10 DOTAZŮ PRO REDAKTORY FOBIA ZINE II
Část 6. Jak jsi se dostal/a ke psaní? Co pro tebe taková možnost psaní vlastního názoru znamená?
Louluk:
Jednoho dne jsem se rozhodl, že chci víc, než hudbu jen poslouchat. Má kariéra bubeníka zrovna nevyšla, tak jsem napsal na několik hudebních stránek a začal psát. Znamená to pro mě opravdu hodně - moci se podělit o své dojmy a zážitky. Vážím si strašně lidí jako je Johan a Jiří Olszar, kteří mně tu příležitost dali a hodně mi na začátku pomohli. Velký dík. Mým velkým cílem je stát se šéfredaktorem některého z internetových hudebních magazínů. Rád bych zařizoval vše potřebné okolo toho. Vím, že k tomu potřebuji ještě hodně zkušeností, snad se mi to v budoucnu zadaří.
Sir:
Přizval mě Johan na výpomoc a pro mě to znamená příjemně strávený čas poslechem hudby a psaním recenzí.
Niviat:
V době, kdy všichni neměli rádi povinné slohové práce ve škole, já v nich plavala jako ryba ve vodě. Pak se moje touha po psaní spojila se závislostí na hudbě a začal se rozvíjet můj osobní blog. Na projevení vlastního názoru by měl mít právo každý a v dnešní době internetové mánie si každý může veřejně vylévat své srdce, ovšem pokud už jednou jste redaktor nějakého zinu, tak váš názor občas vezme někdo i vážně, i když někdy taky ne… A to vás pak zmlátí jak psa pomyslnou holí svých výčitek na téma já jsem hvězda, ty jsi nic.
4horsemen:
Už jako dítě jsem chtěl něco psát. Později mi to vše leželo v hlavě, něco jsem zkoušel, povídky, básně. Pak vše vyhodil… a začal na novo. Přemýšlel jsem o čem psát…
Až loni jsem zkusil reportáž z festivalu Sonisphere v Praze. Nabídl jsem to nějakým zinům, časopisům. Reportáž vyšla na Whiplashmagu a na webu Sparku. Napsal jsem druhou z Týneckého mazce a opět vyšla ve Sparku.
Vraždící Žižkův palcát je první reportáž uveřejněná na Fobii. Corbow, po přečtení reportáže a po menší diskuzi pro koho píšu, mi doporučil jejich Fobii. Ozval se mi Johan a … takže dík patří oběma, že mi to umožnili.
A co to pro mě znamená? Baví mě to, jsem rád, že si můj článek může někdo přečíst a když se líbí, tak tím líp…
Mikael:
Ke psaní jsem se poprvé dostal někdy v roce 1992, kdy mě oslovil Jarda Friedrich (basák chebské Pandemie), který spolu se svými kámoši začal dělat xeroxovaný fanzin Pentagram. Ten jsme po té s krátkými pauzami a novým osazenstvem dělali až do roku 1999. Z publikování mého vlastního názoru nějakou moc velkou vědu nedělám, není to pro mě zas až tolik zásadní věc, přece jenom se v mém podání nejedná o články žádného profesionálního novináře, ale pouze o postřehy jednoho nevýznamného hudebního fanouška (smích), které si snad občas pár dalších lidí přečte. Navíc si myslím, že zvláště v dnešní době, má možnost zveřejnit svůj názor prakticky každý, rozdíl je akorát v tom, že já se ho třeba snažím alespoň trochu zformulovat do určité podoby, kdežto spousta rádoby odborníků je buď líná dát něco kloudného dohromady nebo je prostě spokojená s tím, že může rýpat a psát vulgarity v diskusích u článků jiných lidí. Vždyť výzva ohledně přijetí redaktorů visí snad na každém druhém webzinu, ale nikdo moc nemá zájem. Ono je totiž pochopitelně snažší něco již hotového bořit, než se sám pokusit něco vystavět, zvláště pak na internetu, kde se tihle „hrdinové“ můžou schovat pod kdejaký nesmyslný nick. Co mě těší je, že pro svou oblíbenou muziku tím psaním snad alespoň něco málo dělám a patřím mezi partu lidí, kteří se snaží svou prací něco kloudného vytvořit. Jen je škoda, že jsme v těžké menšině oproti těm výše zmíněným.
