SWORN ENEMY (US) byli první kapelkou, kterou jsem měl možnost vidět ve čtvrtek. Řádně nasraní amíci to rozjeli v mixu metalu a hardcore a také s příměsí jednodušších a rychlejších punk rytmů. Musím konstatovat, že udeřili na tu správnou notu a most pitu se zvedl hutný oblak prachu. (Manafob)
První kapelou, kterou jsme na BA zaslechli, byli UNEVEN STRUCTURE. Jednalo se o příjemný djent, hudba byla nabitá energií díky nijak extrémně komplikovaným riffům a vše patřičně šlapalo. Frontmanův čistý vokál mne sice nijak nebavil, proti jeho řevu jsem však neměl nejmenších námitek. Každopádně to byl pro mne výborný start celého festu a já byl nadšen, že se zase můžu pohybovat po Josefovské pevnosti za poslechu výborných kapel. (Aleš)
Po přesunu na Brity HECATE ENTHRONED jsem se těšil, co se přede mnou odehraje. V momentě, kdy přiběhl zpěvák oděn v růžových elasťácích a bílém triku, nemohl jsem odbýt myšlenku, co by na to asi řekl Johan (úsměv). Jejich hudbu mám sice celkem rád, ale jejich vystoupení mne ani trochu nebavilo. (Aleš)
Zatímco část redakce kempovala a stánkovala přímo v areálu, jiho-západo-středočeská sekce s několika černokněžníky dala přednost komfortu v dva a půl kilometru vzdáleném internátě. Tím pádem byl náš příchod do areálu většinou načasován až na odpoledne, přednost mělo kakání, papání, pití a mytí (úsměv). První kapelou, kterou jsem viděl, byli HECATE ENTHRONED. Stačil mi ale jediný pohled na pódium, abych otráveně mávl rukou a zaťukal si na čelo. Zpěvák oblečený v bílo-růžových teplácích a bílém triku... co to je? Tohle je black metal (byť s přídomkem sympho)? Nejsem žádný ortodox, ale co je moc, to je moc. Navíc muzika taky nezněla nikterak zázračně, takže dvě skladby a dost. Blackmetalová sekce výpravy byla znechucena (úsměv). (Johan)
Na HECATE ENTHRONED jsem byl docela zvědavý, protože dost dlouho o nich nebylo slyšet, ale výsledkem byly rozpaky. Chápu, že podobně zaměřené kapele se za denního světla nehraje zrovna skvěle, ale celkově mi jejich set zrovna přesvědčivý nepřipadal. Korunu všemu nasadil zpěvák. Bílé triko S.O.D. by se ještě pochopit dalo, ale prohánět se po pódiu ve fialových tygrovaných teplácích… (smích). Jejich studiová tvorba je vcelku v pořádku, ale živá prezentace mě do kolen rozhodně neposlala. (Goro)
S anglickými SYLOSIS jsem se zatím úspěšně míjel. A po jejich setu musím napsat, že to byla chyba. Moderní thrash/death s patřičnou dávkou progrese a hudebním umem všech zúčastněných mě připravil jedno z nejpříjemnějších překvapení celého festu. Skvělé nápady, spousta energie, bezchybně šlapající a precizně zahrané. Z mé strany jednoznačně palec nahoru. (Goro)
Pro HORSE THE BAND mám tak trošku slabost. Ne, že by mě jejich tvorba nějak hudebně brala, ale celkový koncept kapely zasazený do 8bitové struktury ve mně evokuje vzpomínky na mládí a šedivou krabičku s nápise ATARI 800XT. A tak jsem jejich počin „Desperate Libiny“ před nedávnem párkrát prohnal hlavou. Živá produkce mě ale moc nepřesvědčila. Jako by tito bitoví čertíci nedokázali v našem reálném světě udeřit se svou virtuální tvrdostí. Nicméně nelze zmínit poněkud hlubší filosofické tvrzení zpěváka Nathana Winnekeho: „We make music, we drink too much.“ (Corbow)
Californské HORSE THE BAND musím každopádně označit za nejnašláplejší kapelu dne. Skupina sama sebe označuje trefně jakožto Nintendocore a hraní si očividně užívá. Pohled na skákajícího klávesáka mne bavil až do konce a když se smutně postavil před lidi oznamujíc „I’m really tired.. I ate too much brambory..“, zatímco běhající zpěvák kolem něj si neuroticky stěžoval svým „Science.. Science..“, nemohl jsem si koncert neužít (úsměv). (Aleš)
Ani nevím jak, ale najednou jsem se vymotal kousek od pódia zrovna když si to tam drhli HORSE THE BAND, americká partička hrající hudbu vycházející z moderně pojatého hardcore s klávesami, které zněly tak šíleně, až to bylo vlastně výborné. Poslední dobou jsem z podobně znějících kapel poněkud nervózní, ale v tomto případě jsem si je užil. Divoká pařba všech zúčastněných, chytlavé refrény, vše v moderním hávu, ale tak nějak nevtíravě… To, čeho se mi dostalo, bylo pro mě příjemným překvapením. (Coornelus)
