Pár dní jsem se neozval, to abych čtenáře Fobia zinu nezahltil spoustou zbytečných postů, koneckonců mě to aspoň donutí psát to podstatné a příliš se nevykecávat. Právě sedím na zadním gauči námi obývaného tourbusu (společně se Suidakrou a Nizozemci Chain of Dogs), jsme v Berlíně na parkovišti klubu K17, který rozměry odpovídá přibližně starému Exitu v Praze, a právě dohrávají XIV Dark Centuries, zatímco kolem pobíhají kluci ze Suidakry kvůli sprše a kostýmům. Nazvučeno už dávno mají, první a poslední kapela turné zvučí vždy kolem čtvrté hodiny odpolední. Ale to bychom přeskočili pět dní narvaných událostmi, tak co se tedy stalo?
Black Trolls Winterfest byl pro nás ohromným zážitkem. Viděli jsme své oblíbené kapely a omrkli hvězdné manýry jedné z přítomných superstars. Abbathova sebranka Immortal se představila v dost mizerném světle, kdy před nástupem na stage čistili jejich bodyguardi koridor s tím, že se k norským hvězdám nikdo nesmí přiblížit blíž než na pět metrů, protože přece potřebují svůj lebensraum. Zhruba sto padesát centimetrů vysoký Abbath jej potřeboval nepochybně, ale nešť, nemůže být každý v pohodě. Pokud Immortal mají na to chovat se jako fašounské ikony, budiž jim přáno, my si užívali, že ostatní kapely podobné festivaly vítají jako příležitost setkat se s dávnými přáteli a seznámit se s novými. Nezřídka je totiž takový fesťák průsečíkem několika různých turné, v tomto případě právě našeho Black Trolls over Europe a společného turné Týr, Moonsorrow a Crimfall pod názvem Dead Tyrants Tour, čili muzikanti berou podobné události jako příjemné zpestření řetězu klubových koncertů.
Po konci celého festivalu, který jel po celý den na minutu přesně (!) podle rozpisu, pro nás nastal drobný chaos s nakládáním věcí do kolem desáté večerní přistavených tourbusů. Několik drobných postřehů, které se vztahují k autobusům průměrné kvality. Jasně, takoví Satyricon mají zázemí na jiné úrovni, ovšem drtivá většina kapel používá právě podobné mašiny – u řidiče Charlieho v kabině tak visí například tourpassy Obituary, Leave´s Eyes a mnohých dalších. Takže, pokud měříte víc než 190 cm, máte vážný problém. V jinak pohodlných postelích z vás bude skrčenec, a to ani nemluvím o nutnosti pohybovat se v prvním patře ve vytrvalém shybu. Do hlavy se praštím v průměru šestkrát denně, neméně děsivé ovšem je, že i na ulici už se koukám nad hlavu, jestli tam nestraší strop. Říká se tomu pokročilá stropofóbie. Druhý postřeh – kdo chce na velkou, musí na benzínku, v autobuse je kálení zakázáno (zvracení taky, ovšem basista Jesse z Chain of Dogs již zákaz stihl porušit, pročež si od Crua vysloužil přezdívku Poblijón). Vyplatí se využít každou příležitost k tomu se osprchovat. Máte ji sice skoro každý den, ovšem ono „skoro“ může být při trávení času s 40 dalšími metalisty na koncertech poměrně bolestivé. A třetí – nekuřte, prasata. Dokonce i hardcore kuřáci mezi Cruadalach začali kolem pátého dne podporovat návrh na zákaz kouření v prostoru celého tourbusu kromě řidičovy kabiny. Tráva linoucí se po návštěvě Holandska autobusem spolu s nepočítaným množstvím krabiček cigaret denně proměnila vozidlo v pekelné doupě, kde každému slzely oči a nejmenovaní zpěváci málem chytli psotník. Po prosbě Olafa z Chain of Dogs však všichni zákaz kouření respektují a z našeho útočiště se tak stalo konečně obyvatelné místo.
Jinak nečekejte žádný nekonečný mejdan. Samozřejmě když se akce povede, všichni mají lepší náladu a rádi si přihnou, ale v tourbusu se rozhodně neřve ani nijak zběsile nechlastá. Kolem jedné ráno spí většina muzikantů spánkem unavených a ti, co kalí, tak činí maximálně obden. Deset koncertů v řadě při ustavičném cestování je zkrátka zápřah, ke kterému se musí přistupovat s jistou pokorou a zodpovědností, ostatně není náhoda, že v klubech vždy nejdřív zmizí ovoce a zelenina – kapely je spolehlivě vybrakují, aby zvýšily přísun vitamínů a eliminovaly chřipky.
Málem bych se ani nedostal ke koncertům, takže přeci jen: Po Black Troll Winterfestu jsme vyrazili směrem na holandský Drachten, vcelku nenápadnou vesničku, od které nikdo nic nečekal kromě zabití jinak volného dne. Celkem brzy jsme pochopili, že hlady neumřeme – na každé zastávce je standard celodenní švédský stůl a kolem šesté večeře. Wi-fi je v klubech běžně a sprcha s jistými výjimkami také. V Holandsku jsme si říkali, že kdyby takhle vypadal každý koncert (přes bídnou návštěvnost), nijak bychom se nezlobili. Bohužel tomu tak být nemělo.
Než budu psát o Kasselu, dovolím si pro vysvětlení nastínit, jak se takové turné organizuje. Pořadatelská agentura dá dohromady „balíček“, který nabízí vybraným promotérům v určitých městech tak, aby autobusy měly dobrý přejezd, akce se „netřískaly“ s jinými a podobně. Pokud se akce nějaký promotér ujme, musí podepsat smlouvu, že splní určité podmínky – například nakrmí kapely, zajistí přijatelnou teplotu v klubu a podobně. V případě porušení jej čeká tučná pokuta. A přesně to se stane promotérovi v Kasselu. Původně jsem si myslel, že jsem jen takový buzíček a neotrkánek, ale když i kluci ze Suidakry říkali, že se s ničím takovým za patnáct let nesetkali, tak to jsme museli mít zatracenou smůlu. Posuďte sami. Klub Hotspot je odporná špinavá díra pokrytá nepřerušovanou vrstvou špíny a skla. Uvnitř klubu je teplota blízká nule. Na záchodech nefunguje voda, do umyvadel někdo nablil. K dispozici není ani jídlo, natož sprcha. Promotér vypadá jako typický mafián, nechybí holá hlava ani teplákovka. Tour manager Sebastian mu nevěří ani slovo a prosí nás, ať počítáme lidi u vstupu, aby nás nechtěl natáhnout. Místní support (blackmetalová kapela Gymir) odehraje svůj set, pak ale Sebastian oznamuje promotérovi, že nesplnil vůbec nic, takže se balíme a on může očekávat žalobu. Příchozí dostali zpět své vstupné a my jsme valili pár desítek kilometrů aspoň k Burger Kingovi naplnit po celém dni prázdné žaludky a jít spát bez sprchy. Než si pomyslíte něco o hvězdných manýrech, vězte, že všechny kapely vyjádřily firmě jednoznačnou podporu – pokud tourmanager bude chtít, ať hrajeme, odehraje všech šest kapel s maximálním nasazením, ačkoli by nám nejspíš pod kilty umrzli všichni opeřenci. Pokud ne, také dobře. Pokud by tak firma neučinila a akce by proběhla bez následků, bastard by doslova ojebal další pořadatele a především fanoušky, kteří mají právo za své peníze vidět náležitou kvalitu. Po této hrozné zkušenosti se vše už naštěstí jen zlepšuje.
Koncert v Bruchsalu byl perfektně zorganizovaný, co se týče zázemí pro kapely, hůře už po stránce propagace, a tak zatímco si můžeme dopřávat whisky, atmosféru koncertu tvoří přibližně padesát platících. Zdá se nám, že nad lokálními promotéry příliš visí strašák toho, co by následovalo, kdyby se o nás nepostarali, a tak o nás pečují na úkor propagace, což je poměrně smutné a nemáme z toho radost ani trochu, zvláště s ohledem na to, že s některými promotéry se již známe.
Se středeční pražskou zastávkou se však vše láme a fantastičtí čeští fanoušci všem kapelám vyjadřují maximální podporu. Jako dárek od všech ostatních kapel jsme navíc tentokrát dostali pozici co-headlinerů, čili hrajeme před závěrečnou Suidakrou, ačkoliv jinak vystupujeme druzí v pořadí a máme na set pouhých 35 minut (bez zvučení).
Nejvíc se následky dostavily dnes, kdy jsme v Berlíně hráli pro pár desítek lidí, zatímco kolem deváté více než 130 hlav skanduje jméno našich tourmates z Odroerir, kteří si tak užívají zasloužené pozornosti. Zítra míříme do města kdesi v Durynsku, jehož název si stále nejsem schopný zapamatovat, ale jež je domovským městem Odroerir i XIV Dark Centuries, čili se čeká mohutná podpora jejich příznivců. A krom toho je pátek! Celkově se dá říct, že se neustále učíme, rozhlížíme, vstřebáváme, co se kde šustne, a sbíráme zkušenosti, s nimiž po skončení turné budeme dál pracovat, až zhodnotíme výsledek.
