V menu figurovaly hudební veličiny typu gotických The 69 Eyes, Stratovarius, Helloween, na prkna co znamenají svět navrátivší se Europe, extrémní In Extremo, domácí Arakain, legendární Olympic, Kurtizány apod.
Nejprve trochu komentáře k organizaci a zázemí festivalu. Mám srovnání s předchozím ročníkem, tedy mohu říci, že hygienické podmínky byly na vyšší úrovni (mnohem více neoblíbených leč tolik potřebných toiek, nově i sprchy), zvýšila se bezpečnost v podobě úschovny cenných věcí. Stanování v jakémsi kempu před branami areálu bylo myslím také v pořádku - pokud tedy člověk přijel do doby, než byla všechna lukrativnější místa zabrána. Ti, co to nestihli, se odsoudili k nocování v kopci nebo dokonce vedle auta u silnice. Ale na festivaly se nejezdí spát že...
Možnosti občerstvovací a stravovací byly opět velmi široké - bohatá nabídka klobás, langošů, selat, kuřat, gyrosu, bramboráků i vegetariánská kuchyně byla zastoupena a samozřejmě hektolitry piva a jelikož jsme byli přímo u zdroje i produktů likérky pana R. Jelínka, konzumovala se v hojném množství i tvrdý alkohol, jehož konzumace byla na mnohých návštěvnících festu po celou dobu naprosto patrná.
Pokud vás zrovna nějaká kapela příliš nezaujala, bylo možné si zaplatit exkurzi likérky s ochutnávkou /:-)/, navštívit přímo město Vizovice, projít se v tamním malebném parčíku se zámečkem nebo prostě jen tak sedět u pivka ve velkokapacitním stanu s velkoplošnou obrazovkou a sledovat zprostředkovaně dění na pódiu či se potulovat kolem stánků nabízejících metalwear (spousty prstenů, přívěsků, triček, mikin, polštářků, cédéček i propagačních materiálů, zastoupeny byly kvalitní metalové výrobky v prodeji dvojice Nosferatu, motorkářské kožené věcičky a obuv apod.). Ano, byla tradičně i možnost nechat si pomalovat tělo hennou, pořídit kérku, naplést rasta copánky a nabarvit vlasy šílenými řvavými transparentními barvami.
Hudebně festival otevřeli místní folkrockeři Fleret, následovali lehce rockoví Ready Kirken, rockověpunková neboli jaksi česky neopanková Vypsaná Fixa, na niž zapogovalo docela hodně lidí. Menší zklamání přišlo, když moderátoři oznámili skutečnost, že nevystoupí veselí ?kamarádi? Wohnout, kteří se údajně zasekli v dopravní zácpě. Jejich vystoupení mělo být přesunuto na později, ale kluci už nedorazili. Snad příště.
A tady už se dostáváme k headlinerům. V pátek byly hlavními hvězdami dvoje šedesátdevítky. První z kapel, Pink Cream 69 dorazila ze sousedního Německa a předvedla příjemnou heavy metalovou podívanou.
Malým překvapením byla návštěva baskytaristy slavných Manowar Joeyho deMaio, který přišel pozdravit návštěvníky festivalu a za asistence festivalového mecenáš Dr. Browna pokřtil slivovicí nové CD kapely Rhapsody. Křest proběhl za asistence tlumočníka. Rozloučil se slibným ?see ya next year?. Že by potenciální headliner pro příští ročník festivalu? Nechme se překvapit.
Následovali finští gotičtí The 69 Eyes z ?Helsinki empire?. Kapela funguje už čtrnáct let. Nebudu zastírat, že tohle fakt můžu. Naprosto profesionální vystupování, kvalitní hudebníci, velmi hluboký basbarytonový zpěv, čtyřstrunná podladěná basa, bicí s výborným zvukem (těch zlámaných paliček, ale zase si přišli na své fanoušci v prvních řadách, protože tak získali cenné suvenýry), pohodové gotické kytary, černá kůže, černé brýle. Na kožených bundách chlapi nosí znak kapely a na loktech rukávů efektní pavučiny v bílé barvě, na černo nalakované nehty, prsteny, řetězy, ... Odehráli zejména skladby z nejúspěšnějšího alba, jež vyšlo v roce 2000 Blessed Be. Zazněly Gothic girl, svému nejoblíbenějšímu herci Marlonu Brandovi věnoval zpěvák skladbu Sleeping with lions, nastal čas na krev tedy Framed in blood, dále The chair, Angel on my shoulder atd. V závěru si nechal bicman stéct po hrudníku a do rozkroku pivo a prázdný kelímek hodil do lidí - ať žije rebelie.
