Sobotní večer pětadvacátého února byl ve znamení progrese. Byl ve znamení radosti, úsměvu, nadšení. Byl ve znamení něžného rocku a tvrdého metalu, byl ve znamení melodie, rytmiky, hutných metalových válů a zajímavých kytarových vyhrávek.
Firma Obscure Promotion připravila zajímavou akci a po dlouhých šesti letech přivezla do Prahy švédskou kapelu Opeth (odkaz na report z roku 2005 níže). Tato zajímavá formace jede světové turné k novému albu Heritage. Do Evropy zamířila z asijské části turné a Praha byla po Moskvě a Varšavě jejich třetí zastávka. Opeth na evropské části turné doprovází také seveřané a to finská rocková kapela Von Hertzen Brothers.
Už na tramvajové zastávce na Smíchovském nádraží pozoruji hemžení lidí a zjišťování stavu cesty – zda jet tramvají nebo pěšky. Jatka či-li MeetFactory jsou sice nedaleko, ale tramvaj vítězí i na dvě stanice. Od zastávky tramvaje se jde stejně ještě pár minut. Na příjezdové cestě ke klubu jsou zaparkovaná auta (pěkný štrůdl) a mě napadá, jestli doopravdy nejdu na jatka. Bude určitě narváno. Jsem na místě, klub je již pořádně naplněn, sálem se nedá pomalu projít ani dopředu k pódiu a venku je ještě pořádná fronta lidí.
Je přesně půl osmé a první kapela rozjíždí docela slušně koncert. Finové, bratři VON HERTZEN BROTHERS, dva kytaristé Mikko a Kie, kteří se navzájem střídají za mikrofonem a basák Jonne doplňující oba ve sborovém zpěvu. Bratry doplňuje ještě bicmen a klávesák a jestli tam byli to si můžu jen domýšlet, protože jsem jaksi nedohlédl. Von Hertzen Brothers už od samého začátku sklízeli slušné ovace a nabyl jsem dojmu, že lidi přišli právě na tuto kapelu. Co mě osobně hned v úvodu překvapilo, tak to byl zvuk, který byl hodně dobrý, čitelný. Co to vlastně tito Finové hrají? Tak mě hned napadli Pink Floyd se zepellinovskými vychytávkami. A nebo to je naopak? Nakonec je to jedno, šlape jím to dobře. Tyto staré vlivy jsou však obaleny do něčeho nového, modernějšího a dravého. Po koncertě doma zabrousím na webové stránky a tam si čtu "Tito šílení bratři rocku za zvuku Foo Fighters hrají Pink Floyd". Jasně, to je přesně ono. Prakticky po celou dobu jejich setu hudba nikdy neutichne a vždy je vyplněna mezera před novou písní nějakým basovým či kytarovým vstupem. Čtyřicet minut vyhrazených pro předkapelu uteklo v živém tempu a sál plný Opeth fans (odhaduji asi 500, ne-li víc) netrpělivě čekal na pro ně výjimečnou kapelu.
Je čas se porozhlédnout. Je vidět, že Opeth mají publikum různorodé a mnoha tváří a není tak "jednotvárné" jako na jiných metalových akcích. Co si budeme povídat, on to taky doslova metal ani není. Různé mikiny s motivy Pink Floyd, Kiss a Stratovarius nebo Dream Theater, Crowbar, Behemoth a dokonce Poppy Seed Grinder. Barevná, pruhovaná trička, roláček, véčko svetřík, bílá košile, div, že jsem nezahlédl kravaťáka, co si odskočil z kanclu (úsměv). Rozhlížím se dál, no jo..., ty pilíře po stranách. Myslím si, že pár (víc) lidí nevidělo na pódium. Po stranách klubu jsou mohutné sloupy, které lidem brání v pořádném výhledu na pódium. Musím teda upravit trošku svoji pozici a přejít blíž dopředu. A zvuk? O zvuku v MeetFactory jsem slyšel dva rozdílné názory. Převládal většinou ten, že to tam je špatný a ten druhý menšinový je takový, že tam je nejlepší, nejkvalitnější zvuk z Prahy. Von Hertzen Brothers mě přesvědčili, že zvuk tu lze udělat velmi kvalitní. Tak ono to je hodně i na panu zvukaři, že?! Tak jací budou Opeth?
Ozývá se intro a za patnáct minut devět se na scéně objevují OPETH. Bicí Martina Axenrota v úvodu, kytarová vsuvka a opět stejný motiv bicích. Skladbou The Devil's Orchard z alba Heritage se otevírá druhá, ale za to hlavní část progresivního večera. Melodický zpěv Mikaela Åkerfeldta... a fans šílí. Je tady kapela, na kterou všichni vytouženě čekali. Kytarovou souhru neustále dokreslují klávesy a v dlouhých či "kratších" skladbách pomalé tempo přechází v rychlejší jízdu, kterou hutně podporuje basa Martína Mendeze. Vzápětí se vše převalí, uvolní do takového středního proudu a v těchto vodách slyším klávesy se zvukem Deep Purple nebo The Doors. Takové bouřlivé ovace a i v průběhu skladeb, právě u takových různých změn temp, jsem snad ještě vůbec nezažil.
Po třech volnějších skladbách Mikael vystihne poklonu ďábelskému Ronnie James Diovi a ve stylu Rainbow předvedou Opeth pro heavy metalové fans píseň Slither. Nastává opět zvolnění a kapela dává Credence z roku 1998 z alba My Arms Your Hearse. Nejstarší věc, kterou odehráli. Mě u této skladby napadlo, že to je tak akorát udělat si kávu a doma v obýváku natáhnout nohy, zavřít oči (že bych byl unavený?) a v klidu si vychutnat hudbu než se někde mačkat. Ze snění mě probudila a rozhoupala hned následující To Rid the Disease. Sice taky pomalá balada, ale melodičtější a velmi dobře zpracovaná. Živě zahraná je o mnoho lepší než na albu Damnation a Mikaelův zpěv má v určitých momentech takový nádech tajemna, kouzelnosti... až běhá mráz po zádech. Tato píseň mně udělala moc velkou radost.
Hodinu koncertu máme za sebou, pomalu se určitě blíží konec a ozývá se něco trochu hutnějšího, tvrdšího. Samozřejmě, že Mikael nezapomněl zpívat growlem a takto to zůstalo až do konce. Heir Apparent, The Grand Conjuration a The Drapery Falls byly poslední dravé skladby. A měl jsem pocit, že právě táhnou nejvíc takové písně, kde je to hnáno sílou bicích a výraznou basou. A když to je vše umocněno growlem a následně změkčeno kytarovým sólem, tak to je neuvěřitelná kombinace a síla. A pokud Mikael střídal growl s melodickým a někdy až básnickým morrisonovským projevem, tak to už nezbývalo slov. Nekončící aplaus...
Ještě určitě jedna skladba musí přijít, kapela se vrací na pódium. Mikael všechny představí. Jinak je trošku víc ukecaný a nějaké delší průpovídky měl i v průběhu koncertu. Krátká vsuvka s jedním riffem české metalové kapely... myslím, že Kryptor... kam na to Opeth chodí (úsměv)... A poslední skladba Deliverance. Opeth je pro věrné fans modla, takové ovace jsem dlouho neslyšel, neviděl. A o zvuku ani nemluvím. Co výborný... A koncert? Osobně se mi líbila druhá polovina setu, která byla ve znamení starších alb. Hudba v druhé polovině byla o mnoho dravější, podobně jako když se řeka před peřejemi řádně rozproudí, pak bouřlivý katarakt a následně přijde zklidnění.
Je kolem půl jedenácté a pomalu se prodírám ven a zaslechnu jeden rozhovor: "Co na to říkáš" "Už je moc neposlouchám, už to pro mne není. Spíš Park a ty starší věci". Tramvaj nazpět je plně obsazena fanoušky a jedna perlička pro usmání: Dívka povídá chlapci: "Tam někdo hrozně zvracel" "Ne, nezvracel, to byl growling".
VON HERTZEN BROTHERS setlist:
OPETH setlist:
Reportáž z koncertu Opeth 2005:
http://www.fobiazine.net/article/1400/opeth-burst-praha-roxy-19-12-2005/
Fotky: sOBE, Photomusic - děkujeme za možnost použití
Firma Obscure Promotion připravila zajímavou akci a po dlouhých šesti letech přivezla do Prahy švédskou kapelu Opeth (odkaz na report z roku 2005 níže). Tato zajímavá formace jede světové turné k novému albu Heritage. Do Evropy zamířila z asijské části turné a Praha byla po Moskvě a Varšavě jejich třetí zastávka. Opeth na evropské části turné doprovází také seveřané a to finská rocková kapela Von Hertzen Brothers.
Už na tramvajové zastávce na Smíchovském nádraží pozoruji hemžení lidí a zjišťování stavu cesty – zda jet tramvají nebo pěšky. Jatka či-li MeetFactory jsou sice nedaleko, ale tramvaj vítězí i na dvě stanice. Od zastávky tramvaje se jde stejně ještě pár minut. Na příjezdové cestě ke klubu jsou zaparkovaná auta (pěkný štrůdl) a mě napadá, jestli doopravdy nejdu na jatka. Bude určitě narváno. Jsem na místě, klub je již pořádně naplněn, sálem se nedá pomalu projít ani dopředu k pódiu a venku je ještě pořádná fronta lidí.
Je přesně půl osmé a první kapela rozjíždí docela slušně koncert. Finové, bratři VON HERTZEN BROTHERS, dva kytaristé Mikko a Kie, kteří se navzájem střídají za mikrofonem a basák Jonne doplňující oba ve sborovém zpěvu. Bratry doplňuje ještě bicmen a klávesák a jestli tam byli to si můžu jen domýšlet, protože jsem jaksi nedohlédl. Von Hertzen Brothers už od samého začátku sklízeli slušné ovace a nabyl jsem dojmu, že lidi přišli právě na tuto kapelu. Co mě osobně hned v úvodu překvapilo, tak to byl zvuk, který byl hodně dobrý, čitelný. Co to vlastně tito Finové hrají? Tak mě hned napadli Pink Floyd se zepellinovskými vychytávkami. A nebo to je naopak? Nakonec je to jedno, šlape jím to dobře. Tyto staré vlivy jsou však obaleny do něčeho nového, modernějšího a dravého. Po koncertě doma zabrousím na webové stránky a tam si čtu "Tito šílení bratři rocku za zvuku Foo Fighters hrají Pink Floyd". Jasně, to je přesně ono. Prakticky po celou dobu jejich setu hudba nikdy neutichne a vždy je vyplněna mezera před novou písní nějakým basovým či kytarovým vstupem. Čtyřicet minut vyhrazených pro předkapelu uteklo v živém tempu a sál plný Opeth fans (odhaduji asi 500, ne-li víc) netrpělivě čekal na pro ně výjimečnou kapelu.
Je čas se porozhlédnout. Je vidět, že Opeth mají publikum různorodé a mnoha tváří a není tak "jednotvárné" jako na jiných metalových akcích. Co si budeme povídat, on to taky doslova metal ani není. Různé mikiny s motivy Pink Floyd, Kiss a Stratovarius nebo Dream Theater, Crowbar, Behemoth a dokonce Poppy Seed Grinder. Barevná, pruhovaná trička, roláček, véčko svetřík, bílá košile, div, že jsem nezahlédl kravaťáka, co si odskočil z kanclu (úsměv). Rozhlížím se dál, no jo..., ty pilíře po stranách. Myslím si, že pár (víc) lidí nevidělo na pódium. Po stranách klubu jsou mohutné sloupy, které lidem brání v pořádném výhledu na pódium. Musím teda upravit trošku svoji pozici a přejít blíž dopředu. A zvuk? O zvuku v MeetFactory jsem slyšel dva rozdílné názory. Převládal většinou ten, že to tam je špatný a ten druhý menšinový je takový, že tam je nejlepší, nejkvalitnější zvuk z Prahy. Von Hertzen Brothers mě přesvědčili, že zvuk tu lze udělat velmi kvalitní. Tak ono to je hodně i na panu zvukaři, že?! Tak jací budou Opeth?
Ozývá se intro a za patnáct minut devět se na scéně objevují OPETH. Bicí Martina Axenrota v úvodu, kytarová vsuvka a opět stejný motiv bicích. Skladbou The Devil's Orchard z alba Heritage se otevírá druhá, ale za to hlavní část progresivního večera. Melodický zpěv Mikaela Åkerfeldta... a fans šílí. Je tady kapela, na kterou všichni vytouženě čekali. Kytarovou souhru neustále dokreslují klávesy a v dlouhých či "kratších" skladbách pomalé tempo přechází v rychlejší jízdu, kterou hutně podporuje basa Martína Mendeze. Vzápětí se vše převalí, uvolní do takového středního proudu a v těchto vodách slyším klávesy se zvukem Deep Purple nebo The Doors. Takové bouřlivé ovace a i v průběhu skladeb, právě u takových různých změn temp, jsem snad ještě vůbec nezažil.
