Jak vidíte z data článku, je psán již z bytu v Praze, který je po studených pryčnách v tourbusu, nevytopených klubech a sem tam nějaké té absenci sprchy rozhodně příjemnou změnou. Důvod psaní s mírným odstupem je prostý a nedávejte ho za vinu mé lenosti - po včerejší show v Rotterdamu jsme se okamžitě sbalili, čekal nás několikahodinový přejezd tourbusem zpět do Mülheimu, kde deset dní "kotvila" naše auta, dále bylo nutno spočítat zbývající merchandise, přepočítat nástroje i kapelu, nastartovat s pomocí startovacích kabelů (bez zapůjčení od Ondry Šmejkala z MetalGate bychom možná v Německu tvrdli ještě do teď) a absolvovat následnou desetihodinovou cestu do naší domoviny. Tento cestovní zápřah beze spánku zkrátka neposkytl ani ždibec energie na to se s závěrečnou "povinností" vypořádat. Ale to bych přebíhal. Přesto je však z výše řečeného zřejmé asi jedno: Ve všech z nás vyrostl nový respekt ke kapelám, které jsou schopny jet dlouhá turné, vedle nichž je našich buzíčkovských deset dní jen drobným čajíčkem. Pro spoustu i velkých kapel se stává studený tourbus na dva měsíce zkrátka domovem a i při vysokém standardu vybavení to může být velice, velice náročná zkušenost. Například můj polštář zešedl během prvních pár dní od cigaretového kouře z dolního patra, což ve spojení s listopadovými mrazy a pošmourným počasím dává neskutečný zápřah imunitě člověka, který by rád odzpíval devět koncertů v řadě tak, aby se za svůj výkon nemusel stydět. I proto jsem na sebe oblíkal absurdní množství vrstev oblečení, snědl tolik ovoce a zeleniny jako jindy za čtvrt roku a denně bral léky na imunitu. Ačkoliv jsem se snažil o maximální sebekázeň (za celé turné jsem měl sotva pět piv), stále to nebylo dost a hodně povedené koncerty v Praze a Drážďanech mě zkrátka strhly natolik, že jsem se nechal "vyřvat", což se okamžitě odrazilo na následujících akcích. Stejně tak je velmi důležité zvláště pro zpěváka slyšet se při takovém (a vyšším) počtu koncertů v řadě řádně v monitorech. Všem, kdo by něco takového měli v budoucnu absolvovat poprvé, vřele doporučuju, ať se se zvukaři hádají třeba do krve, ale ať se opravdu POŘÁDNĚ slyší v odposleších, jinak to silně poznamená jejich výkon i kondici na následujících akcích. Rovněž při podobných akcích rapidně stoupá spotřeba spodního prádla a ponožek, takže i když jsem si vzal více zásob, než kolik bylo ve skutečnosti dní na cestách, dva dny před koncem tour mi prakticky vše došlo a byl jsem nucen prasácky recyklovat zásoby. Nutno podotknout, že jsem nebyl zdaleka jediný. Nikdy nevíte, kdy bude pot nesnesitelný a budete muset měnit fusekle dvakrát za den, nikdy nevíte s určitostí předem, kde je a kde není sprcha. Zvláště, pokud klub neznáte vy ani vaše firma, přičemž obvolávat promotéry a vše zjišťovat předem je v nadlidských silách. Sprcha samozřejmě může být zakotvena ve smlouvě, ale většinou je považována za detail, ze kterého se nestřílí, čili doufání se nemusí vyplatit.
