RPWL – Beyond Man And Time

Německé artrockové kvinteto zaštítěné ve svém názvu spojením písmen RPWL (není mi žel známo, zda se jedná o nějakou význam mající zkratku) vzniklo původně už v roce 1997, tehdy ještě vyloženě jako revival britských králů tohoto žánru, pro fanoušky nesmrtelných a nikdy nepřekonaných Pink Floyd. Po několika málo letech se však hudebníci zaměřili i na tvorbu vlastního materiálu (jejich debutové CD „God Has Failed“ vyšlo v roce 2000 a zaznamenalo velmi slušný úspěch) a na svém kontě mají od té doby už úctyhodných 10 nahrávek (z toho 5 studiových).

Aktuální album nazvané „Beyond Man And Time“, jenž oficiálně vyšlo v březnu letošního roku pod křídly firmy Gentle Art Of Music, je zároveň i prvním koncepčním počinem v dějinách kapely. Jeho textový příběh je volně inspirován románem německého filozofa a filologa Friedricha Nietzscheho „Tak pravil Zarathustra“ (toto dílo pojednává o fiktivních cestách a učení perského proroka Zarathustry, prostřednictvím něhož autor prezentuje svou teorii o věčném návratu téhož, a skrz kterého podrobně předkládá svůj odpor ke společností vytvořeným morálním hodnotám, jakož i svůj názor o důležitosti individuální morálky). Po hudební stránce nám skupina sice nepředkládá žádné extra novátorské postupy, ale poctivě se drží v ranku ohraničeném výše uvedenými „Floydy“ (jako příměr bych mohl uvést například ještě třeba další britskou ikonu Genesis), i když v některých skladbách můžeme najít i zajímavé „koření“ v podobě psychedelických, či funky prvků, zařazení sitáru nebo orientálních perkusí. Jak už bývá u tohoto druhu muziky dobrým zvykem, tak posluchače rozhodně zaujmou výborné instrumentální výkony všech protagonistů, kteří se na CD podíleli, jenž jsou navíc zabalené do krásného čitelného zvuku.

Jelikož k nám do redakce dorazila pouze promo verze alba v papírové kapse, nemám k dispozici žádné další podrobnosti o tom, ve kterém studiu například nahrávka vznikla, jací případní další muzikanti se na desce podíleli nebo kdo je producentem celého materiálu. Ze stejného důvodu ani nemohu hodnotit obal jako takový, jelikož tu mám jen velmi jednoduše vyvedenou titulní stranu, na níž je na černém podkladu logo kapely a člověk, který nejspíš jako by padal z nebes (což zřejmě souvisí s textovou složkou) a seznamem písní.

Já sám si sice sem tam poslechnu kapely podobného ražení (Pink Floyd nebo u nás třeba Progres asi nejspíš zaregistroval každý), ale celkově nejsem nijak velkým příznivcem ani znalcem zmíněného stylu muziky, co je pro mě při poslechu této a podobné tvorby největším oříškem,  jsou z mého pohledu občas až neúměrně dlouhé stopáže některých skladeb, které mě po určité době tím pádem začnou docela nudit (zde například předposlední 16 minutová sága „The Fisherman“), ale chápu, že i v tomhle je vlastně podstata tohoto hudebního žánru.