Malou změnu rytmu a stylu přinesl funkový nášup J.A.R. Tradičně vysmátí vtipálci zahráli v doprovodu dechů např. Metamegamastítko, Jsem pohodlný, Brutek modelář, jakožto přídavek nemohli chybět Bulhaři. V pátek měla tato kapela asi největší ohlas neboť celý dav dokonale roztančila. Michal Viktořík předvedl své ?vypracované ploché? bříško v bolerku, Dan Bárta opět prokázal, že je pan zpěvák ? výborné čisté výšky, téměř hardcoreový řev. Prostě nášup.
Páteční večer uzavírali maďarští Kiss Forever Band. Nejlepší revival kapely Kiss na světě. A opravdu, věrná podoba, kvalitně přehraná muzika. Za poklonu stojí i skutečnost, že jméno vystoupil s pravou nohou v sádře. Koncert tedy odehrál v sedě, ovšem celkový dojem to nijak nenarušilo. Kissáci si publikum naklonili také komunikací v češtině. Vystoupení ukončili ve 3:10 a davy se odsunuly do stanů.
Sobotní dopoledne bylo ve znamení kapel Lament, českoamerických Master. Pokračovali valašští speedmetaloví Power 5, u kterých stojí za zmínku bicí. Neskutečně vysoko umístěné činely. Tři dámy doplněné basákem Gaia Mesiah mě přes všechny ódy pěné na kvalitu jejich hudební produkce opravdu nezaujaly. Jejich songy mají šlapavý rytmus v osobitém stylu. Komunikace s publikem veškerá žádná a to je přeci na festivalu podobného ražení škoda. Vystoupily další české kapely: Doktor PP, Apple Juice a pankáči E!E.
Jako další zástupce zahraniční hudební scény zahráli rakouští Visions of Atlantis. Nevím, jestli je to tak u rakouských kapel obecné, ale obě rakouské kapely, které se na festu předvedly, působily značně neprofesionálně. Visions of Atlantis jsou jakousi technicky a hudebně vůbec mnohem slabší napodobeninou Nightwish. Ženský operní zpěv v první skladbě značně pokulhával, postupně se zlepšil, zpěvačka komunikovala s publikem velmi špatnou angličtinou. Ve zpěvu ji doplňoval mužský heavíkový hlas. Murmur v jedné ze skladeb byl puštěn repro. Kapele vyjde v září již čtvrté album Cast Away.
Přesunuli jsme se přes hranice k německým sousedům a v hudební kvalitě o několik tříd výše, když zahráli němečtí KJU produkující jakýsi kytarový rock, říznutý grungem s agresivnějšími zpěvy. Kapelka je v Evropě stále známější ? tedy jistě o ní ještě uslyšíme.
KJU dohráli a spustila se průtrž mračen, která způsobila zkrácení koncertu následujícího Divokého Billa zhruba na polovinu původního hracího času.
Kurtizány z 25. avenue opět předvedly, že na živo jsou jedničky. Jejich vystoupení bylo na nějakou dobu posledním živým hraním. Kluky bude možné znovu vidět na koncertních pódiích po vydání nové desky. Podle Tomáše Varteckého se na novém materiálu usilovně pracuje.
Přišel čas na uvolněnou hospodskou muziku s podnětnými humornými texty. Ano, řeč je o Třech sestrách. Lou Fanánek představil část Sester jako vklíněnou formaci Los Hovnos v čele s Frantou Sahulou. Prostě odvaz pro všechny ty lidičky v alkoholovém opojení. Tři sestry prostě mají na festivalech úspěch.