Ale už zase sleduji, jak se mi myšlenky rozutíkaly, a ignoruji průběh turné. Omluvou budiž přesycenost dojmy, protože šlo pro všechny z nás o zcela novou zkušenost, a to včetně letitého pardála a pankáče Datla, druhdy bubeníka SSOGE, který se už něco najezdil. Naposledy jsem psal o berlínské akci, která proběhla ve čtvrtek. Rozepisovat se o jednotlivých akcích dál nemá valného smyslu a stěží to může být atraktivní, takže jen stručně – v Bad Salzungenu byla na tour rekordní účast téměř dvou stovek platících, stále však hodně neutěšená. Přesto zdaleka nešlo o nejlepší akci turné, právě naopak, k nejlepším často patřily akce v menších klubech, kde se počet platících vyšplhal sotva do pár desítek. Bad Salzugen je lázeňské město, ze kterého jsme samozřejmě viděli opět kulové, jelikož jsme na místo přijeli ve tři hodiny odpoledne, nemluvě o tom, že většina muzikantů spí, dokud je to možné. Pryčny neposkytují tolik pohodlí, aby člověku stačil obvyklý průměr, takže si ke své klasice připočtěte dvě tři hodinky k dobru. Poprvé (a naštěstí naposledy) na akci definitivně selhali zvukaři. Ve chvíli, kdy už si začínáte zvykat na vynikající práci sound engineerů štaci od štace (brilantní sound byl jednoznačně v Bruchsalu, Rotterdamu i Mülheimu – vysoko nad standardem ČR, Polska nebo Maďarska), se najednou stalo něco, co jsme zdaleka nečekali. Místní zvukaři měli patrně špatně zapojené monitory. Jinak si neumíme vysvětlit, že při prosbě o zvednutí cella doleva byly zvednuty housle doprava a naopak, nehledě na to, že zpěv byl vytrvale místo mě přidáván Datlovi ke kopáku, což ho podle předpokladu maximálně nasralo a mě vyřvalo. K tomu se přidal onen pověstný německý chlad – zatímco za polskými hranicemi na koncertech teče krev, pot, lidi skáčou i na malých koncertech stagediving a neuvěřitelně se baví (já byl při svých výletech pod pódium během Samhainfestu několikrát takřka zbit:) ), v Bad Salzugenu se po jednotlivých skladbách ozýval stěží potlesk. Z toho důvodu jsme se snažili z pódia zdekovat co nejdříve to šlo, s tím, že Cruadalach tady zkrátka fakt selhal. Překvapivě jen o něco málo větší ohlas zažily DOMÁCÍ kapely (ano, Odroerir i XIV Dark Centuries pocházejí právě z tohoto města!) a na Suidakru byl sál opět poloprázdný. Podivné. Stále jsem čekal, na koho se teda ti lidé přišli bavit za vstupné skoro 20 Eur, a vypadá to, že na nikoho. Motorkářský klub Skullcrusher v Drážďanech byl však bezesporu jiné kafe a lidé v narvaném klubu zpívali a pařili na všechny kapely, dokonce jsem zaregistroval lidi zpívající si naše anglické texty a broukající melodie z našeho debutu. Překvapivě však ohlas u publika zpravidla vůbec nereflektuje prodej merchandise, cédéčka i trička se prodávala zhruba stejně ve vřelých Drážďanech jako v chladném Bad Salzugenu.
Posledním místem turné byl Rotterdam, od kterého jsme si promrzlí a vyčerpaní (Drážďany byly toho večera ohromně sychravým místem a v celém areálu klubu se nacházela jediná vytopená místnost, krom toho už většina muzikantů hodně popotahovala, chrchlala a lila do sebe v Praze nakoupený coldrex) neslibovali vůbec nic. Nedělní akce opět začínala v půl čtvrté odpoledne, aby celý cirkus mohl skončit v deset večer, což je, opět zmiňuji, zajímavá strategie, jak se vypořádat s organizováním nedělních eventů. Platících mohlo být asi padesát, přesto vytvořili ohromnou atmosféru a vůbec celkově nám bylo Nizozemsko hodně po chuti, daleko víc, než jsme čekali. Publikum není zřejmě tolik přesyceno akcemi jako v Německu a není tolik opojeno pocitem "metalové velmoci". V Německu je akcí nehorázné množství a i když je trh obrovský, nabídka stále několikanásobně převyšuje poptávku. Tak je to ale koneckonců všude - v rotterdamském klubu Baroeg, kde jsme ten den účinkovali, ostatně pár dní před námi hráli Gorgoroth, další den Decapitated s Avulsed a o pár dnů později se zde pro změnu objeví Orphaned Land s Arkan. Rotterdamský metalák si tedy na nedostatečný prostor k vyžití se rozhodně nemůže stěžovat.