Po třech volnějších skladbách Mikael vystihne poklonu ďábelskému Ronnie James Diovi a ve stylu Rainbow předvedou Opeth pro heavy metalové fans píseň Slither. Nastává opět zvolnění a kapela dává Credence z roku 1998 z alba My Arms Your Hearse. Nejstarší věc, kterou odehráli. Mě u této skladby napadlo, že to je tak akorát udělat si kávu a doma v obýváku natáhnout nohy, zavřít oči (že bych byl unavený?) a v klidu si vychutnat hudbu než se někde mačkat. Ze snění mě probudila a rozhoupala hned následující To Rid the Disease. Sice taky pomalá balada, ale melodičtější a velmi dobře zpracovaná. Živě zahraná je o mnoho lepší než na albu Damnation a Mikaelův zpěv má v určitých momentech takový nádech tajemna, kouzelnosti... až běhá mráz po zádech. Tato píseň mně udělala moc velkou radost.
Hodinu koncertu máme za sebou, pomalu se určitě blíží konec a ozývá se něco trochu hutnějšího, tvrdšího. Samozřejmě, že Mikael nezapomněl zpívat growlem a takto to zůstalo až do konce. Heir Apparent, The Grand Conjuration a The Drapery Falls byly poslední dravé skladby. A měl jsem pocit, že právě táhnou nejvíc takové písně, kde je to hnáno sílou bicích a výraznou basou. A když to je vše umocněno growlem a následně změkčeno kytarovým sólem, tak to je neuvěřitelná kombinace a síla. A pokud Mikael střídal growl s melodickým a někdy až básnickým morrisonovským projevem, tak to už nezbývalo slov. Nekončící aplaus...
Ještě určitě jedna skladba musí přijít, kapela se vrací na pódium. Mikael všechny představí. Jinak je trošku víc ukecaný a nějaké delší průpovídky měl i v průběhu koncertu. Krátká vsuvka s jedním riffem české metalové kapely... myslím, že Kryptor... kam na to Opeth chodí (úsměv)... A poslední skladba Deliverance. Opeth je pro věrné fans modla, takové ovace jsem dlouho neslyšel, neviděl. A o zvuku ani nemluvím. Co výborný... A koncert? Osobně se mi líbila druhá polovina setu, která byla ve znamení starších alb. Hudba v druhé polovině byla o mnoho dravější, podobně jako když se řeka před peřejemi řádně rozproudí, pak bouřlivý katarakt a následně přijde zklidnění.
Je kolem půl jedenácté a pomalu se prodírám ven a zaslechnu jeden rozhovor: "Co na to říkáš" "Už je moc neposlouchám, už to pro mne není. Spíš Park a ty starší věci". Tramvaj nazpět je plně obsazena fanoušky a jedna perlička pro usmání: Dívka povídá chlapci: "Tam někdo hrozně zvracel" "Ne, nezvracel, to byl growling".
VON HERTZEN BROTHERS setlist:
- Brother
- River
- Freedom Fighter
- Angel's Eyes
- I Believe
- Let Thy Will Be Done
OPETH setlist:
- Intro: Through Pain to Heaven (Popol Vuh song) – soundtrack Nosferatu: Phantom der Nacht
- The Devil's Orchard - Heritage
- I Feel the Dark - Heritage
- Face of Melinda - Still Life
- Slither - Heritage
- Credence - My Arms Your Hearse
- To Rid the Disease - Damnation
- Folklore - Heritage
- Heir Apparent - Watershed
- The Grand Conjuration - Ghost Reveries
- The Drapery Falls - Blackwatter Park
- Přídavek: Deliverance - Deliverance
Reportáž z koncertu Opeth 2005:
http://www.fobiazine.net/article/1400/opeth-burst-praha-roxy-19-12-2005/
Fotky: sOBE, Photomusic - děkujeme za možnost použití