Jak se hraje thrash metal ukázala kdejaké legendě americká cháska SKELETONWITCH. Tahle svého času mladá kapela (sice se o ní říká pořád, že je mladá, ale ona už valí osm let) se s ničím nemazala a rozjela takový kolotoč, na který se večer KREATOR nezmohli ani náhodou. Staroškolský thrash metal se vším všudy – oblečením, hřeby, pózami, sekanými riffy, křikozpěvem – zabíral i v odpoledním čase a pro mě byli Amíci příjemným překvapením. (Johan)
Na SKELETONWITCH jsem se po jejich loňském klubovém vystoupení hodně těšil. Bohužel, zdálo se mi, že kapela se na velkém pódiu trochu ztratila. Nebylo to rozhodně špatné vystoupení, na to mají SKELETONWITCH přece jen v zásobě dost kvalitního materiálu, ale do intenzity klubového hraní měla festivalová show daleko. (Bubu)
Na THREAT SIGNAL jsem se celkem těšil. Kanaďané vyvrátili pochyby, že na Metalshop stage je obecně horší zvuk, protože dynamika a hutnost byly synonyma jejich vystoupení. Mixy čistého vokálu zpěváka s řevem basáka fungovaly. Musím se opakovat – výsledný zvuk byl mnohem lepší než třeba při pozdějším koncertu CRYPTOPSY. (Manafob)
UNEXPECT. Jak asi tak popsat něco nepopsatelného (úsměv). Muzika, kterou máte šanci z desky pochopit nejdříve tak po desátém soustředěném poslechu, je na živo těžko stravitelná záležitost. Ale pro mé velké překvapení, bylo při jejich setu plno. Těžko říct jestli to bylo tím, že by je brala hudba nebo tam zevlovali kvůli zpěvačce (úsměv). Každopádně tito šílení Kanaďané bodovali. (Coornelus)
Chápu, že pro řadu návštěvníků Brutalu jsou zběsilci UNEXPECT těžko stravitelní, ale já se na ně po poslechu nedávno vydaného alba Fables Of The Sleepless Empire těšil hodně. A rozhodně jsem nebyl zklamán, naopak, nadšen jsem byl! Extravagantní, avantgardní, šokující, ale také melodická a pečlivě vystavěná, taková je muzika kanadského smíšeného ansámblu. Největší pozornost na sebe vcelku pochopitelně strhávala zpěvandule Leïlindel střídající čisté polohy s polohrubými, ale hned za ní se umístil hipísácký dredatý basák ChaotH v manšestrovém sáčku, jehož devítistrunná basa krásně brumlala. Naoko nesourodé kombo mající ve svém středu i houslistu se předvedlo v tom nejlepším světle. (Johan)
Vidět ASPHYX s fenomenálním Martinem Van Drunenem za mikrofonem byl zážitek. Tento majitel jednoho z nejnemocnějších vokálů v historii death metalu působil značně uvolněně, ale zároveň do vystoupení dával všechno. Setlist byl rovnoměrně rozložen mezi první dvě (Drunenem nazpívaná) kultovní alba The Rack a Last One On Earth a jeho comebackové Death…The Brutal Way. Nejen při závěrečné zabijárně Last One On Earth člověku běhal mráz po zádech… (Bubu)
ASPHYX jsou klasici žánru a v čele s nestárnoucím Martinem Van Drunenem vládnou i v současnosti. Neučesaný a neurvalý death metal staré školy funguje v jejich podání stále naprosto znamenitě. A je jedno, jestli se hraje ze starých, dnes už klasických alb (Vermin, The Rack…), nebo ze zatím posledního Death… The Brutal Way (stejnojmenná hitovka neměla chybu!). Vážně byla radost pozorovat tyhle pány v letech, jak si hraní užívají a s jakou suverenitou drtí svoje vály. Některé návraty klasiků prostě mají smysl. Pro mě jeden ze čtvrtečních vrcholů a splnění jednoho deathmetalového snu. (Goro)
KREATOR jsem měl z německých thrashovek vždycky nejraději a na staré nahrávky nedám dopustit. Ale tentokrát to nebylo ono. Nevím čím to bylo, ale ve srovnání se s SKELETONWITCH byli KREATOR bezzubí... Sice zaznělo několik starších skladeb, nad kterými bych jindy zajásal (Pleasure To Kill), ale z kapely čišel chlad a i když vystoupení bylo profesionální (jak se s oblibou píše o něčem, co nemělo šťávu a drive, ale neurazilo to), mě moc nebavilo. (Johan)