Pánové Joey Tempest, John Norum, Mic Michaeli, John Levén a Ian Haugland, tedy znovuzrození Europe přesvědčili, že jsou stále výborní hudebníci a jistě si znovu získají výsostné postavení mezi tvrdě rockovými kapelami. Švédští melodicky hard rockoví Europe vznikli koncem sedmdesátých let. Koncem osmdesátých let kapela pocítila vyčerpání s ustavičného cestování a nepřetržitého koncertování. Bylo nutné dát si pauzu, jež nakonec trvala téměř deset let. Europe se předvedli jako skuteční profesionálové, sympatičtí, v ležérním oblečení předvedli své instrumentální umění. Joey si průběžně pohrával s mikrofonem. V jednom momentě zůstal na pódiu sám, aby za doprovodu akustické kytary prezentoval baladu Carrie, která údajně neměla být na koncertech hrána, ale na přání publika ji pánové zařadili. Dále zazněly hitovky Let the good times rock, Cherokee, Rock the night či megahit, jenž Europe proslavil v žebříčcích světových hitparád, Final countdown. Ochutnávkou z nového alba, které spatří světlo světa v září, byl pak song Stuck from the dark.
Závěr sobotní noci patřil finským speedmetalistům Stratovarius, kteří se naposledy představili v původní sestavě v čele s charismatickým blonďákem se zářivýma modrýma očima Timem Kotipeltem. Timo je hlavně skvělý zpěvák, jehož hlasivky se bez problémů vyšplhají do závratných výšek. Pro začátek zazněla Speed of time, následně ?rychlejší? song Forever free s delším kytarovým sólem, dále např. Eternity. Timo poděkoval publiku za to, jak úžasně spolupracuje a řekl, že my češi máme s finy mnoho společného: hodně pijeme, máme kvalitní hokejisty a fotbalisty (příště prý vyhrajeme), na což mu dav odpověděl silným zahřměním. Jako přídavek zazněla skladba Destiny ze stejnojmenného alba a Black devil. Opět mě zaujal jeden z hudebních nástrojů ? tentokrát klávesy vyklopené směrem k publiku. Esteticky pak působila plachta překrývající zadní stranu pódia: ruce proti sobě na modrém podkladu, spojené duhou. Obecně tedy Stratovarius přišli s rychlou kvalitní muzikou. Poslední headliner sobotní noci mnohým způsobil zablokování krční páteře a bolest paží od ustavičného hrození do rytmu.
První kapely nedělního rána, Žirafa a Kryptor nejsou pro mě zrovna vrcholem hudebních kvalit, proto jsem je vynechala. Zato nejlepší světový revival legendárních Beatles v podání Brouků si nikdy nenechám ujít. Ostatně, tvorbu Beatles oceňují i velmi tvrdí metalisté a je vždy příjemné se zavlnit v rytmu jejich písní.
Krátce po poledni nastoupili slovenští progressoví Grexabat. Kvalitní muzikanti, místy by se hodil trošku jiný zpěv. Na druhou stranu, frontman kapely, ač ne zrovna teenager, předvedl energické představení, při němž dvakrát vylezl na železnou konstrukci pódia, zpíval také v prostoru mezi pódiem a publikem. Nejvíce mě zaujal výborný basový nástup k písni Akvárium. ?Dance, dance, dance, disco, disco, dance? ? ne, nezbláznila jsem se, takto začínala v rytmu diska závěrečná skladba Malá vína muška.
Painamp. Co o nich napsat? O kvalitě rakouských kapel na festu jsem se už zmínila ? nevysoká. To potvrdili i Painamp. Stylově snad neopunk či jakýsi punkrock, místy snaha o hc. Všem se rozšířily zorničky, když zpěvák vyzval: ?tenhle song určitě znáte, zpívejte s námi?, ale co následovalo? Dosti mizerně interpretovaná Enter Sandman od Metallica a následně tomu ?dali korunu? absolutně zpěvově mimo prezentovanou Wicked game od Chrise Isaaca (i když asi spíš byla snaha o napodobení HIM). No nic, kluci byli aspoň milí a usměvaví.
Kolem půl čtvrté měli původně nastoupit mexičtí Sekta Core leč kapela odvolala kompletně celé evropské turné. Čekali jsme v povzdálí co přijde. Rozezněly se drsné silné a kvalitní hardcoreové tóny. Že by opravdu ti Sekta Core nakonec dorazili? Nic takového. Úderným našlapaným hardcorem překvapila čtveřice kluků z Rokycan Bedsores. Zněli výborně a byli příjemnou změnou v rámci setlistu festivalu. Docela vyčnívali odlišným stylem mezi vším tím heavíkem, speedmetalem, rockem, případně hospodskou muzikou. Frontman, milý blonďatý dredař Míra, velmi nenuceně a přirozeně komunikoval s publikem, zpíval dost solidním murmurem písně jako Motherfuckin place, Loneliness, Fuck off violence fuck off the war, Your fate, ... Hudba byla plná energie, fanoušci se vyšťavili při pohazování hlavami a ?jump da faka?. Bedsores se poprvé představili na akci podobného rozměru a zvládli ji bravurně. O této hard coreové partičce jistě ještě mnohé uslyšíme.
A opět pódium patřilo na pár závěrečných hodin headlinerům. Nejprve jakoby z mrtvých povstalému Arakainu. Jakkoli má kapela kvalitní hudebníky, pakliže frontman je člověk veskrze nevýrazný, na kapelu to vrhá úplně jiné světlo resp. spíš stín. Charismatický zpěvák se silným hlasem a osobitým sebevědomým projevem kapelu posunul o pár tříd výše. Díky za Petra Koláře. Takovou perličkou je, že song Muzeum zla od Arakainu se objevuje v dětské počítačové hře stejného názvu.
Loňský úspěch si celkem bez větších obtíží zopakovali němečtí Die Happy. Moderní, můžeme říci, crossoverová muzika s ženskými zpěvy. Marta Jandová české fanoušky vždycky musí nadchnout. Pokud pomineme milé vystupování a komunikaci v českém jazyce, její silný čistý hlas je devizou kapely a rozhodně za dosažené úspěchy Die Happy vděčí právě Martě. Publikum klasicky zpívalo s martou ?parapapa, parapapa, parapapa, I´m free yeah?. Zazněly klipovky BigBoy či Goodbye, se jejímž vysíláním měla kapela problémy kvůli obsahu, kde Marta postupně zkonzumuje svého milence? Na žádném koncertu Die Happy nechybí údernější Supersonic speed.
Starší generaci Jandových pak zastoupil Martin otec Petr, který vystoupil s nesmrtelným Olympicem. Uprostřed koncertu si pozval Martu znovu na jeviště a společně zazpívaly pomalou baladu.
Nedělní koncerty a s nimi i celý festival šel pomalu do finiše. Vystoupili němečtí heavymetalisté Helloween, kteří měli hodně početné publiku, nicméně ve srovnání se zážitkem z koncertu Stratovarius z předchozího dne byl toto slabý odvar.
Úplný závěr patřil berlíňanům In Extremo a jejich efektní ohnivé show. Jejich pódiová show je v mnohých zemích známější než samotná hudební tvorba kapely. Za zmínku určitě stojí prapodivné hudební nástroje (nejrůznější flétny, dudy, harfu), které kapela používá a efekty, efekty a zase efekty, tetování, podivné jakoby dobové kostýmy. Jeden příklad za všechny: bubeník Der Morgenstern bubnuje hořícími paličkami a jakmile se paličkou dotkne činelu, činel zachvátí plameny. Kapela bývá nazývána Rammstein s dudami. Opravdu impozantní uzavření festivalového klání.
Škoda jen, že počasí občas zklamalo a silná průtrž mračen všechny zahnala do stanů a pod přístřešky. Naštěstí mraky byly za pár minut pryč a jelo se dál.
Drobná výtka by možná patřila ochrance, která prý podle návštěvníků byla někdy moc tvrdá a nekompromisní, ale na druhou stranu na podobných akcích je dostatečná bezpečnost dost důležitá. Negativně na mě zapůsobili spíš moderátoři - celkový přístup a snaha zalíbit se zejména na straně ženské části moderátorského tandemu... křečovité, přehnané, nepřirozené, trapné. Holt, to že někdo relativně dobře vypadá ani z daleka neznamená, že je i kvalitním moderátorem. Tvrdé, jakoby hardcoreové, vystupování moderátora bylo s přivřením obou očí celkem ok.
Do dalších let jistě budou na Masters of Rock figurovat hvězdnější a hvězdnější jména. Letošní rok nabídl bezmála desetitisícovce lidí kvalitní podívanou a hluboké hudební zážitky. Masters of Rock je mezi českými festivaly asi jediný, který není hudebně zmatený - tedy produkce se skutečně zaměřuje na tvrdší tj. rockovou a metalovou scénu aniž by přimíchávala naprosto na podobné akce nesedící kapely.
A teď už nezbývá než prohlížet nostalgicky fotky a těšit se na další ročník Masters of Rock.