Dave:
S psaním jsem začal jen tak, když jsem si založil blog. Často jezdím na koncerty sám, a vždy z nich mám spoustu zážitků, které jsem neměl s kým sdílet. Blog proto fungoval jako ventilátor mých myšlenek, vzpomínek a názorů na aktuální témata a hudbu. Několik mých přátel mě pak psaní chválilo, což mě potěšilo a povzbudilo mě to k tomu, psát ještě víc. Znamená to pro mě opravdu hodně. Věc, co původně byla jen jako hobby najednou přerostla v něco víc. Těší mě, že moje názory a pocity někoho můžou zajímat a když se jim i líbí a souhlasí s nimi, jsem za to velmi rád. Samozřejmě se objeví i negativní názory, které jsou ale důležité také. Zkrátka rád o muzice diskutuji, rád se potkávám s lidmi, kteří hudbě rozumí a také rád patřím mezi lidi, kteří dělají to stejné, pomáhají vytvářet něco reálného a díky jejichž názorům se můžu o muzice učit více a více.
Opat:
Začal jsem tak, že jsem provozoval nějaké své osobní stránky na estrankách a podobně, kde jsem jednou za čas nahodil nějakou recenzi či info o kapele. Jednou jsem byl osloven adminem začínajícího zinu metalista.cz, slovo dalo slovo a psal jsem zde. Vím, že to byl únor.. asi 2008. Pár let jsem tedy psal pro metalistu a nyní jsem dostal možnost psát na Fobii, za což jsem vděčný. Jen kdyby toho času bylo víc.
Rád diskutuju na různých hudebních fórech, vyjadřuji se k novým nahrávkám a podobně. Psaní na zin je tedy pro mne možností vyjádřit svůj názor obsáhleji, zaměřit se více na dotyčnou nahrávku. Nejde mi o nějaké vnucování svých názorů někomu jinému, každý má své vlastní uši. Jde mi jen o to prezentovat, co si o desce myslím. A takhle to je i v případě reportáží.
Samozřejmě díky psaní poznávám nové nahrávky, ke kterým bych se třeba jinak nedostal. A prostě mi to baví.
Tomáš:
Psavé sklony jsem měl už odmala, většina jich teď pravděpodobně leží někde v útrobách skládek, kde pomalu hnijí :-). Publicistice jsem se začal věnovat před pár lety, kdy jsem si založil blog na portálu idnes.cz a házel tam své myšlenky a úvahy o všem možném. Během té doby jsem zabřednul do rockově/metalových bažin a své první reportáže i recenze jsem publikoval tamtéž. Časem se mi (snad) podařilo vysoustružit slovní obraty i myšlenky natolik, že jsem se rozhodl psát pro „nějaký“ metalový server – a našel jsem „nějakou“ Fobii :-). Psaní pro mě znamená možnost vyjádřit mé „poetičtější“ já – rád si s konceptem recenzí a reportáží hraju, baví mě vymýšlet různé slovní obraty, často tím strávím během procházek se psem několik dní. To, že se pak byť jedinému člověku můj text líbí, je pro mě dostatečnou satisfakcí.
Coornelus:
Existuje ve Strakonicích jeden hyperaktivní pán a zároveň fajný člověk, který mě oslovil a já mu nedokázal říct ne (smích).
Psaní vlastního názoru nějak extra neprožívám, takže celkem nic velkého, akorát nesmíš kritizovat českou kapelu, to je pak všechno špatně (smích).
Veenia:
Psaní mi vždycky bylo blízké a dneska mě i živí, takže psaní do Fobie beru spíš jako přátelskou výpomoc a možnost, jak psát mimo hranice vymezených seriózními médii. Takže mě baví, že si tady můžu dovolit sem tam sprostý slovo nebo rozvíjet rádoby literární slátaniny. Nicméně se přiznám, že málokterou recenzovanou desku vůbec pustím ještě někdy poté, co odešlu její recenzi.
Asphyx:
Někdy před 14 dny mě oslovil Johan a já přes počáteční ostych přijal. Rád bych upozorňoval hlavně na thrashové a deathové kapely, které nejsou tolik známé a něčím mě zaujaly. Prostě underground se musí podporovat. Oldschool nesmí zemřít!!