Z vystoupení KREATOR jsem byl mírně zklamaný. Možná bych uvítal víc starých fláků, ale to nebyl hlavní důvod a navíc festivalové sety jsou logicky kratší. Mnohem víc mě nebavila atmosféra, zejména díky rozezpívávání publika a věčnému požadování mosh pitu, který chtěl Mille vidět „right now“. U kapely, která zpívá skladby typu Pleasure to Kill mi to přijde poněkud bizarní. Teď zařvou kluci, teď holky a teď všichni dohromady… O co působivější naopak bylo, když basák Christian Giesler publikum jen hecoval rukou. Po technické stránce ale kapele nebylo moc co vytknout. (Bubu)
SUICIDAL TENDENCIES jsem si dal přímo z kotle a i když to krapet bolelo, stálo to za to. HC legenda se předvedla ve výtečné formě. Repertoár tvořily věci ze starších alb a tak nemohly chybět songy jako Join the Army, You Can´t Bring Me Down atd. Ovšem největšího blaha se mi dostalo při Subliminal, kdy to v kotli vřelo jak v papiňáku. Mike Muir se sice trochu šetřil, ale být po třech operacích zad jako on, tak to nedělám jinak. Zbytek kapely fungoval perfektně, o čemž nás přesvědčil bubeník velikosti zápasníka sumo při své exhibici a tak jediná má výtka směřuje k playlistu, kdy mě mrzí ignorace desky The Art Of Rebellion, od S.T. mé nejoblíbenější. Troufám si tvrdit, že to byla kapela s nejvíce pařícím kotlem celého festu a tak snad ani nemohlo překvapit, že na závěrečný song se na vyzvání Mikea narvalo na pódium asi tak sto fans a všichni kromě security byli šťastní (úsměv). (Coornelus)
Legendární SUICIDAL TENDENCIES patřili k největším tahounům a s touto rolí se popasovali se ctí. Hity jako War inside my head, Possessed to skate, nebo třeba úvodní You can´t bring me down prostě baví i po těch letech. Nemění se ani Mike, který má energie a svých klasických gest a pohybů po ruce stále dostatek. Zbytek kapely šlapal spolehlivě a pozorovat zdravě rostlého (do šířky) bubeníka, s jakou lehkostí si to dává, byl vážně zážitek. Snad jen výtka ohledně malého množství odehraných skladeb, a to i díky improvizacím, které některé kousky poměrně natáhly. Uvítal bych i méně Mikeových agitací ve prospěch hudby. Ve svém okolí jsem sice zaznamenal i mrmlání a připomínky, ale u mne spokojenost, příjemná nostalgie a vzpomínky na první polovinu devadesátých let, kdy jsem jejich alba pravidelně sjížděl. Další ze soukromých vrcholů prvního dne. (Goro)
Nad zařazením MOTÖRHEAD se vedly sáhodlouhé diskuze, jestli jako na Brutal tihle pardálové patří, nebo nepatří... ale Lemmy a spol. podle mě odpověď nepřinesli. Jistě, na plac se sešla největší návštěva za celý fest (takže vlastně přinesli odpověď všem, kteří na ně došli), kapela jela jako dobře namazaný stroj, ale hodina a půl na mě byla moc. Ono pět šest skladeb se poslouchalo příjemně, ale uběhla půlhodina a mě špinavý rock´n´roll přestal zajímat. Důvod? Bylo to pořád dokola a dokola jedno a to samé. (Johan)
We are MOTÖRHEAD and we play rock´n´roll!!! Tímhle Lemmyho válečným pokřikem bych mohl skončit. O nic víc ani míň prostě nešlo. Kdo má MOTÖRHEAD rád, musel být spokojen. Atomovej dědek byl v dobré náladě, sypal jednu pecku za druhou a občas koncert proložil songem z novějších alb, zejména z aktuálního The Wörld Is Yours a předchozího Motörizer. Když měl v druhé půli show Mickey Dee sólo na bicí, šel do toho s takovou vervou, že je s podivem, že mu bicí souprava zůstala držet pohromadě. MOTÖRHEAD prostě hrají rock´n´roll, ber nebo nech být. Já osobně jsem byl u Killed By Death, The Chase Is Better Than the Catch nebo Ace of Spades na vrcholu blaha. (Bubu)
MOTÖRHEAD jsem bohužel viděl poprvé. Bohužel, protože jsem dosud neměl tu možnost a pokud byla, byly jiné povinnosti. Nezklamali, set obsahoval jak novější, tak velkou klasiku v podobě Ace Of Spades, Killed By Death nebo Overkill. Celkový sound byl bez chyb a rozebírat jednotlivosti nemá asi moc smyslu. (Manafob)
