EPICA – Design Your Universe

Črty z alba "The Divine Conspiracy" dostály jasných kontur na pokračování, které vyšlo, opět po dvou letech, pod všeobjímajícím názvem "Design Your Universe". Pokud se třetí řadovka pohybovala v určitých opozicích (jemné balady versus metalové vypalovačky), potom její nástupce posunul hranice na obou stranách osy o další kousek. Bezpochyby jde o nejtvrdší desku od téhle skupiny vůbec, a to beru v potaz i několik týdnů starou novinku. Za směřováním Epicy do kovovějších teritorií stojí jednak Markova potřeba ventilovat své myšlenkové pochody v údernějších a tvrdších polohách, nepochybně svou roli ale hraje také angažmá dvou odpadlíků od God Dethroned; těmi jsou Ariën Van Weesenbeek, který nahrál bicí party už pro předchozí desku (jako host) a s kapelou odjezdil celou šňůru pro její podporu, a Isaac Delahaye, přijatý místo Ada Sluijtera, který se rozhodl odejít z osobních důvodů.

Vzhledem k novinkám v sestavě jistě není překvapením, že se Epica pustila (na její poměry) lehce progresivní cestou a proto posluchače, znalého jejich starší tvorby, překvapí nejen přítomnost kytarových sól, ale i jejich množství. Dopočítal jsem se asi pěti písní, orámovaných krkolomnými prstolomy. Písně na desce ctí stejné schéma, kterého se Epica drží už léta, tedy pompézní intro ("Samadhi"), plynule přecházející v následující skladbu; samozřejmostí je i krátký předěl v polovině desky ("The Price of Freedom), který obsahuje útržky z rozhovoru Malcolma X, čelního představitele afroamerických muslimů v 60. letech minulého století, zabitého rukou atentátníků. Na závěr desky je pro posluchače opět přichystána titulní skladba, která lehce trpí nedostatkem rudovlasého zpěvu, který je v mnoha pasážích utopen ve sborech; naopak growling zde dosahuje nových poloh, zčásti snad i díky tomu, že jím vládnou oba příchozivší členové. Skladba naštěstí netrpí neduhem svých předchůdců (titulních písní z předchozích alb), které byly místy lehce hluché a snad i neúměrně natahované (teď ovšem nemám na mysli geniální orchestrální závěr u debutu) - "Design Your Universe", načaté variací na hlavní motiv, vybrnkáváný na španělku, odsýpá a nenásilný závěr v podobě několika klavírních úhozů je výbornou tečkou za taktéž výborným albem - to už ale trošku přeskakuji.

Zaměřím-li se na rovinu těch tvrdších písní, vyniknou mi zejména dva kousky. "Martyr of the Free Word" - třímající v pařátech mimochodem skvělý, orchestrálně-klávesový riff - do posluchače láduje jednu kovovou pecku za druhou a příjemným překvapením je krátká vsuvka gregoriánského chorálu, po které následuje nepříliš inovativní sólo (v rámci tvorby kapely jde ale vskutku o veliký krok kupředu). Kromě toho je mučedník svobodného slova žádaným koncertním kouskem - je sice hezké poslechnout si naživo několik balad a upustit slzu, ale kvůli tomu přeci jen valná většina fanoušků na koncerty nechodí. Podobné popularitě se těší i "Kingdom of Heaven", rozsáhlá, na části dělená "Nightwish-like" záležitost, která má ovšem s hudbou Nightwish společného jen málo - samozřejmě pomineme-li onu komplexnost a orchestrální party. Dle slov Marka Jansena komponoval píseň přes 3 roky a kytarové běsnění v úvodní části bylo původně určeno pro vedlejší projekt, o kterém uvažoval (a který, jak zasvěcení ví, procitl o dva roky později pod názvem Mayan). Co do délky můžeme píseň porovnat s "The Divine Conspiracy" z předchozí desky, jen ty symfonické části nejsou zdaleka tak výrazné a vůbec celá píseň není toliko proměnlivá - vezměte si např. meditativní záblesk po polovině písně, chvíli pro vypravěče... V potaz beru samozřejmě i dosud nezmíněné písně - za vypíchnutí stojí rozhodně "Tides of Time", ve které Simone vůbec poprvé použije operní rejstřík a rozjímavá "White Waters", ve které si ze zpěvačkou střihl duet Tony Kakko ze Sonaty Arcticy - spolupráce vzniklá zřejmě na základě společného evropského turné před několika lety...

Sestava: