Při nástupu do trolejbusu jsme se natlačili mezi černokněžníky a uzřeli jednoho slavného fotografa a jeho nový šikézní sestřih, takže bylo jasné, že jedeme správným směrem. Dorazili jsme včas a zařadili se do fronty již celkem slušného počtu lidí, měl jsem tedy radost, že to letos s návštěvností vypadá nadějně. Obstaral jsem si pivní substrát a napjatě očekával první kapelu. (Aleš)
Celý maratón kapel zahájili plzeňští STOLLICE. Tentokrát bylo vystoupení speciální dvěma věcmi. Jednak tím, že na kytaru hrál Miloň, známý také svého času z Neurotic Machinery a jednak – překvapivě dokonce i pro mě, a to členy kapely vídám dost často (smích) – vyskočil na pódium také Jakub aka Maxa, jehož si možná někteří pamatují z dnes již neexistující Dekadence. Ačkoli bylo teprve brzké odpoledne, pustili se do setu s vervou a i přes chyby, které se sem tam vloudily, naklonili si publikum na svou stranu. Kdo dorazil včas, nepřišel o STOLLICE se vším všudy, tzn. black metal popoháněný zabijáckými bicími a protkaný různými hudebními vlivy. Všichni členové (i hostující) vypadali uvolněně a stejně tak působila i jejich produkce, a tak vyhrazená půlhodinka utekla jako nic. (Verča)
Od volyňského Metalfestu, kde jsem kapelu viděl poprvé, došlo k několika změnám, a nejen v sestavě – první na řadě bylo oblečení pánů muzikantů, kteří konečně vypadali jako členové metalové kapely, takže žádné květované šortky (smích). Black metal, kterým se STOLLICE prezentují, není zrovna standardní, spíše lze nazvat alternativním. Jako rozjezd sobotního odpoledne zafungovali STOLLICE ideálně, navíc se na ně přišlo podívat poměrně hodně lidí. (Johan)
Duo pořadatelů na chvíli přestalo pobíhat po Božkově a chopilo se kytar. PANYCHIDU jsem již slyšel hodněkrát, takže mne ničím novým nepřekvapili, díky perfektnímu zvuku a nasazení mne jejich vystoupení ale opravdu bavilo, vrcholem pro mne byla dvojice skladeb O Orĭlě i Zmĭji a Final Donation to the Oath. Již zmíněná kvalita zvuku se táhla celým večerem, je opravdu osvěžující jít na festival a nedopřávat si devastující a všudypřítomnou zvukovou kouli. (Aleš)
INFEST se před pár dny vytasili novinkovým albem nahraným, kde jinde, v Hellsoundu. Předák Vandal je fajn týpek, který má neuvěřitelnou paměť na obličeje (hned u vstupu se srdečně zdravil s naší výpravou – a to nás viděl před rokem a jen zběžně) a je pořád dobře naladěný – s každým se hned objímá a směje... Na pódiu jdou ale žerty stranou, INFEST drtí nesmlouvavý thrash/death a navíc jsou oděni v krví potřísněném oblečení. (Johan)
Druhá srbská akvizice, BANE, je mému vkusu přece jen blíž, black/death ne nepodobný Dissection mě opravdu baví. Jejich album Chaos, Darkness And Emptiness patří do mého loňského top ten a na koncertech to Branko dává na kytaru s velkým přehledem. O zpěv se dělí s basákem, který se s tím také nemaže, druhý kytarista se stará o doprovody, aby měl Branko čas na všechna ta sóla a vyhrávky. Jediné, co mi na BANE na živo příliš nesedí, jsou bicí. Alešovi se nezdál zvuk škopků, mě zase neuchvátila trochu rozházená hra bicmena, deska je nabušena o poznání zajímavěji a kvalitněji. (Johan)
S velkým očekáváním jsem stál před srbskými BANE, jejich deska vyjivší ze studia Hellsound je skvělá a nejednou jsem si jí zkracoval čas čekání na Phantoms. Ač se hrálo převážně z ní, přišlo mi, že poslouchám spíše nějaký tuctový death/black, než-li BANE, tak, jak je znám z desky. Díky triggeru mi zněl bubeník spíše jako elektronický a i to mi dost ubralo na celkovém dojmu a ještě navíc mi ani nezahráli geniální „Plague Upon Yourself“. Poslušně jsem ale vydržel do konce a po zdravotní pauze se připravil na následující kapelu. (Aleš)
GALAR mne naopak po zběžném poslechu jejich poslední desky nebavili téměř vůbec, ale již krátce po začátku setu mi přišlo, že se schyluje k něčemu výjimečnému. A také, že ano. Když spustili skladbu Til Alle Heimsens Endar, kterou končí jejich nová deska, dostali mne do kolen. Přesně se trefili do nálad, které jsou mi v hudbě nejbližší, připomněli mi svým způsobem kanadské WOODS OF YPRES a zcela si mne získali. Kromě slabší předposlední skladby byl jejich set ucelený, precizně zahraný a toto přesvědčení jsem si šel utvrdit na bar sviní na jejich počest. (Aleš)
Kapela, která pro mě byla na soupisce nejlákavější, se jmenuje GALAR. Norští metalisté mě svým sofistikovaným viking metalem zaznamenaným na loňském albu Til Alle Heimsens Endar doslova uchvátili, na živo byly mé pocity obdobné. Hlavně pasáže zpívané čistým zpěvem mají uhrančivou náladu, jako zpestřující prvek se v ústech zpěváka objevil fagot, který jinak poměrně ostré songy posunuje do další dimenze. Pro mě vrchol festivalu. A jedna zajímavost – mrkněte na fotku kytaristy – život s takovými vlasy nebude asi úplně jednoduchý (úsměv). (Johan)
COR SCORPII moje drahá polovička poslouchala před Phantoms již drahnou dobu, takže jsem věděl, co mám přibližně čekat. V kapele jsou přítomni dva členové rozpadlých WINDIR, po technické stránce bylo znát, že muzikanti už mají něco za sebou, kapela mne ale nijak nestrhla. Jejich výrazné kytarové melodie mne rychle omrzely, nejvíce mne bavila instrumentální „Helvetesfossen“ a krátce po ní jsem zbaběle prchnul. (Aleš)
Tohle je metal! Nic víc k THE BATALLION netřeba dodávat (úsměv). Ale aby se necítili v reportu ošizeni, tak pár slov přidám. Jejich loňské album Head up High mě při domácím poslechu až tak nevzalo, zato koncertní provedení bylo jedním slovem strhující. Nic víc, než nesmlouvavá jízda od začátku do konce, s klasickými metalovými pózami, s muzikou, která vznikla v mixéru, do kterého kdosi nasypal Motörhead, Destruction, Sodom a Kreator. Není divu, že přijetí měli Norové hodně vřelé. Nasazení hudebníků nutno ocenit a zbývá dodat, že zpívající kytarista se při koncertu vydal ze všech sil a po odehrání byl tak vyčerpaný, že musel absolvovat lékařské ošetření a transport na hotel. (Johan)
A pak to přišlo – AGRYPNIE a pro mne jejich historicky první a dlouho očekávaný živý poslech. Tuto kapelu zbožňuji od té doby, co jsem poprvé slyšel desku Exit a utvrdil se v její výjimečnosti po poslechu zbylých dvou. Začali skvělou Der Tote Trakt z té poslední a pak jsem přestal střízlivě uvažovat, když mne frontman Stollice vhodil do kotle. Při interpretaci skladby z nového EP jsem byl doslova v extázi, neznal jsem ji, ale přišla mi jako jedna z nejlepších věcí, co Agrypnie stvořila. Uvidíme, jak bude znít, až si ji poslechnu za střízliva. Jakožto poslední hřebík zazněla Fenster zum Hof a její gradace naživo zněly neskutečně. Nebýt takový tvrdý hoch, skoro bych se radostí z celého vystoupení rozbrečel. (Aleš)