Tento diář tedy rozhodně neberte jako ucelenou práci, ale právě jako to, čím ve skutečnosti je – roztroušenými dojmy unaveného metalisty, který si našel chvíli mezi dřímotou a nošením beden, aby se rozpovídal. Poslední část reportu napíšu po závěrečném koncertě v Rotterdamu. Mějte se!
Radalf
http://bandzone.cz/cruadalach
Fotky z tour tady:
https://www.facebook.com/xivdarkcenturies
Black Trolls Winterfest byl pro nás ohromným zážitkem. Viděli jsme své oblíbené kapely a omrkli hvězdné manýry jedné z přítomných superstars. Abbathova sebranka Immortal se představila v dost mizerném světle, kdy před nástupem na stage čistili jejich bodyguardi koridor s tím, že se k norským hvězdám nikdo nesmí přiblížit blíž než na pět metrů, protože přece potřebují svůj lebensraum. Zhruba sto padesát centimetrů vysoký Abbath jej potřeboval nepochybně, ale nešť, nemůže být každý v pohodě. Pokud Immortal mají na to chovat se jako fašounské ikony, budiž jim přáno, my si užívali, že ostatní kapely podobné festivaly vítají jako příležitost setkat se s dávnými přáteli a seznámit se s novými. Nezřídka je totiž takový fesťák průsečíkem několika různých turné, v tomto případě právě našeho Black Trolls over Europe a společného turné Týr, Moonsorrow a Crimfall pod názvem Dead Tyrants Tour, čili muzikanti berou podobné události jako příjemné zpestření řetězu klubových koncertů.
Po konci celého festivalu, který jel po celý den na minutu přesně (!) podle rozpisu, pro nás nastal drobný chaos s nakládáním věcí do kolem desáté večerní přistavených tourbusů. Několik drobných postřehů, které se vztahují k autobusům průměrné kvality. Jasně, takoví Satyricon mají zázemí na jiné úrovni, ovšem drtivá většina kapel používá právě podobné mašiny – u řidiče Charlieho v kabině tak visí například tourpassy Obituary, Leave´s Eyes a mnohých dalších. Takže, pokud měříte víc než 190 cm, máte vážný problém. V jinak pohodlných postelích z vás bude skrčenec, a to ani nemluvím o nutnosti pohybovat se v prvním patře ve vytrvalém shybu. Do hlavy se praštím v průměru šestkrát denně, neméně děsivé ovšem je, že i na ulici už se koukám nad hlavu, jestli tam nestraší strop. Říká se tomu pokročilá stropofóbie. Druhý postřeh – kdo chce na velkou, musí na benzínku, v autobuse je kálení zakázáno (zvracení taky, ovšem basista Jesse z Chain of Dogs již zákaz stihl porušit, pročež si od Crua vysloužil přezdívku Poblijón). Vyplatí se využít každou příležitost k tomu se osprchovat. Máte ji sice skoro každý den, ovšem ono „skoro“ může být při trávení času s 40 dalšími metalisty na koncertech poměrně bolestivé. A třetí – nekuřte, prasata. Dokonce i hardcore kuřáci mezi Cruadalach začali kolem pátého dne podporovat návrh na zákaz kouření v prostoru celého tourbusu kromě řidičovy kabiny. Tráva linoucí se po návštěvě Holandska autobusem spolu s nepočítaným množstvím krabiček cigaret denně proměnila vozidlo v pekelné doupě, kde každému slzely oči a nejmenovaní zpěváci málem chytli psotník. Po prosbě Olafa z Chain of Dogs však všichni zákaz kouření respektují a z našeho útočiště se tak stalo konečně obyvatelné místo.
Jinak nečekejte žádný nekonečný mejdan. Samozřejmě když se akce povede, všichni mají lepší náladu a rádi si přihnou, ale v tourbusu se rozhodně neřve ani nijak zběsile nechlastá. Kolem jedné ráno spí většina muzikantů spánkem unavených a ti, co kalí, tak činí maximálně obden. Deset koncertů v řadě při ustavičném cestování je zkrátka zápřah, ke kterému se musí přistupovat s jistou pokorou a zodpovědností, ostatně není náhoda, že v klubech vždy nejdřív zmizí ovoce a zelenina – kapely je spolehlivě vybrakují, aby zvýšily přísun vitamínů a eliminovaly chřipky.
Málem bych se ani nedostal ke koncertům, takže přeci jen: Po Black Troll Winterfestu jsme vyrazili směrem na holandský Drachten, vcelku nenápadnou vesničku, od které nikdo nic nečekal kromě zabití jinak volného dne. Celkem brzy jsme pochopili, že hlady neumřeme – na každé zastávce je standard celodenní švédský stůl a kolem šesté večeře. Wi-fi je v klubech běžně a sprcha s jistými výjimkami také. V Holandsku jsme si říkali, že kdyby takhle vypadal každý koncert (přes bídnou návštěvnost), nijak bychom se nezlobili. Bohužel tomu tak být nemělo.
