Do Meet Factory se dostávám mírně po sedmé a díky posunu v začátku přicházím po konci setu Sourvein, kteří nahradili nedorazivší Caspian. Prostor je zatím diváky zaplněn sporadicky, ale myslím, že tentokrát k jejich škodě.
Druhá kapela v pořadí, britští Dragged Into Sunlight, jsou pro mě jedním z vrcholů festivalu. Pravdou ale je, že DIS jsou přece jenom kapelou poněkud těžší váhové kategorie než headliner God Is An Astronaut, na které většina publika dorazila. Na Marshallech se objevují zvířecí lebky, svícny jsou zapáleny, sabat začíná. V následujícím přítmí a krvavém osvitu, který narušují exploze stroboskopů, DIS, převážně zády k publiku a skryti v oblacích kouře, předvádějí zvukovou orgii s cílem vymazat vaše ušní bubínky z povrchu zemského. Kompozice z první řadovky Hatred For Mankind dostávají naživo ještě nový rozměr, ač se zdá, že už to ani nejde. Když si vybavíte finální bitvu dobra a zla v seriálu Twin Peaks, servete u toho zesilovač a agent Cooper nedorazí, tak máte plus minus tuhle hlukovou blasphemii. Na začátek pěkně silný kalibr…
Po DIS nastupují RWAKE, experimentální sludge core ze Států. Neuvěřitelné nasazení kapely a kombinace dvou vokálů, hlavního řvouna C.T. a divoženky obsluhující keybord. Její nervózní obsluha kláves, jakoby jen tak pohozených na židli, a stejně tak i back vokály, chci vlastně říct řevy, skvěle doplňovaly frontmana s vizáží a projevem pokerovaného nasraného truckera.
Přes dvacet let na scéně se pohybující matadoři Soilent Green předvedli také pořádně našláplý set, ale z úplně jiného soudku. Gring sludge sypačka nebo nemocný metal zařazený na pětku, jak chcete. Řev, pot a Soilent Green utržení ze řetězu.
V pořádně divoké jízdě pokračovali i Today Is The Day. Proti Soilent Green sice více rytmičtější, ale stále se bavíme o pořádně špinavém HC sludge nářezu. Zdánlivě melodičtější pasáž se vzápětí zlomí v nervózní hudební změť prokládanou bolestným řevem frontmana Steva Austina. Že tady nejsme na plese si přišel ke konci setu s kapelou zařvat i zpěvák Rwake.
Když nastoupili na scénu irští God Is An Astronaut a večer se začal odvíjet v poklidnější, zadumanější formě a jinak položených emocích, přiznám se, že jsem měl dva, tři songy trošku problém přehodit výhybku. Ale podařilo se a snové propletence kytar, skvěle doplněné projekcemi, postupně ukolébávají předchozí noisové neurózy. Osobně mě více oslovují starší alba než novinka, ale naživo nebylo GIAA co vytknout, vše tvořilo jeden krásně melancholický celek.
Nápad uspořádat spojením nezávislých turné, jak bylo předem avizováno, první a poslední ročník LSD Festu, přinesl divákům možnost vidět několik velmi zajímavých kapel na jednom pódiu. Škoda jen, že ani akce tohoto typu nemají velkou návštěvnost. U festivalu s headlinerem v podobě kapely, která výrazně pomáhala definovat post rock, navíc v příjemných prostorách, bych čekal větší nával…
#?-:nbsp;