Na tomto místě jsem chtěl sesumírovat to nejdůležitější, a to je jednoznačný závěr, že si teď víc než kdy dříve v CRUADALACH uvědomujeme, na jak náročnou cestu jsme se dali. Že i mizerná pozice, na níž jsme, je reprezentovaná ohromným obětováním, neustálým cestováním a že znamená především nekončící práci na muzice, kapele, vztazích v ní a všem kolem. A především ohromnou vytrvalost. My máme za sebou deset mizerných dní, předtím nabité víkendy, ale velké kapely na cestách tráví měsíce. A i když mají hotely, neustále spí na cizím místě, daleko od rodin a od domova. Není třeba vůbec nikomu závidět, každý má svou pozici na metalové scéně vydřenou šíleným způsobem. I ty hudebně méně kvalitní kapely se musely třeba smířit s tím, že budou hrát 20 minut měsíc v kuse na Paganfestu v době, kdy se teprve otevírá klub a sotva přicházejí první lidi. Měsíc v kuse musely makat jak blázni, aby je někdo začal brát aspoň trochu vážně a začaly dostávat racionálnější časy, nebo se začaly těšit větší pozornosti médií a fans. Slibuju, že už se nikdy nebudu divit otrávenému ksichtu Máši z ARKONy, když se při nakouknutí do Exitu netlemí nadšením. Je to pro ni další díra, přibližně osmdesátá v řadě bez přestávky na to navštívit domov a svou vlastní koupelnu, a čekají ji hodiny čekání a koncentrace, než přijde čas jít na pódium, vydat ze sebe vše a pak se modlit, ať je po ruce teplá sprcha. Nezbývá mi než skončit obligátním -- nikomu nic nespadne do klína, vše je třeba si pečlivě a trpělivě vybojovat. Pokud si někdo začne myslet, že jeho práce skončila a že udělal už dost a teď je čas, aby ho začali ostatní obskakovat, je na nejlepší cestě ztratit vše. Na druhou stranu rozhodně nechci, aby si někdo myslel, že to pro nás byla negativní zkušenost. Ano, bylo to náročné, ale když muziku a cestování fakt milujete, dělá vám to radost. Každý povedený koncert vás nabije energií na následující dny tolik, že pak pomalu nemusíte ani jíst, protože prostě dýcháte muzikou. Bez ní by to totiž nešlo. Mějte se a moc neflejmujte! (úsměv)
Radalf
Video z prvního festu:
http://www.youtube.com/watch?v=oTrFkzHxRbU
Ale už zase sleduji, jak se mi myšlenky rozutíkaly, a ignoruji průběh turné. Omluvou budiž přesycenost dojmy, protože šlo pro všechny z nás o zcela novou zkušenost, a to včetně letitého pardála a pankáče Datla, druhdy bubeníka SSOGE, který se už něco najezdil. Naposledy jsem psal o berlínské akci, která proběhla ve čtvrtek. Rozepisovat se o jednotlivých akcích dál nemá valného smyslu a stěží to může být atraktivní, takže jen stručně – v Bad Salzungenu byla na tour rekordní účast téměř dvou stovek platících, stále však hodně neutěšená. Přesto zdaleka nešlo o nejlepší akci turné, právě naopak, k nejlepším často patřily akce v menších klubech, kde se počet platících vyšplhal sotva do pár desítek. Bad Salzugen je lázeňské město, ze kterého jsme samozřejmě viděli opět kulové, jelikož jsme na místo přijeli ve tři hodiny odpoledne, nemluvě o tom, že většina muzikantů spí, dokud je to možné. Pryčny neposkytují tolik pohodlí, aby člověku stačil obvyklý průměr, takže si ke své klasice připočtěte dvě tři hodinky k dobru. Poprvé (a naštěstí naposledy) na akci definitivně selhali zvukaři. Ve chvíli, kdy už si začínáte zvykat na vynikající práci sound engineerů štaci od štace (brilantní sound byl jednoznačně v Bruchsalu, Rotterdamu i Mülheimu – vysoko nad standardem ČR, Polska nebo Maďarska), se najednou stalo něco, co jsme zdaleka nečekali. Místní zvukaři měli patrně špatně zapojené monitory. Jinak si neumíme vysvětlit, že při prosbě o zvednutí cella doleva byly zvednuty housle doprava a naopak, nehledě na to, že zpěv byl vytrvale místo mě přidáván Datlovi ke kopáku, což ho podle předpokladu maximálně nasralo a mě vyřvalo. K tomu se přidal onen pověstný německý chlad – zatímco za polskými hranicemi na koncertech teče krev, pot, lidi skáčou i na malých koncertech stagediving a neuvěřitelně se baví (já byl při svých výletech pod pódium během Samhainfestu několikrát takřka zbit:) ), v Bad Salzugenu se po jednotlivých skladbách ozýval stěží potlesk. Z toho důvodu jsme se snažili z pódia zdekovat co nejdříve to šlo, s tím, že Cruadalach tady zkrátka fakt selhal. Překvapivě jen o něco málo větší ohlas zažily DOMÁCÍ kapely (ano, Odroerir i XIV Dark Centuries pocházejí právě z tohoto města!) a na Suidakru byl sál opět poloprázdný. Podivné. Stále jsem čekal, na koho se teda ti lidé přišli bavit za vstupné skoro 20 Eur, a vypadá to, že na nikoho. Motorkářský klub Skullcrusher v Drážďanech byl však bezesporu jiné kafe a lidé v narvaném klubu zpívali a pařili na všechny kapely, dokonce jsem zaregistroval lidi zpívající si naše anglické texty a broukající melodie z našeho debutu. Překvapivě však ohlas u publika zpravidla vůbec nereflektuje prodej merchandise, cédéčka i trička se prodávala zhruba stejně ve vřelých Drážďanech jako v chladném Bad Salzugenu.