Na MORBID ANGEL jsem se těšil hodně. Možná až moc. Nevím, jestli to bylo přemírou očekávání, ale výsledek mne neuspokojil. S jejich novou deskou problém nemám a o starších se nemá cenu bavit, ale tento večer tomu nějak chyběla šťáva a snad i nadšení. Možná je chybou, že letošní koncert porovnávám s tím na BA ve Svojšicích, který byl naprosto bezchybný a patřil do kategorie výjimečných. Ten letošní ho rozhodně nepředčil. I zde se hrálo především z prvních alb Vincentovské éry, které doplnilo pouze několik kousků z novinky. Nevím, jestli už by nebylo záhodno sáhnout i do dob Formulas…, Gateways… a Heretic. Tato alba svoji kvalitu mají a pár věcí z této etapy by rozhodně neškodilo. Každopádně jsem dostal méně, než jsem očekával. Ale abych jenom nehaněl. Byly tam i světlejší okamžiky. Třeba Rapture jsem si užil. (Goro)
MORBID ANGEL je kapela, která u mě nikdy nepatřila k nějakému top, ale jako legendu je respektuji. Ovšem to čeho se mi dostalo v Jaroměři lze považovat za nudu. Ani žádný propad, ale už vůbec ne nadšení, jedna linie, kdy to, co šlo uchem dovnitř, se hned druhým hrnulo ven. Jestli se hrály starší věci nebo nová, jako např. Existo Vulgore, bylo jedno, a tak po čtvrté skladbě prchám s pocitem že o nic nepřicházím. (Coornelus)
Jestliže KREATOR předvedli profesorský výkon, pak nevím, jak nazvat nudu zvanou MORBID ANGEL. Z jejich vystoupení čišel chlad, nadřazenost, sebestřednost a nevím co ještě. Samozřejmě došlo na několik starých fláků, ale i na novinky se zatracovaného alba Illud Divinum Insanus. A přestože patřím k minoritě, která nad letošním materiálem neláteří a docela s chutí si jej poslechne, live mě MORBID ANGEL, možná i kvůli poněkud podivnému zvuku, nepřesvědčili. (Johan)
SEPTICFLESH si od jejich předchozího vystoupení v pevnosti značně polepšili hracím časem. Nová deska mi nepřijde nijak výrazná, ale s jejich vpádem mne přesvědčili o tom, že živě songy fungují výborně. Jdou možná směrem, který mi není příliš po chuti, ale i tak jsem nebyl zklamán. Ze svého místa jsem si užíval naprosto perfektní zvuk, samply byly skvěle čitelné a nikde ze neztrácely, ani nic nepřebíjely. Vampire from Nazareth a její skvělý závěr mne snad i donutil si nenápadně zahrozit, zamrzela mne jen absence rádiovky Virtues of the Beast, která v Praze zazněla a nakonec nesměl chybět Anubis. Tak jsem tedy mohl zbaběle utéct do kempu a přijít o zbylé kapely. (Aleš)
Nejvíc jsem se ve čtvrtek těšil na SEPTICFLESH, jejichž poslední album The Great Mass považuji za jednu z nejlepších letošních nahrávek. Mix temného metalu s klasikou podle mě v současné době nedělá nikdo ve studiu lépe. Jenže na živo to byl průšvih. Orchestrální pasáže spolehlivě převálcovaly kytary, které takřka nebyly slyšet; zato přetrigrované bicí byly slyšet až moc. Na pohled to taky vypadalo všelijak – spousta zpěvů jela z playbacku a tak kapela často vypadala jako doprovodné kombo k něčemu, co nebylo vidět. Stojí za zamyšlení, jestli kapely, kterým hraje z počítače (nebo odkud?) 70 % muziky, mají koncertovat. Podle toho, co z pódia znělo a jak to vypadalo, bych si troufl Řekům poradit, aby nekoncertovali. Pro mě největší zklamání z celého Brutalu… (Johan)
SEPTIC FLESH se teda vyznamenali. Ne, nečekal jsem, že si s sebou dovezou celý orchestr, ale tohle nemělo s živou hudbou téměř nic společného. Nasamplované zvuky, zpěvačka, chorály a chvílemi mi přišlo, že i basa, byly neskousnutelným soustem. Ovšem co mě uráželo ještě víc, bylo nechutné hiphopové hecování zpěváka, který asi trávil čas před nástupem na pódium sledováním MTV. Tolik motherfuckerů, kolik do nás nasázel, jsem snad ještě nezažil. A snažit se při atmo orchestrálním black metalu vytvořit v publiku wall of death je už za hranicí mého chápání. Docela průser, ale už předem mohu prozradit, že jedné kapele hrající v sobotu odpoledne se podařilo SEPTIC FLESH s přehledem trumfnout (úsměv). (Coornelus)
Fotky: Ignor, Coornelus
Pokračování…
TOP kapely:
Aleš:
HORSE THE BAND
SEPTIC FLESH
UNEXPECT
Bubu:
ASPHYX
MOTÖRHEAD
Coornelus:
SKELETONWITCH
SUICIDAL TENDENCIES
UNEXPECT
Corbow:
FRONTSIDE
MOTÖRHEAD
