Rudí Finové Kypck se dali dohromady v roce 2007 kolem kytaristy Sentenced Sami Lopakky. Po singlu 1917 spatřily světlo nebo spíš černotu světa dvě alba – Cherno a letošní Nizhe. V současné době došlo k obměně v kapele a kromě zpěváka Erkki Seppänena a basáka Jaska T. Ylä-Rautio ještě působí na postu bicích A.K. Karihtala, který vystřídal K. H. M. Hiilesmaa. Posilou pro Kypck bude jistě druhá kytara, kterou ovládá S. Kukkohovi, ale to se pozná v budoucnu...
Druhé album vychází tři roky po debutu Cherno. Kypck jej natáčeli v průběhu let 2009 – 2010 a k vydání bylo připravené v únoru tohoto roku. Digipackové balení obsahuje stejně jako u prvního alba taktéž texty v ruské azbuce a anglický překlad. Na obalu i uvnitř je vyobrazena šeď města, fotografie kanalizace a podzemních tunelů Moskvy.
Opět zavítáme do historie, ale tentokrát se ocitneme v carském Rusku. Intro Gifarus přejde plynule k první skladbě After ve volnějším tajemném doomovém tempu. Melodická kytara se následně zbortí a zůstanou bicí. A opět znovu kytara a ticho, zvuk a zpěv je křečovitý a tak to jde pořád dokola a tomu i odpovídá text: "Kde to jsem... ležím v kaluži červené... Je tu smrt ... Vstávám... dívají se na moji tvář, vidí zaschlou krev". Druhá ponurá píseň se zdánlivé rozjíždí v rychlejším tempu, které opět vystřídají pomalejší vody se zpěvem o snu, starém tajemném místě, kde stařec na křičí: "Toto je moje ulice, Alleya Stalina ...a já to vůbec nechápal..."
Znovu pomalé rozvážné tempo přichází se skladbou Stranger, zpěv je tady zastřený a z části v bolestivém křiku. Tak jak na prvním albu u skladby Demon, tak i tady Kypck čerpal z poemy Michaila Lermontova Novic, která pojednává o chlapci, kterého zavřeli do kláštera a který samozřejmě touží po svobodě. Ptá se proč má pouze snít o světě, o volnosti. Skladba je v poslední minutě přerušena a následuje zdařilý instrumentální kousek, který zakončí celé to truchlení (po němž následuje chlapcův skok ze skal). Hudba volně plyne právě jak ten Ikaros...
A opět zastřený tichý zpěv podbarvený pouze kytarou. Bicí, samé činely, tak tomu je i v předchozích skladbách. Zamrzlá Něva, Moskva a Felitsa, obyčejná německá princezna, kterou nikdo neznal a vyrostla ve velkou Dámu, jejichž obrovská sláva byla známa všude - Kateřina Veliká. Píseň Rupture – hmm, tak po minutě mě hned napadlo, že to je zhmotněné zlo... Poslouchám, čtu text, mám tendenci jít do kuchyně pro pořádnou kudlu a vrazit jí do sebe. Pořádná psychedelie. Brrr... Do popředí zde vystupuje basa – jednostrunná basa, která vydává zajímavé chrčivé tóny a je jak dělaná do konceptu už dost psychedelického tělesa Kypck. "...všechny cesty končí, zmrzlá země, tma, chlad... hrůza ... konec " No..., já pomalu taky...
Naštěstí se mění trochu tempo s Burlaks on the Volga. Netřeba popisovat jak se táhly lodě proti proudu Volhy. Po Stalinově ulici je tady opět živější, ale pořád hutná skladba, prostě dřina a bolest v zádech je znát..."Jakmile vyjdeš, tak chceš jít zpět" – tak to je bordel. Brothel, "nejrychlejší" skladba alba. U mě červené světla poprvé vyvolala úsměv, ponurost skončila.
