. Při zvukovce dokázal zpěvák Radek-Josef pobavit přihlížející jmenováním obchodních sítí místo klasického „hej hej“ (smích). Když ovšem HC začali, zjistil jsem, že tohle asi nebude nic pro mne. Míšenice rock’n’rollu, metalu a core odnoží s různými samply byla na mě takhle po ránu asi až moc náročná. Poslechl jsem tedy několik skladeb a se smíšenými pocity jsem se na chvíli odebral ven. (Opat)
Vrátil jsem se až na několik skladeb početného folkového ansámblu rovněž z Prahy – CRUADALACH. Ti už pro mne takovou neznámou nebyli, jejich desky jsem měl možnost slyšet a tak jsem byl zvědavý na své první živé setkání s tímto miniorchestrem. A nutno říct, že naživo mi CRUADALACH zněli mnohem lépe než na studiovkách. Samozřejmě výrazným znakem hudby CRUADALACH je využívání pro metal atypických nástrojů, které obsluhuje Petra Jadrná. Mrzelo mne, že jsem nestihl z vystoupení této pražské smečky více, CRUADALACH také skončili o čtvrt hodiny dříve, než bylo v plánu (zda jejich koncert také dříve začal nevím). (Opat)
Následující odpolední program nenabízel nic, po čem bych úplně toužil. Nechtěl jsem však z areálu znovu na několik hodin pryč, a tak jsem zůstal před hlavní scénou na čtveřici ŠKWOR (neděle byla, zdá se, dnem pražských kapel). Je to již několik let zpět, kdy jsem tuto bandu poměrně často poslouchal, postupem času se mi však hudba ŠKWORU tak nějak vzdalovala a na jejich vystoupení jsem zůstal spíše ze zvědavosti. O to víc mne mrzelo, že ŠKWOR se koncertně věnuje převážně posledním počinům a staré hity se do setlistu příliš nevešly. Na „Sraž nás na kolena“, “ Vyvolenej„ nebo „Mý slzy neuvidíš“ se ale zapomenout nemohlo, tak alespoň malá vzpomínka na starší desky. Lidi se bavili a o to ŠKWORům samozřejmě jde ze všeho nejvíce. (Opat)
Svatá trojice ŠKWOR, ALKEHOL, HARLEJ není nic pro mě, šlo o tři sety vcelku pro mě nezajímavé a nezábavné hudby, navíc si myslím, že psát o jejich vystoupení cokoliv, je zbytečné, tyhle kapely hrajou léta a hlavně hrajou všude, takže si myslím, že je už viděl každý... (Sir)
KURTIZÁNY Z 25. AVENUE slyším v životě poprvé a dojmy? Nezní to špatně, i když od takového esa jako je T. Vartecký jsem čekal asi trošku víc. (Sir)
ALKEHOL vynechávám a vracím se na část koncertu kapely HARLEJ (odkud si myslíte, že jsou? (úsměv)). Nikdy jsem nebyl fanouškem, nikdy mne jejich hudba nebavila, a ač jim nejde upřít schopnost uvést do varu početné publikum před pódiem a chlapi na pódiu vypadají, že je to vážně hodně baví, mne tenhle styl obchází velkým obloukem. Nevím, jak je to dlouho, co Tomáš Hrbáček nahradil za mikrofonem Vláďu Šafránka, ale zdá se, že do kapely zapadl perfektně. Chybět v setlistu samozřejmě nemohly skladby jako „Přirození“, „Svařák“ nebo „Z Cuby kiwi“. Co mne však při projíždění bandzone webu HARLEJE po festivalu překvapilo, že bubeník je také jediným členem black/deathového projektu KLAMORNA, na kterém se má podílet také Petr „Blackie“ Hošek.