UNEXPECT
Goro:
ASPHYX
SUICIDAL TENDENCIES
SYLOSIS
Johan:
SKELETONWITCH
UNEXPECT
Manafob:
THREAT SIGNAL
MOTÖRHEAD
Veronika:
MOTÖRHEAD
SEPTIC FLESH
První kapelou, kterou jsme na BA zaslechli, byli UNEVEN STRUCTURE. Jednalo se o příjemný djent, hudba byla nabitá energií díky nijak extrémně komplikovaným riffům a vše patřičně šlapalo. Frontmanův čistý vokál mne sice nijak nebavil, proti jeho řevu jsem však neměl nejmenších námitek. Každopádně to byl pro mne výborný start celého festu a já byl nadšen, že se zase můžu pohybovat po Josefovské pevnosti za poslechu výborných kapel. (Aleš)
Po přesunu na Brity HECATE ENTHRONED jsem se těšil, co se přede mnou odehraje. V momentě, kdy přiběhl zpěvák oděn v růžových elasťácích a bílém triku, nemohl jsem odbýt myšlenku, co by na to asi řekl Johan (úsměv). Jejich hudbu mám sice celkem rád, ale jejich vystoupení mne ani trochu nebavilo. (Aleš)
Zatímco část redakce kempovala a stánkovala přímo v areálu, jiho-západo-středočeská sekce s několika černokněžníky dala přednost komfortu v dva a půl kilometru vzdáleném internátě. Tím pádem byl náš příchod do areálu většinou načasován až na odpoledne, přednost mělo kakání, papání, pití a mytí (úsměv). První kapelou, kterou jsem viděl, byli HECATE ENTHRONED. Stačil mi ale jediný pohled na pódium, abych otráveně mávl rukou a zaťukal si na čelo. Zpěvák oblečený v bílo-růžových teplácích a bílém triku... co to je? Tohle je black metal (byť s přídomkem sympho)? Nejsem žádný ortodox, ale co je moc, to je moc. Navíc muzika taky nezněla nikterak zázračně, takže dvě skladby a dost. Blackmetalová sekce výpravy byla znechucena (úsměv). (Johan)
Na HECATE ENTHRONED jsem byl docela zvědavý, protože dost dlouho o nich nebylo slyšet, ale výsledkem byly rozpaky. Chápu, že podobně zaměřené kapele se za denního světla nehraje zrovna skvěle, ale celkově mi jejich set zrovna přesvědčivý nepřipadal. Korunu všemu nasadil zpěvák. Bílé triko S.O.D. by se ještě pochopit dalo, ale prohánět se po pódiu ve fialových tygrovaných teplácích… (smích). Jejich studiová tvorba je vcelku v pořádku, ale živá prezentace mě do kolen rozhodně neposlala. (Goro)
S anglickými SYLOSIS jsem se zatím úspěšně míjel. A po jejich setu musím napsat, že to byla chyba. Moderní thrash/death s patřičnou dávkou progrese a hudebním umem všech zúčastněných mě připravil jedno z nejpříjemnějších překvapení celého festu. Skvělé nápady, spousta energie, bezchybně šlapající a precizně zahrané. Z mé strany jednoznačně palec nahoru. (Goro)
Pro HORSE THE BAND mám tak trošku slabost. Ne, že by mě jejich tvorba nějak hudebně brala, ale celkový koncept kapely zasazený do 8bitové struktury ve mně evokuje vzpomínky na mládí a šedivou krabičku s nápise ATARI 800XT. A tak jsem jejich počin „Desperate Libiny“ před nedávnem párkrát prohnal hlavou. Živá produkce mě ale moc nepřesvědčila. Jako by tito bitoví čertíci nedokázali v našem reálném světě udeřit se svou virtuální tvrdostí. Nicméně nelze zmínit poněkud hlubší filosofické tvrzení zpěváka Nathana Winnekeho: „We make music, we drink too much.“ (Corbow)
Californské HORSE THE BAND musím každopádně označit za nejnašláplejší kapelu dne. Skupina sama sebe označuje trefně jakožto Nintendocore a hraní si očividně užívá. Pohled na skákajícího klávesáka mne bavil až do konce a když se smutně postavil před lidi oznamujíc „I’m really tired.. I ate too much brambory..“, zatímco běhající zpěvák kolem něj si neuroticky stěžoval svým „Science.. Science..“, nemohl jsem si koncert neužít (úsměv). (Aleš)
Ani nevím jak, ale najednou jsem se vymotal kousek od pódia zrovna když si to tam drhli HORSE THE BAND, americká partička hrající hudbu vycházející z moderně pojatého hardcore s klávesami, které zněly tak šíleně, až to bylo vlastně výborné. Poslední dobou jsem z podobně znějících kapel poněkud nervózní, ale v tomto případě jsem si je užil. Divoká pařba všech zúčastněných, chytlavé refrény, vše v moderním hávu, ale tak nějak nevtíravě… To, čeho se mi dostalo, bylo pro mě příjemným překvapením. (Coornelus)