Skladba Comrades začíná basou a opět se nese v podobném duchu jak předchozí, ale zde se mění častěji rytmy, objeví se menší kytarové sólo, v polovině vše opět ztichne, aby se projevil tišší zpěv. "Nikdo nám nevěřil, všichni se smáli... my jsme byly silnými..."
Poslední skladba je instrumentální Valčík smrti, Death Waltz, ale spíše než valčík je to takový čtyřminutový souhrn hodinové deprese... Souhrn v klidnějších vodách, jako ve stylu “ták a je po všem”. Oddych.
Do Burlaků se hudba nese doopravdy v těžkém ovzduší a sám si říkám jestli to má cenu vůbec žít, v druhé kratší polovině se objeví lepší nálada. Album je obdobné jako předchozí deska. Charakteristický zpěv v ruštině (aby ne, když ji Erkki studoval a působil na finské ambasádě v Moskvě), chrčivý, někdy tajemný zastřený. Více rozvláčných skladeb, ale už bez častých rychlejších pasáží, vysloveně nějaká zpěvná skladba zde není a neseme se ještě ve větším duchu špíny, neřesti, všeho možného zla a špatnosti. Písně na Nizhe jsou někdy dost zdlouhavé a připadá mi, že někdy nějaké sekvence mohly už dávno skončit. Paradoxně mým favoritem je předlouhá skladba Stranger. Album, ale není špatné. Je vidět, že si tady z různými tóny pohráli a tahali je někde z útrob města, kanalizace – Níže než obyčejný člověk vidí sám.
Po poslechu debutu jsem přemýšlel kolik dám bodů. Napadlo mě totiž co udělám pokud budu hodnotit i dvojku, jestliže bude lepší. Teď z klidným svědomím můžu říct, že první album si plný počet zasloužilo. Raději sáhnu po jedničce, ale kdo ví... Pokud budu mít nějaké psychodepresivní stavy... Hmm, asi bych to nedoporučoval těm, co mají slabé nervy, to by mohlo špatně skončit...
Seznam skladeb:
Čas: 57:16
Sestava:
http://kypck-doom.com/
http://www.myspace.com/kypck
Druhé album vychází tři roky po debutu Cherno. Kypck jej natáčeli v průběhu let 2009 – 2010 a k vydání bylo připravené v únoru tohoto roku. Digipackové balení obsahuje stejně jako u prvního alba taktéž texty v ruské azbuce a anglický překlad. Na obalu i uvnitř je vyobrazena šeď města, fotografie kanalizace a podzemních tunelů Moskvy.
Opět zavítáme do historie, ale tentokrát se ocitneme v carském Rusku. Intro Gifarus přejde plynule k první skladbě After ve volnějším tajemném doomovém tempu. Melodická kytara se následně zbortí a zůstanou bicí. A opět znovu kytara a ticho, zvuk a zpěv je křečovitý a tak to jde pořád dokola a tomu i odpovídá text: "Kde to jsem... ležím v kaluži červené... Je tu smrt ... Vstávám... dívají se na moji tvář, vidí zaschlou krev". Druhá ponurá píseň se zdánlivé rozjíždí v rychlejším tempu, které opět vystřídají pomalejší vody se zpěvem o snu, starém tajemném místě, kde stařec na křičí: "Toto je moje ulice, Alleya Stalina ...a já to vůbec nechápal..."
Znovu pomalé rozvážné tempo přichází se skladbou Stranger, zpěv je tady zastřený a z části v bolestivém křiku. Tak jak na prvním albu u skladby Demon, tak i tady Kypck čerpal z poemy Michaila Lermontova Novic, která pojednává o chlapci, kterého zavřeli do kláštera a který samozřejmě touží po svobodě. Ptá se proč má pouze snít o světě, o volnosti. Skladba je v poslední minutě přerušena a následuje zdařilý instrumentální kousek, který zakončí celé to truchlení (po němž následuje chlapcův skok ze skal). Hudba volně plyne právě jak ten Ikaros...