Hned po HARLEJI měli na vedlejší scéně začít další zástupci pražské scény – ARAKAIN. (Opat)
Proběhly však další peripetie (začínalo jich být trochu moc, odpoledne téhož dne jsem zaregistroval také nějaké prohozy na Božkov stage), a tak se musela dříve připravit německá folk metalová sebranka WOLFCHANT. Ti svoji jízdu započali roku 2003, o dva roky později vyšla debutovka „Bloody Tales of Disgraced Lands“, která mne jeden čas poměrně bavila. Novější počiny mi však často přišly příliš hopsavé. Překvapilo mne, že WOLFCHANT na pódium nenastoupili ve svých červených „paintech“ – asi to bylo způsobeno tou změnou času na poslední chvíli. WOLFCHANT nastupují se dvěma vokalisty – Lokhim a Northwinem a já si při poslechu říkám, zda to není trochu zbytečné. Občas tedy Nortwin předvádí svůj čistý vokál, ale v harsh polohách mají oba frontmani poměrně podobný hlas. Ve chvílích, kdy jeden z nich nezpívá, vyplňuje svůj volný čas silnými pózami, což vypadá trochu komicky. Jak jsem očekával, i naživo mne bavily více skladby ze starších počinů, ale že bych byl z vystoupení celkově nějak nadšený, to říct nemohu. (Opat)
WOLFACHANT hrají takový pagan black/death a místy mě to evakovalo ještě melodičtější klon AMON AMARTH, vystoupení bylo plné siláckých póz, skočných rytmů a veselých melodií bez jakékoliv přidané hodnoty. Takže opět nuda. (Sir)
Následoval již zmíněný ARAKAIN, stále slavící třicet let své existence. Zvuková zkouška se trochu protáhla a osobně jsem byl velmi zvědavý, jak tentokrát pětice pojme své vystoupení. Na Metalfestu totiž ARAKAIN hrál pouze z prvních dvou kultovních desek „Thrash the Trash“ a „Schizofrenie“ a pro mne tento koncert byl tím nejlepším za posledních 10 let. Že ještě někdy od současné sestavy ARAKAINU uslyším skladby jako 311. peruť nebo Schizofrenie, to jsem si vážně nemyslel. Vzhledem k žánrovému zaměření Basinu jsem se však domníval, že ARAKAIN nyní zvolí set skládající se z převážně nových skladeb. Nakonec kapela zvolila zlatou střední cestu, první polovina setu byla zaplněna Brichtovským obdobím (Kolonie termitů, Gilotina, Kyborg, Do zdi, Magor), ve druhé pak dostaly prostor skladby z desek se současným zpěvákem Janem Toužimským („Ďábelská hra“, „Marat“, „Forsage“, „Paganini“). Na závěr ARAKAIN samozřejmě zvolil trhák „Apage Satanas“. Své vysněné Schizofrenie jsem se již podruhé nedočkal, naopak mne potěšily, již jmenované Kyborg nebo Do zdi, které jsem od současného ARAKAINU dosud neměl možnost slyšet. Silným větrem okořeněné vystoupení se tedy zařazuje v mém pomyslném žebříčku někam do průměru/lehčího nadprůměru. (Opat)
ARAKAIN do nás z počátku perou starší věci a na ty nové už mizím pryč, je trochu škoda, že lidé chtějí od téhle thrashové legendy většinou slyšet starou klasiku, ale tak to prostě je. Co si budeme nalhávat, nová tvorba už to v sobě tolik nemá.... (Sir)
Na hlavní stage si následně dávám slovenské HORKÝŽE SLÍŽE a přestože se většinu setu nudím, objektivně musím chválit, syrově (zvukově) solidně znějící punk/rock/pop s perfektní show. Co mě dostalo, byla hostující zpěvačka z davu, musím uznat, že neznámá dívka se nezalekla vystoupit před početný dav fans a s kapelou si zazpívala refrény v písni „Malá Žužu“. Vtipné, ale přesto se už nemůžu dočkat vystoupení zahraničních headlinerů... (Sir)
Vydám se tedy na chvíli do pivního stanu a pak hurá na LACUNU COIL, dopředu musím prohlásit, že mám rád pop music a tedy i L.C. - protože pro mě tihle Taliáni jsou pop. Na místě je přívlastek rock, možná gothic, ale metal už u nich moc necítím. Každopádně se hodně bavím, tady všechno funguje na 100 %, ono se vlastně ani nemá co zkazit, kytary to nekompromisně sekají do jednoduchých rytmů, celé to drží pohromadě libozvučné samply a především zpěvák Andrea Ferro a zpěvačka Cristina Scabbia, ta krom toho že (světe div se) naživo výborně zpívá je velmi fešná dáma, tudíž je na co se dívat. Mírné obavy z naživo nezvládnutých vokálů se ukázali liché a můžu prohlásit, že pozice kapely je plně zasloužená. LACUNA vystupuje ve slušivých uniformách s důrazem na tvorbu z posledních alb, ale i z „Comalies“ jsme se dočkali 2 hitů. Hezké, tohle je pro mě kvalitní mainstream! (Sir)
