28. 4. 2012ELUVEITIE – Helvetios

další fotografie

Folk metaloví princové a princezny ze švýcarské sebranky Eluveitie se po albech, mezi nimiž byl časový odstup pouhý jeden rok a méně (trilogie Slania, Evocation, Everything Remains..), znovu noří do hlubin bezostyšného drancování keltského dědictví, a jako vždy své dudlajdá ozvláštňují gothenburským melodic death metalem přesně ve stylu Dark Tranquillity. Nic nového, nám dobře známá fakta.

Již od fanoušky nejrespektovanějšího alba „Spirit“ Eluveitie ukazují poměrně jasný sklon k propadu do hlubin, respektive mocnému úhybu od své pozice na výsluní. To s tím úhybem neberte tak úplně doslova. Komerčně jsou na tom Švýcaři pořád lépe, promo Nuclear Blastu funguje spolehlivě, ovšem co zajímá posluchače, je v první řadě muzika.

A fakt je, že novinka již od prvního regulérního hrábnutí do strun v středně tempé „Helvetios“  jasně dává tušit, že ani tentokrát se nedočkáme ničeho, co by nebylo od Eluveitie k mání již v minulosti.

Pokud předešlá placka ve svých drážkách skrývala jasné tutovky jako „„The Essence of Ashes“ a na ní plynule navazující akustickou nádheru „Isara“, Helvetios se plandá v trendu, jenž byl nastolen na Slanii léta páně 2008. Tedy generickém melodic death metalu s použitím folkových prvků.

„Luxtos“, unylá záležitost s průměrným chorusem a ještě průměrnějšími folkovými pasážemi, které jsou pevně svázány pod bezzubými, produkcí svázanými kytarami. Ty ovšem nejsou žádným problémem proti „Home“, která jak klasickým tempem a vlastně i melodiemi zcela okatě kopíruje „Calling The Rain“, včetně refrénu/chorusu.
 Vracet se pro inspiraci na starší alba – dejme tomu – kdo má stále přicházet s něčím novým – ale s citem. Ten cit jakoby Elu na Helvetios trochu chyběl, hrají na jistotu, jsou si dobře vědomi toho, co chtějí zahrát a pro koho. Což je koneckonců kámen úrazu.

Eluveitie jsou jako cheeseburger v Mc Donald’s. Najíst se toho dá, ale člověk raději ihned po konzumaci zapomene, že něco takového pozřel.

 Vůbec výraz „generický“, jakkoliv nejsem příznivcem cizích slov v češtině, se na sebranku dokonale hodí a jejich hudební ksicht se krásně hodí do škatule Nuclear Blast metalu. Kapela se vzápětí zmátoří a k duhu přidá hopsavou „Santonian Shores“ s dobře provedeným hurdy a průraznými riffy, jež parádně doprovázejí kličkové točihlavy hrací skříňky. Navíc bridge je veskrze povedený a ač se vás stále ne a ne pustit pocit, že si raději pustíte Spirit, funguje a slidující kytary konečně dodávají trochu života do zatuchlého bahýnka jistotného folk metalu.

Čtyřminutovou vokální exhibici „Scorched Earth“ s díky přeskakuji a nechápu, o co tu jde. Tohle není ani keltské, ani new age, tohle je nuda. Na své rychlejší