Než budu psát o Kasselu, dovolím si pro vysvětlení nastínit, jak se takové turné organizuje. Pořadatelská agentura dá dohromady „balíček“, který nabízí vybraným promotérům v určitých městech tak, aby autobusy měly dobrý přejezd, akce se „netřískaly“ s jinými a podobně. Pokud se akce nějaký promotér ujme, musí podepsat smlouvu, že splní určité podmínky – například nakrmí kapely, zajistí přijatelnou teplotu v klubu a podobně. V případě porušení jej čeká tučná pokuta. A přesně to se stane promotérovi v Kasselu. Původně jsem si myslel, že jsem jen takový buzíček a neotrkánek, ale když i kluci ze Suidakry říkali, že se s ničím takovým za patnáct let nesetkali, tak to jsme museli mít zatracenou smůlu. Posuďte sami. Klub Hotspot je odporná špinavá díra pokrytá nepřerušovanou vrstvou špíny a skla. Uvnitř klubu je teplota blízká nule. Na záchodech nefunguje voda, do umyvadel někdo nablil. K dispozici není ani jídlo, natož sprcha. Promotér vypadá jako typický mafián, nechybí holá hlava ani teplákovka. Tour manager Sebastian mu nevěří ani slovo a prosí nás, ať počítáme lidi u vstupu, aby nás nechtěl natáhnout. Místní support (blackmetalová kapela Gymir) odehraje svůj set, pak ale Sebastian oznamuje promotérovi, že nesplnil vůbec nic, takže se balíme a on může očekávat žalobu. Příchozí dostali zpět své vstupné a my jsme valili pár desítek kilometrů aspoň k Burger Kingovi naplnit po celém dni prázdné žaludky a jít spát bez sprchy. Než si pomyslíte něco o hvězdných manýrech, vězte, že všechny kapely vyjádřily firmě jednoznačnou podporu – pokud tourmanager bude chtít, ať hrajeme, odehraje všech šest kapel s maximálním nasazením, ačkoli by nám nejspíš pod kilty umrzli všichni opeřenci. Pokud ne, také dobře. Pokud by tak firma neučinila a akce by proběhla bez následků, bastard by doslova ojebal další pořadatele a především fanoušky, kteří mají právo za své peníze vidět náležitou kvalitu. Po této hrozné zkušenosti se vše už naštěstí jen zlepšuje.
Koncert v Bruchsalu byl perfektně zorganizovaný, co se týče zázemí pro kapely, hůře už po stránce propagace, a tak zatímco si můžeme dopřávat whisky, atmosféru koncertu tvoří přibližně padesát platících. Zdá se nám, že nad lokálními promotéry příliš visí strašák toho, co by následovalo, kdyby se o nás nepostarali, a tak o nás pečují na úkor propagace, což je poměrně smutné a nemáme z toho radost ani trochu, zvláště s ohledem na to, že s některými promotéry se již známe.
Se středeční pražskou zastávkou se však vše láme a fantastičtí čeští fanoušci všem kapelám vyjadřují maximální podporu. Jako dárek od všech ostatních kapel jsme navíc tentokrát dostali pozici co-headlinerů, čili hrajeme před závěrečnou Suidakrou, ačkoliv jinak vystupujeme druzí v pořadí a máme na set pouhých 35 minut (bez zvučení).
Nejvíc se následky dostavily dnes, kdy jsme v Berlíně hráli pro pár desítek lidí, zatímco kolem deváté více než 130 hlav skanduje jméno našich tourmates z Odroerir, kteří si tak užívají zasloužené pozornosti. Zítra míříme do města kdesi v Durynsku, jehož název si stále nejsem schopný zapamatovat, ale jež je domovským městem Odroerir i XIV Dark Centuries, čili se čeká mohutná podpora jejich příznivců. A krom toho je pátek! Celkově se dá říct, že se neustále učíme, rozhlížíme, vstřebáváme, co se kde šustne, a sbíráme zkušenosti, s nimiž po skončení turné budeme dál pracovat, až zhodnotíme výsledek.
Tento diář tedy rozhodně neberte jako ucelenou práci, ale právě jako to, čím ve skutečnosti je – roztroušenými dojmy unaveného metalisty, který si našel chvíli mezi dřímotou a nošením beden, aby se rozpovídal. Poslední část reportu napíšu po závěrečném koncertě v Rotterdamu. Mějte se!
Radalf
http://bandzone.cz/cruadalach
Fotky z tour tady:
https://www.facebook.com/xivdarkcenturies