Protože jsem si během vystoupení LC vychutnal nejen muziku, ale také brutální déšť, dávám si kávu a opouštím areál, sice s výčitkami svědomí, protože KANIBÁLY jsem vidět chtěl, ale na druhou stranu vím že New Yorkské řezníky si dám jindy... (Sir)
Dávám si menší pauzu před posledními dvěma kapelami – LACUNA COIL a CANNIBAL CORPSE. Před první jmenovanou se strhává hutný slejvák a z úporného vedra přecházíme do opačného extrému. LACUNA COIL si však i přes tu nelibost seshora našli několik řad neodbytných fanoušků a poté, co jsem se chvíli ukrýval pod stánkem Božkov a sledoval dění na pódiu spíše z dáli, i mne LC připoutali blíže ke scéně. Studiově jsem totiž LC příliš neznal, nemůžu říci, že bych měl nějak více v oblibě female fronted kapely, ale Cristina Scabbia se mi do vkusu svým hlasem trefila. Perfektně do hudby LACUNA COIL pasuje a přišla mi mnohem přesvědčivější, než vokalista Andrea Ferro. Ze skladeb mi nejvíce v hlavě utkvěla Trip the Darkness, úvodní skladba z nového alba „Dark Adrenaline“. Vystoupení to bylo velmi povedené, i v tom dešti si to publikum užívalo a určitě bych LC viděl rád v nejbližší době znovu a celé. (Opat)
Zdá se, že LACUNA COIL si to „vyžrali“ v plné parádě – chvíli po jejich vystoupení déšť ustává. Sundaváme kapuce pláštěnek a vyrážíme znovu kupředu – chystá se poslední kapela desátého Basinfirefestu – americká legenda brutálního death metalu CANNIBAL CORPSE! Kapela nastupuje na scénu a okamžitě začíná brutální masakr hodný kanibalů. Fanoušci jsou již po třídenní náloži, vedru a následném lijáku solidně unavení a to se Corpsegrinderovi u mikrofonu vyloženě nezamlouvá. Stále burcuje fans k pořádnému kotli a podporuje jej neustálou „vlasovou vrtulí“. Člověk se nestačil divit, že mu za tu hodinu neulétla hlava někam ke stanovému městečku. CANNIBAL CORPSE občas zabrousí do starých sfér, občas zahrají něco z novějších desek, takže se dočkáme skladeb jako Time to Kill is Now, I Cum Blood a na závěr samozřejmě nemůže chybět největší hit kanibalů – Hammer Smashed Face. A sledovat Alexe Webstera, co vytváří na svoji baskytaru, to je až neuvěřitelné – tento dvaačtyřicetiletý mazák léta levou rukou po hmatníku s neuvěřitelnou lehkostí a byl pro mne možná ústřední postavou celého vystoupení CC. Pětice předvedla perfektní vystoupení okořeněné výtečným zvukem. Závěr festivalu tedy nadmíru vydařený. (Opat)
Je za námi jubilejní ročník poříčského festivalu a tedy pár slov na závěr. První, co mne velmi těší, že žádný z headlinerů, na které jsem se těšil, nezklamal a všichni předvedli velice povedená vystoupení. To se dá ale říci i o většině našich kapel, prostě na co jsem se opravdu těšil, to mé očekávání naplnilo. Co mne však velice mrzelo, byly ty časté posuny v harmonogramu, kvůli kterým jsem přišel i o jednu z mnou nejočekávanějších formací. Určitě by neškodily nějaké tabule poblíž stanového městečka a třeba i u vstupu, když nějaká taková změna nastane. Ne všichni totiž stojí neustále v areálu, kde změny hlásí moderátor na hlavní scéně. A ještě jedna věc zamrzela – když se ADOR DORATH celým svým vystoupením kryli s DEBUSTROLEM. Jinak však znovu organizace Basinfirefestu dobrá, nechyběly hasičské vozy občas kropící po vodě dychtivé návštěvníky (během jednoho setu se dokonce u hasičských hadic objevil větší dav, než u zrovna hrající kapely). Asi každý si na Basinu našel kapely, které se zájmem sledoval, a času na odpočinek bylo také dost. Příští rok Poříčí prý navštíví italská formace GRAVEWORM, takže už teď je, na co se těšit. (Opat)
Pominu-li změny v časovém plánu, byl Basin dobře organizovaný a myslím, že jeho pozice mezi festivaly je na prvních příčkách. Rozmanitá dramaturgie festu je něco co nemusí všem sedět, na druhou stranu, je to asi jediná cesta aby festival přežil a já si užil i kapely které bych svévolně nikdy neslyšel - i o tom by přece festivaly měli být – poznávat kapely a nové lidi a staré známé. Největším zážitkem pro mě byli: THORNAFIRE, XIII. STOLETÍ a LACUNA COIL. O příští návštěvě festivalu rozhodně uvažuji... (Sir)
Kurzíva: Sir
Normal: Opat
Foto: Sirah