Rakouští DORNENREICH jsou rozhodně originálním tělesem. A tuto skutečnost potvrdili i v Plzni. Na pódiu si vystačili pouze ve třech a ne zrovna s běžným nástrojovým obsazením (kytara + bicí + housle). Kombinace těchto nástrojů však fungovala a byla dostačující k vytvoření nezaměnitelné atmosféry, kterou umí navodit pouze Dornenreich. K tomu jako doplněk Evíga se svým vokálem, kdy stačil řvát, šeptat, zpívat… Znamenitá novinka Flammentriebe je stále aktuální a tak dostala vcelku pochopitelně nejvíce prostoru (vč. skvělé Flammenmensch). Nicméně ani starší tvorba nezůstala opomenuta. Nenásilné střídání akustických pasáží s black metalovými rubanicemi, suverénní přednes, ale hlavně originální hudba. Dornenreich se stali (společně s Galar) pro moji osobu vrcholem celé akce a důstojnou tečkou takřka dokonalého večera. (Goro)
Nadšen na maximální možnou úroveň z výborné akce, party skvělých lidí, vynikající organizace, ale přeci jen i do jisté míry rozesmutněn a naštván malou návštěvností jsem vyběhl směrem k domovu. (Aleš)
Ano, jedinou stinnou stránkou akce byla slabší návštěvnost. Přitom v Plzni se objevily kapely, které našinec nemá příliš šancí vidět, a jestli se nepletu, některé hrály v ČR vůbec poprvé. Můžeme tady spekulovat o možných důvodech (které si každý trochu zběhlý v metalovém podsvětí jistě dokáže sesumírovat sám), můžeme nad tím lamentovat, ale to je tak všechno. Musíme ale konstatovat, že akce byla připravena na jedničku s pentagramem, zvuk byl celý den perfektní, místo konání má své specifické kouzlo a přilehlá hospoda výborného kuchaře (o jehož luxusním guláši z hovězího libového masa se mi zdá ještě teď). (Johan)
Fotky: Ignor
Celý maratón kapel zahájili plzeňští STOLLICE. Tentokrát bylo vystoupení speciální dvěma věcmi. Jednak tím, že na kytaru hrál Miloň, známý také svého času z Neurotic Machinery a jednak – překvapivě dokonce i pro mě, a to členy kapely vídám dost často (smích) – vyskočil na pódium také Jakub aka Maxa, jehož si možná někteří pamatují z dnes již neexistující Dekadence. Ačkoli bylo teprve brzké odpoledne, pustili se do setu s vervou a i přes chyby, které se sem tam vloudily, naklonili si publikum na svou stranu. Kdo dorazil včas, nepřišel o STOLLICE se vším všudy, tzn. black metal popoháněný zabijáckými bicími a protkaný různými hudebními vlivy. Všichni členové (i hostující) vypadali uvolněně a stejně tak působila i jejich produkce, a tak vyhrazená půlhodinka utekla jako nic. (Verča)
Od volyňského Metalfestu, kde jsem kapelu viděl poprvé, došlo k několika změnám, a nejen v sestavě – první na řadě bylo oblečení pánů muzikantů, kteří konečně vypadali jako členové metalové kapely, takže žádné květované šortky (smích). Black metal, kterým se STOLLICE prezentují, není zrovna standardní, spíše lze nazvat alternativním. Jako rozjezd sobotního odpoledne zafungovali STOLLICE ideálně, navíc se na ně přišlo podívat poměrně hodně lidí. (Johan)