Jak se hraje thrash metal ukázala kdejaké legendě americká cháska SKELETONWITCH. Tahle svého času mladá kapela (sice se o ní říká pořád, že je mladá, ale ona už valí osm let) se s ničím nemazala a rozjela takový kolotoč, na který se večer KREATOR nezmohli ani náhodou. Staroškolský thrash metal se vším všudy – oblečením, hřeby, pózami, sekanými riffy, křikozpěvem – zabíral i v odpoledním čase a pro mě byli Amíci příjemným překvapením. (Johan)
Na SKELETONWITCH jsem se po jejich loňském klubovém vystoupení hodně těšil. Bohužel, zdálo se mi, že kapela se na velkém pódiu trochu ztratila. Nebylo to rozhodně špatné vystoupení, na to mají SKELETONWITCH přece jen v zásobě dost kvalitního materiálu, ale do intenzity klubového hraní měla festivalová show daleko. (Bubu)
Na THREAT SIGNAL jsem se celkem těšil. Kanaďané vyvrátili pochyby, že na Metalshop stage je obecně horší zvuk, protože dynamika a hutnost byly synonyma jejich vystoupení. Mixy čistého vokálu zpěváka s řevem basáka fungovaly. Musím se opakovat – výsledný zvuk byl mnohem lepší než třeba při pozdějším koncertu CRYPTOPSY. (Manafob)
UNEXPECT. Jak asi tak popsat něco nepopsatelného (úsměv). Muzika, kterou máte šanci z desky pochopit nejdříve tak po desátém soustředěném poslechu, je na živo těžko stravitelná záležitost. Ale pro mé velké překvapení, bylo při jejich setu plno. Těžko říct jestli to bylo tím, že by je brala hudba nebo tam zevlovali kvůli zpěvačce (úsměv). Každopádně tito šílení Kanaďané bodovali. (Coornelus)
Chápu, že pro řadu návštěvníků Brutalu jsou zběsilci UNEXPECT těžko stravitelní, ale já se na ně po poslechu nedávno vydaného alba Fables Of The Sleepless Empire těšil hodně. A rozhodně jsem nebyl zklamán, naopak, nadšen jsem byl! Extravagantní, avantgardní, šokující, ale také melodická a pečlivě vystavěná, taková je muzika kanadského smíšeného ansámblu. Největší pozornost na sebe vcelku pochopitelně strhávala zpěvandule Leïlindel střídající čisté polohy s polohrubými, ale hned za ní se umístil hipísácký dredatý basák ChaotH v manšestrovém sáčku, jehož devítistrunná basa krásně brumlala. Naoko nesourodé kombo mající ve svém středu i houslistu se předvedlo v tom nejlepším světle. (Johan)
Vidět ASPHYX s fenomenálním Martinem Van Drunenem za mikrofonem byl zážitek. Tento majitel jednoho z nejnemocnějších vokálů v historii death metalu působil značně uvolněně, ale zároveň do vystoupení dával všechno. Setlist byl rovnoměrně rozložen mezi první dvě (Drunenem nazpívaná) kultovní alba The Rack a Last One On Earth a jeho comebackové Death…The Brutal Way. Nejen při závěrečné zabijárně Last One On Earth člověku běhal mráz po zádech… (Bubu)
ASPHYX jsou klasici žánru a v čele s nestárnoucím Martinem Van Drunenem vládnou i v současnosti. Neučesaný a neurvalý death metal staré školy funguje v jejich podání stále naprosto znamenitě. A je jedno, jestli se hraje ze starých, dnes už klasických alb (Vermin, The Rack…), nebo ze zatím posledního Death… The Brutal Way (stejnojmenná hitovka neměla chybu!). Vážně byla radost pozorovat tyhle pány v letech, jak si hraní užívají a s jakou suverenitou drtí svoje vály. Některé návraty klasiků prostě mají smysl. Pro mě jeden ze čtvrtečních vrcholů a splnění jednoho deathmetalového snu. (Goro)
KREATOR jsem měl z německých thrashovek vždycky nejraději a na staré nahrávky nedám dopustit. Ale tentokrát to nebylo ono. Nevím čím to bylo, ale ve srovnání se s SKELETONWITCH byli KREATOR bezzubí... Sice zaznělo několik starších skladeb, nad kterými bych jindy zajásal (Pleasure To Kill), ale z kapely čišel chlad a i když vystoupení bylo profesionální (jak se s oblibou píše o něčem, co nemělo šťávu a drive, ale neurazilo to), mě moc nebavilo. (Johan)
Z vystoupení KREATOR jsem byl mírně zklamaný. Možná bych uvítal víc starých fláků, ale to nebyl hlavní důvod a navíc festivalové sety jsou logicky kratší. Mnohem víc mě nebavila atmosféra, zejména díky rozezpívávání publika a věčnému požadování mosh pitu, který chtěl Mille vidět „right now“. U kapely, která zpívá skladby typu Pleasure to Kill mi to přijde poněkud bizarní. Teď zařvou kluci, teď holky a teď všichni dohromady… O co působivější naopak bylo, když basák Christian Giesler publikum jen hecoval rukou. Po technické stránce ale kapele nebylo moc co vytknout. (Bubu)
SUICIDAL TENDENCIES jsem si dal přímo z kotle a i když to krapet bolelo, stálo to za to. HC legenda se předvedla ve výtečné formě. Repertoár tvořily věci ze starších alb a tak nemohly chybět songy jako Join the Army, You Can´t Bring Me Down atd. Ovšem největšího blaha se mi dostalo při Subliminal, kdy to v kotli vřelo jak v papiňáku. Mike Muir se sice trochu šetřil, ale být po třech operacích zad jako on, tak to nedělám jinak. Zbytek kapely fungoval perfektně, o čemž nás přesvědčil bubeník velikosti zápasníka sumo při své exhibici a tak jediná má výtka směřuje k playlistu, kdy mě mrzí ignorace desky The Art Of Rebellion, od S.T. mé nejoblíbenější. Troufám si tvrdit, že to byla kapela s nejvíce pařícím kotlem celého festu a tak snad ani nemohlo překvapit, že na závěrečný song se na vyzvání Mikea narvalo na pódium asi tak sto fans a všichni kromě security byli šťastní (úsměv). (Coornelus)
Legendární SUICIDAL TENDENCIES patřili k největším tahounům a s touto rolí se popasovali se ctí. Hity jako War inside my head, Possessed to skate, nebo třeba úvodní You can´t bring me down prostě baví i po těch letech. Nemění se ani Mike, který má energie a svých klasických gest a pohybů po ruce stále dostatek. Zbytek kapely šlapal spolehlivě a pozorovat zdravě rostlého (do šířky) bubeníka, s jakou lehkostí si to dává, byl vážně zážitek. Snad jen výtka ohledně malého množství odehraných skladeb, a to i díky improvizacím, které některé kousky poměrně natáhly. Uvítal bych i méně Mikeových agitací ve prospěch hudby. Ve svém okolí jsem sice zaznamenal i mrmlání a připomínky, ale u mne spokojenost, příjemná nostalgie a vzpomínky na první polovinu devadesátých let, kdy jsem jejich alba pravidelně sjížděl. Další ze soukromých vrcholů prvního dne. (Goro)
Nad zařazením MOTÖRHEAD se vedly sáhodlouhé diskuze, jestli jako na Brutal tihle pardálové patří, nebo nepatří... ale Lemmy a spol. podle mě odpověď nepřinesli. Jistě, na plac se sešla největší návštěva za celý fest (takže vlastně přinesli odpověď všem, kteří na ně došli), kapela jela jako dobře namazaný stroj, ale hodina a půl na mě byla moc. Ono pět šest skladeb se poslouchalo příjemně, ale uběhla půlhodina a mě špinavý rock´n´roll přestal zajímat. Důvod? Bylo to pořád dokola a dokola jedno a to samé. (Johan)
We are MOTÖRHEAD and we play rock´n´roll!!! Tímhle Lemmyho válečným pokřikem bych mohl skončit. O nic víc ani míň prostě nešlo. Kdo má MOTÖRHEAD rád, musel být spokojen. Atomovej dědek byl v dobré náladě, sypal jednu pecku za druhou a občas koncert proložil songem z novějších alb, zejména z aktuálního The Wörld Is Yours a předchozího Motörizer. Když měl v druhé půli show Mickey Dee sólo na bicí, šel do toho s takovou vervou, že je s podivem, že mu bicí souprava zůstala držet pohromadě. MOTÖRHEAD prostě hrají rock´n´roll, ber nebo nech být. Já osobně jsem byl u Killed By Death, The Chase Is Better Than the Catch nebo Ace of Spades na vrcholu blaha. (Bubu)
MOTÖRHEAD jsem bohužel viděl poprvé. Bohužel, protože jsem dosud neměl tu možnost a pokud byla, byly jiné povinnosti. Nezklamali, set obsahoval jak novější, tak velkou klasiku v podobě Ace Of Spades, Killed By Death nebo Overkill. Celkový sound byl bez chyb a rozebírat jednotlivosti nemá asi moc smyslu. (Manafob)