Posledním místem turné byl Rotterdam, od kterého jsme si promrzlí a vyčerpaní (Drážďany byly toho večera ohromně sychravým místem a v celém areálu klubu se nacházela jediná vytopená místnost, krom toho už většina muzikantů hodně popotahovala, chrchlala a lila do sebe v Praze nakoupený coldrex) neslibovali vůbec nic. Nedělní akce opět začínala v půl čtvrté odpoledne, aby celý cirkus mohl skončit v deset večer, což je, opět zmiňuji, zajímavá strategie, jak se vypořádat s organizováním nedělních eventů. Platících mohlo být asi padesát, přesto vytvořili ohromnou atmosféru a vůbec celkově nám bylo Nizozemsko hodně po chuti, daleko víc, než jsme čekali. Publikum není zřejmě tolik přesyceno akcemi jako v Německu a není tolik opojeno pocitem "metalové velmoci". V Německu je akcí nehorázné množství a i když je trh obrovský, nabídka stále několikanásobně převyšuje poptávku. Tak je to ale koneckonců všude - v rotterdamském klubu Baroeg, kde jsme ten den účinkovali, ostatně pár dní před námi hráli Gorgoroth, další den Decapitated s Avulsed a o pár dnů později se zde pro změnu objeví Orphaned Land s Arkan. Rotterdamský metalák si tedy na nedostatečný prostor k vyžití se rozhodně nemůže stěžovat.
Na tomto místě jsem chtěl sesumírovat to nejdůležitější, a to je jednoznačný závěr, že si teď víc než kdy dříve v CRUADALACH uvědomujeme, na jak náročnou cestu jsme se dali. Že i mizerná pozice, na níž jsme, je reprezentovaná ohromným obětováním, neustálým cestováním a že znamená především nekončící práci na muzice, kapele, vztazích v ní a všem kolem. A především ohromnou vytrvalost. My máme za sebou deset mizerných dní, předtím nabité víkendy, ale velké kapely na cestách tráví měsíce. A i když mají hotely, neustále spí na cizím místě, daleko od rodin a od domova. Není třeba vůbec nikomu závidět, každý má svou pozici na metalové scéně vydřenou šíleným způsobem. I ty hudebně méně kvalitní kapely se musely třeba smířit s tím, že budou hrát 20 minut měsíc v kuse na Paganfestu v době, kdy se teprve otevírá klub a sotva přicházejí první lidi. Měsíc v kuse musely makat jak blázni, aby je někdo začal brát aspoň trochu vážně a začaly dostávat racionálnější časy, nebo se začaly těšit větší pozornosti médií a fans. Slibuju, že už se nikdy nebudu divit otrávenému ksichtu Máši z ARKONy, když se při nakouknutí do Exitu netlemí nadšením. Je to pro ni další díra, přibližně osmdesátá v řadě bez přestávky na to navštívit domov a svou vlastní koupelnu, a čekají ji hodiny čekání a koncentrace, než přijde čas jít na pódium, vydat ze sebe vše a pak se modlit, ať je po ruce teplá sprcha. Nezbývá mi než skončit obligátním -- nikomu nic nespadne do klína, vše je třeba si pečlivě a trpělivě vybojovat. Pokud si někdo začne myslet, že jeho práce skončila a že udělal už dost a teď je čas, aby ho začali ostatní obskakovat, je na nejlepší cestě ztratit vše. Na druhou stranu rozhodně nechci, aby si někdo myslel, že to pro nás byla negativní zkušenost. Ano, bylo to náročné, ale když muziku a cestování fakt milujete, dělá vám to radost. Každý povedený koncert vás nabije energií na následující dny tolik, že pak pomalu nemusíte ani jíst, protože prostě dýcháte muzikou. Bez ní by to totiž nešlo. Mějte se a moc neflejmujte! (úsměv)
Radalf
Video z prvního festu:
http://www.youtube.com/watch?v=oTrFkzHxRbU