Duo pořadatelů na chvíli přestalo pobíhat po Božkově a chopilo se kytar. PANYCHIDU jsem již slyšel hodněkrát, takže mne ničím novým nepřekvapili, díky perfektnímu zvuku a nasazení mne jejich vystoupení ale opravdu bavilo, vrcholem pro mne byla dvojice skladeb O Orĭlě i Zmĭji a Final Donation to the Oath. Již zmíněná kvalita zvuku se táhla celým večerem, je opravdu osvěžující jít na festival a nedopřávat si devastující a všudypřítomnou zvukovou kouli. (Aleš)
INFEST se před pár dny vytasili novinkovým albem nahraným, kde jinde, v Hellsoundu. Předák Vandal je fajn týpek, který má neuvěřitelnou paměť na obličeje (hned u vstupu se srdečně zdravil s naší výpravou – a to nás viděl před rokem a jen zběžně) a je pořád dobře naladěný – s každým se hned objímá a směje... Na pódiu jdou ale žerty stranou, INFEST drtí nesmlouvavý thrash/death a navíc jsou oděni v krví potřísněném oblečení. (Johan)
Druhá srbská akvizice, BANE, je mému vkusu přece jen blíž, black/death ne nepodobný Dissection mě opravdu baví. Jejich album Chaos, Darkness And Emptiness patří do mého loňského top ten a na koncertech to Branko dává na kytaru s velkým přehledem. O zpěv se dělí s basákem, který se s tím také nemaže, druhý kytarista se stará o doprovody, aby měl Branko čas na všechna ta sóla a vyhrávky. Jediné, co mi na BANE na živo příliš nesedí, jsou bicí. Alešovi se nezdál zvuk škopků, mě zase neuchvátila trochu rozházená hra bicmena, deska je nabušena o poznání zajímavěji a kvalitněji. (Johan)
S velkým očekáváním jsem stál před srbskými BANE, jejich deska vyjivší ze studia Hellsound je skvělá a nejednou jsem si jí zkracoval čas čekání na Phantoms. Ač se hrálo převážně z ní, přišlo mi, že poslouchám spíše nějaký tuctový death/black, než-li BANE, tak, jak je znám z desky. Díky triggeru mi zněl bubeník spíše jako elektronický a i to mi dost ubralo na celkovém dojmu a ještě navíc mi ani nezahráli geniální „Plague Upon Yourself“. Poslušně jsem ale vydržel do konce a po zdravotní pauze se připravil na následující kapelu. (Aleš)
GALAR mne naopak po zběžném poslechu jejich poslední desky nebavili téměř vůbec, ale již krátce po začátku setu mi přišlo, že se schyluje k něčemu výjimečnému. A také, že ano. Když spustili skladbu Til Alle Heimsens Endar, kterou končí jejich nová deska, dostali mne do kolen. Přesně se trefili do nálad, které jsou mi v hudbě nejbližší, připomněli mi svým způsobem kanadské WOODS OF YPRES a zcela si mne získali. Kromě slabší předposlední skladby byl jejich set ucelený, precizně zahraný a toto přesvědčení jsem si šel utvrdit na bar sviní na jejich počest. (Aleš)
Kapela, která pro mě byla na soupisce nejlákavější, se jmenuje GALAR. Norští metalisté mě svým sofistikovaným viking metalem zaznamenaným na loňském albu Til Alle Heimsens Endar doslova uchvátili, na živo byly mé pocity obdobné. Hlavně pasáže zpívané čistým zpěvem mají uhrančivou náladu, jako zpestřující prvek se v ústech zpěváka objevil fagot, který jinak poměrně ostré songy posunuje do další dimenze. Pro mě vrchol festivalu. A jedna zajímavost – mrkněte na fotku kytaristy – život s takovými vlasy nebude asi úplně jednoduchý (úsměv). (Johan)
COR SCORPII moje drahá polovička poslouchala před Phantoms již drahnou dobu, takže jsem věděl, co mám přibližně čekat. V kapele jsou přítomni dva členové rozpadlých WINDIR, po technické stránce bylo znát, že muzikanti už mají něco za sebou, kapela mne ale nijak nestrhla. Jejich výrazné kytarové melodie mne rychle omrzely, nejvíce mne bavila instrumentální „Helvetesfossen“ a krátce po ní jsem zbaběle prchnul. (Aleš)