A opět zastřený tichý zpěv podbarvený pouze kytarou. Bicí, samé činely, tak tomu je i v předchozích skladbách. Zamrzlá Něva, Moskva a Felitsa, obyčejná německá princezna, kterou nikdo neznal a vyrostla ve velkou Dámu, jejichž obrovská sláva byla známa všude - Kateřina Veliká. Píseň Rupture – hmm, tak po minutě mě hned napadlo, že to je zhmotněné zlo... Poslouchám, čtu text, mám tendenci jít do kuchyně pro pořádnou kudlu a vrazit jí do sebe. Pořádná psychedelie. Brrr... Do popředí zde vystupuje basa – jednostrunná basa, která vydává zajímavé chrčivé tóny a je jak dělaná do konceptu už dost psychedelického tělesa Kypck. "...všechny cesty končí, zmrzlá země, tma, chlad... hrůza ... konec " No..., já pomalu taky...
Naštěstí se mění trochu tempo s Burlaks on the Volga. Netřeba popisovat jak se táhly lodě proti proudu Volhy. Po Stalinově ulici je tady opět živější, ale pořád hutná skladba, prostě dřina a bolest v zádech je znát..."Jakmile vyjdeš, tak chceš jít zpět" – tak to je bordel. Brothel, "nejrychlejší" skladba alba. U mě červené světla poprvé vyvolala úsměv, ponurost skončila.
Skladba Comrades začíná basou a opět se nese v podobném duchu jak předchozí, ale zde se mění častěji rytmy, objeví se menší kytarové sólo, v polovině vše opět ztichne, aby se projevil tišší zpěv. "Nikdo nám nevěřil, všichni se smáli... my jsme byly silnými..."
Poslední skladba je instrumentální Valčík smrti, Death Waltz, ale spíše než valčík je to takový čtyřminutový souhrn hodinové deprese... Souhrn v klidnějších vodách, jako ve stylu “ták a je po všem”. Oddych.
Do Burlaků se hudba nese doopravdy v těžkém ovzduší a sám si říkám jestli to má cenu vůbec žít, v druhé kratší polovině se objeví lepší nálada. Album je obdobné jako předchozí deska. Charakteristický zpěv v ruštině (aby ne, když ji Erkki studoval a působil na finské ambasádě v Moskvě), chrčivý, někdy tajemný zastřený. Více rozvláčných skladeb, ale už bez častých rychlejších pasáží, vysloveně nějaká zpěvná skladba zde není a neseme se ještě ve větším duchu špíny, neřesti, všeho možného zla a špatnosti. Písně na Nizhe jsou někdy dost zdlouhavé a připadá mi, že někdy nějaké sekvence mohly už dávno skončit. Paradoxně mým favoritem je předlouhá skladba Stranger. Album, ale není špatné. Je vidět, že si tady z různými tóny pohráli a tahali je někde z útrob města, kanalizace – Níže než obyčejný člověk vidí sám.
Po poslechu debutu jsem přemýšlel kolik dám bodů. Napadlo mě totiž co udělám pokud budu hodnotit i dvojku, jestliže bude lepší. Teď z klidným svědomím můžu říct, že první album si plný počet zasloužilo. Raději sáhnu po jedničce, ale kdo ví... Pokud budu mít nějaké psychodepresivní stavy... Hmm, asi bych to nedoporučoval těm, co mají slabé nervy, to by mohlo špatně skončit...
Seznam skladeb:
- Гифарус (Gifarus)
- После (After)
- Чужой (Stranger)
- Аллея Сталина (The Alley of Stalin)
- Фелица (Felitsa)
- Разрыв (Rupture)
- Бурлаки на Волге (Burlaks on the Volga)
- Бардак (Brothel)
- Товарищам (Comrades)
- Вальс смерти (Death Waltz)
Čas: 57:16
Sestava:
- Erkki Seppänen - zpěv
- S. S. Lopakka - kytara
- J. T. Ylä-Rautio - basa
- K. H. M. Hiilesmaa - bicí
http://kypck-doom.com/
http://www.myspace.com/kypck