Část 6. Jak jsi se dostal/a ke psaní? Co pro tebe taková možnost psaní vlastního názoru znamená?
Louluk:
Jednoho dne jsem se rozhodl, že chci víc, než hudbu jen poslouchat. Má kariéra bubeníka zrovna nevyšla, tak jsem napsal na několik hudebních stránek a začal psát. Znamená to pro mě opravdu hodně - moci se podělit o své dojmy a zážitky. Vážím si strašně lidí jako je Johan a Jiří Olszar, kteří mně tu příležitost dali a hodně mi na začátku pomohli. Velký dík. Mým velkým cílem je stát se šéfredaktorem některého z internetových hudebních magazínů. Rád bych zařizoval vše potřebné okolo toho. Vím, že k tomu potřebuji ještě hodně zkušeností, snad se mi to v budoucnu zadaří.
Sir:
Přizval mě Johan na výpomoc a pro mě to znamená příjemně strávený čas poslechem hudby a psaním recenzí.
Niviat:
V době, kdy všichni neměli rádi povinné slohové práce ve škole, já v nich plavala jako ryba ve vodě. Pak se moje touha po psaní spojila se závislostí na hudbě a začal se rozvíjet můj osobní blog. Na projevení vlastního názoru by měl mít právo každý a v dnešní době internetové mánie si každý může veřejně vylévat své srdce, ovšem pokud už jednou jste redaktor nějakého zinu, tak váš názor občas vezme někdo i vážně, i když někdy taky ne… A to vás pak zmlátí jak psa pomyslnou holí svých výčitek na téma já jsem hvězda, ty jsi nic.
4horsemen:
Už jako dítě jsem chtěl něco psát. Později mi to vše leželo v hlavě, něco jsem zkoušel, povídky, básně. Pak vše vyhodil… a začal na novo. Přemýšlel jsem o čem psát…
Až loni jsem zkusil reportáž z festivalu Sonisphere v Praze. Nabídl jsem to nějakým zinům, časopisům. Reportáž vyšla na Whiplashmagu a na webu Sparku. Napsal jsem druhou z Týneckého mazce a opět vyšla ve Sparku.
Vraždící Žižkův palcát je první reportáž uveřejněná na Fobii. Corbow, po přečtení reportáže a po menší diskuzi pro koho píšu, mi doporučil jejich Fobii. Ozval se mi Johan a … takže dík patří oběma, že mi to umožnili.
A co to pro mě znamená? Baví mě to, jsem rád, že si můj článek může někdo přečíst a když se líbí, tak tím líp…
Mikael:
Ke psaní jsem se poprvé dostal někdy v roce 1992, kdy mě oslovil Jarda Friedrich (basák chebské Pandemie), který spolu se svými kámoši začal dělat xeroxovaný fanzin Pentagram. Ten jsme po té s krátkými pauzami a novým osazenstvem dělali až do roku 1999. Z publikování mého vlastního názoru nějakou moc velkou vědu nedělám, není to pro mě zas až tolik zásadní věc, přece jenom se v mém podání nejedná o články žádného profesionálního novináře, ale pouze o postřehy jednoho nevýznamného hudebního fanouška (smích), které si snad občas pár dalších lidí přečte. Navíc si myslím, že zvláště v dnešní době, má možnost zveřejnit svůj názor prakticky každý, rozdíl je akorát v tom, že já se ho třeba snažím alespoň trochu zformulovat do určité podoby, kdežto spousta rádoby odborníků je buď líná dát něco kloudného dohromady nebo je prostě spokojená s tím, že může rýpat a psát vulgarity v diskusích u článků jiných lidí. Vždyť výzva ohledně přijetí redaktorů visí snad na každém druhém webzinu, ale nikdo moc nemá zájem. Ono je totiž pochopitelně snažší něco již hotového bořit, než se sám pokusit něco vystavět, zvláště pak na internetu, kde se tihle „hrdinové“ můžou schovat pod kdejaký nesmyslný nick. Co mě těší je, že pro svou oblíbenou muziku tím psaním snad alespoň něco málo dělám a patřím mezi partu lidí, kteří se snaží svou prací něco kloudného vytvořit. Jen je škoda, že jsme v těžké menšině oproti těm výše zmíněným.