Tohle je metal! Nic víc k THE BATALLION netřeba dodávat (úsměv). Ale aby se necítili v reportu ošizeni, tak pár slov přidám. Jejich loňské album Head up High mě při domácím poslechu až tak nevzalo, zato koncertní provedení bylo jedním slovem strhující. Nic víc, než nesmlouvavá jízda od začátku do konce, s klasickými metalovými pózami, s muzikou, která vznikla v mixéru, do kterého kdosi nasypal Motörhead, Destruction, Sodom a Kreator. Není divu, že přijetí měli Norové hodně vřelé. Nasazení hudebníků nutno ocenit a zbývá dodat, že zpívající kytarista se při koncertu vydal ze všech sil a po odehrání byl tak vyčerpaný, že musel absolvovat lékařské ošetření a transport na hotel. (Johan)
A pak to přišlo – AGRYPNIE a pro mne jejich historicky první a dlouho očekávaný živý poslech. Tuto kapelu zbožňuji od té doby, co jsem poprvé slyšel desku Exit a utvrdil se v její výjimečnosti po poslechu zbylých dvou. Začali skvělou Der Tote Trakt z té poslední a pak jsem přestal střízlivě uvažovat, když mne frontman Stollice vhodil do kotle. Při interpretaci skladby z nového EP jsem byl doslova v extázi, neznal jsem ji, ale přišla mi jako jedna z nejlepších věcí, co Agrypnie stvořila. Uvidíme, jak bude znít, až si ji poslechnu za střízliva. Jakožto poslední hřebík zazněla Fenster zum Hof a její gradace naživo zněly neskutečně. Nebýt takový tvrdý hoch, skoro bych se radostí z celého vystoupení rozbrečel. (Aleš)
Rakouští DORNENREICH jsou rozhodně originálním tělesem. A tuto skutečnost potvrdili i v Plzni. Na pódiu si vystačili pouze ve třech a ne zrovna s běžným nástrojovým obsazením (kytara + bicí + housle). Kombinace těchto nástrojů však fungovala a byla dostačující k vytvoření nezaměnitelné atmosféry, kterou umí navodit pouze Dornenreich. K tomu jako doplněk Evíga se svým vokálem, kdy stačil řvát, šeptat, zpívat… Znamenitá novinka Flammentriebe je stále aktuální a tak dostala vcelku pochopitelně nejvíce prostoru (vč. skvělé Flammenmensch). Nicméně ani starší tvorba nezůstala opomenuta. Nenásilné střídání akustických pasáží s black metalovými rubanicemi, suverénní přednes, ale hlavně originální hudba. Dornenreich se stali (společně s Galar) pro moji osobu vrcholem celé akce a důstojnou tečkou takřka dokonalého večera. (Goro)
Nadšen na maximální možnou úroveň z výborné akce, party skvělých lidí, vynikající organizace, ale přeci jen i do jisté míry rozesmutněn a naštván malou návštěvností jsem vyběhl směrem k domovu. (Aleš)
Ano, jedinou stinnou stránkou akce byla slabší návštěvnost. Přitom v Plzni se objevily kapely, které našinec nemá příliš šancí vidět, a jestli se nepletu, některé hrály v ČR vůbec poprvé. Můžeme tady spekulovat o možných důvodech (které si každý trochu zběhlý v metalovém podsvětí jistě dokáže sesumírovat sám), můžeme nad tím lamentovat, ale to je tak všechno. Musíme ale konstatovat, že akce byla připravena na jedničku s pentagramem, zvuk byl celý den perfektní, místo konání má své specifické kouzlo a přilehlá hospoda výborného kuchaře (o jehož luxusním guláši z hovězího libového masa se mi zdá ještě teď). (Johan)
Fotky: Ignor