Na MORBID ANGEL jsem se těšil hodně. Možná až moc. Nevím, jestli to bylo přemírou očekávání, ale výsledek mne neuspokojil. S jejich novou deskou problém nemám a o starších se nemá cenu bavit, ale tento večer tomu nějak chyběla šťáva a snad i nadšení. Možná je chybou, že letošní koncert porovnávám s tím na BA ve Svojšicích, který byl naprosto bezchybný a patřil do kategorie výjimečných. Ten letošní ho rozhodně nepředčil. I zde se hrálo především z prvních alb Vincentovské éry, které doplnilo pouze několik kousků z novinky. Nevím, jestli už by nebylo záhodno sáhnout i do dob Formulas…, Gateways… a Heretic. Tato alba svoji kvalitu mají a pár věcí z této etapy by rozhodně neškodilo. Každopádně jsem dostal méně, než jsem očekával. Ale abych jenom nehaněl. Byly tam i světlejší okamžiky. Třeba Rapture jsem si užil. (Goro)
MORBID ANGEL je kapela, která u mě nikdy nepatřila k nějakému top, ale jako legendu je respektuji. Ovšem to čeho se mi dostalo v Jaroměři lze považovat za nudu. Ani žádný propad, ale už vůbec ne nadšení, jedna linie, kdy to, co šlo uchem dovnitř, se hned druhým hrnulo ven. Jestli se hrály starší věci nebo nová, jako např. Existo Vulgore, bylo jedno, a tak po čtvrté skladbě prchám s pocitem že o nic nepřicházím. (Coornelus)
Jestliže KREATOR předvedli profesorský výkon, pak nevím, jak nazvat nudu zvanou MORBID ANGEL. Z jejich vystoupení čišel chlad, nadřazenost, sebestřednost a nevím co ještě. Samozřejmě došlo na několik starých fláků, ale i na novinky se zatracovaného alba Illud Divinum Insanus. A přestože patřím k minoritě, která nad letošním materiálem neláteří a docela s chutí si jej poslechne, live mě MORBID ANGEL, možná i kvůli poněkud podivnému zvuku, nepřesvědčili. (Johan)
SEPTICFLESH si od jejich předchozího vystoupení v pevnosti značně polepšili hracím časem. Nová deska mi nepřijde nijak výrazná, ale s jejich vpádem mne přesvědčili o tom, že živě songy fungují výborně. Jdou možná směrem, který mi není příliš po chuti, ale i tak jsem nebyl zklamán. Ze svého místa jsem si užíval naprosto perfektní zvuk, samply byly skvěle čitelné a nikde ze neztrácely, ani nic nepřebíjely. Vampire from Nazareth a její skvělý závěr mne snad i donutil si nenápadně zahrozit, zamrzela mne jen absence rádiovky Virtues of the Beast, která v Praze zazněla a nakonec nesměl chybět Anubis. Tak jsem tedy mohl zbaběle utéct do kempu a přijít o zbylé kapely. (Aleš)
Nejvíc jsem se ve čtvrtek těšil na SEPTICFLESH, jejichž poslední album The Great Mass považuji za jednu z nejlepších letošních nahrávek. Mix temného metalu s klasikou podle mě v současné době nedělá nikdo ve studiu lépe. Jenže na živo to byl průšvih. Orchestrální pasáže spolehlivě převálcovaly kytary, které takřka nebyly slyšet; zato přetrigrované bicí byly slyšet až moc. Na pohled to taky vypadalo všelijak – spousta zpěvů jela z playbacku a tak kapela často vypadala jako doprovodné kombo k něčemu, co nebylo vidět. Stojí za zamyšlení, jestli kapely, kterým hraje z počítače (nebo odkud?) 70 % muziky, mají koncertovat. Podle toho, co z pódia znělo a jak to vypadalo, bych si troufl Řekům poradit, aby nekoncertovali. Pro mě největší zklamání z celého Brutalu… (Johan)
SEPTIC FLESH se teda vyznamenali. Ne, nečekal jsem, že si s sebou dovezou celý orchestr, ale tohle nemělo s živou hudbou téměř nic společného. Nasamplované zvuky, zpěvačka, chorály a chvílemi mi přišlo, že i basa, byly neskousnutelným soustem. Ovšem co mě uráželo ještě víc, bylo nechutné hiphopové hecování zpěváka, který asi trávil čas před nástupem na pódium sledováním MTV. Tolik motherfuckerů, kolik do nás nasázel, jsem snad ještě nezažil. A snažit se při atmo orchestrálním black metalu vytvořit v publiku wall of death je už za hranicí mého chápání. Docela průser, ale už předem mohu prozradit, že jedné kapele hrající v sobotu odpoledne se podařilo SEPTIC FLESH s přehledem trumfnout (úsměv). (Coornelus)
Fotky: Ignor, Coornelus
Pokračování…
TOP kapely:
Aleš:
HORSE THE BAND
SEPTIC FLESH
UNEXPECT
Bubu:
ASPHYX
MOTÖRHEAD
Coornelus:
SKELETONWITCH
SUICIDAL TENDENCIES
UNEXPECT
Corbow:
FRONTSIDE
MOTÖRHEAD
UNEXPECT
Goro:
ASPHYX
SUICIDAL TENDENCIES
SYLOSIS
Johan:
SKELETONWITCH
UNEXPECT
Manafob:
THREAT SIGNAL
MOTÖRHEAD
Veronika:
MOTÖRHEAD
SEPTIC FLESH