Dave:
S psaním jsem začal jen tak, když jsem si založil blog. Často jezdím na koncerty sám, a vždy z nich mám spoustu zážitků, které jsem neměl s kým sdílet. Blog proto fungoval jako ventilátor mých myšlenek, vzpomínek a názorů na aktuální témata a hudbu. Několik mých přátel mě pak psaní chválilo, což mě potěšilo a povzbudilo mě to k tomu, psát ještě víc. Znamená to pro mě opravdu hodně. Věc, co původně byla jen jako hobby najednou přerostla v něco víc. Těší mě, že moje názory a pocity někoho můžou zajímat a když se jim i líbí a souhlasí s nimi, jsem za to velmi rád. Samozřejmě se objeví i negativní názory, které jsou ale důležité také. Zkrátka rád o muzice diskutuji, rád se potkávám s lidmi, kteří hudbě rozumí a také rád patřím mezi lidi, kteří dělají to stejné, pomáhají vytvářet něco reálného a díky jejichž názorům se můžu o muzice učit více a více.
Opat:
Začal jsem tak, že jsem provozoval nějaké své osobní stránky na estrankách a podobně, kde jsem jednou za čas nahodil nějakou recenzi či info o kapele. Jednou jsem byl osloven adminem začínajícího zinu metalista.cz, slovo dalo slovo a psal jsem zde. Vím, že to byl únor.. asi 2008. Pár let jsem tedy psal pro metalistu a nyní jsem dostal možnost psát na Fobii, za což jsem vděčný. Jen kdyby toho času bylo víc.
Rád diskutuju na různých hudebních fórech, vyjadřuji se k novým nahrávkám a podobně. Psaní na zin je tedy pro mne možností vyjádřit svůj názor obsáhleji, zaměřit se více na dotyčnou nahrávku. Nejde mi o nějaké vnucování svých názorů někomu jinému, každý má své vlastní uši. Jde mi jen o to prezentovat, co si o desce myslím. A takhle to je i v případě reportáží.
Samozřejmě díky psaní poznávám nové nahrávky, ke kterým bych se třeba jinak nedostal. A prostě mi to baví.
Tomáš:
Psavé sklony jsem měl už odmala, většina jich teď pravděpodobně leží někde v útrobách skládek, kde pomalu hnijí :-). Publicistice jsem se začal věnovat před pár lety, kdy jsem si založil blog na portálu idnes.cz a házel tam své myšlenky a úvahy o všem možném. Během té doby jsem zabřednul do rockově/metalových bažin a své první reportáže i recenze jsem publikoval tamtéž. Časem se mi (snad) podařilo vysoustružit slovní obraty i myšlenky natolik, že jsem se rozhodl psát pro „nějaký“ metalový server – a našel jsem „nějakou“ Fobii :-). Psaní pro mě znamená možnost vyjádřit mé „poetičtější“ já – rád si s konceptem recenzí a reportáží hraju, baví mě vymýšlet různé slovní obraty, často tím strávím během procházek se psem několik dní. To, že se pak byť jedinému člověku můj text líbí, je pro mě dostatečnou satisfakcí.
Coornelus:
Existuje ve Strakonicích jeden hyperaktivní pán a zároveň fajný člověk, který mě oslovil a já mu nedokázal říct ne (smích).
Psaní vlastního názoru nějak extra neprožívám, takže celkem nic velkého, akorát nesmíš kritizovat českou kapelu, to je pak všechno špatně (smích).
Veenia:
Psaní mi vždycky bylo blízké a dneska mě i živí, takže psaní do Fobie beru spíš jako přátelskou výpomoc a možnost, jak psát mimo hranice vymezených seriózními médii. Takže mě baví, že si tady můžu dovolit sem tam sprostý slovo nebo rozvíjet rádoby literární slátaniny. Nicméně se přiznám, že málokterou recenzovanou desku vůbec pustím ještě někdy poté, co odešlu její recenzi.
Asphyx:
Někdy před 14 dny mě oslovil Johan a já přes počáteční ostych přijal. Rád bych upozorňoval hlavně na thrashové a deathové kapely, které nejsou tolik známé a něčím mě zaujaly. Prostě underground se musí podporovat. Oldschool nesmí zemřít!!
