1. 5. 2011Spisovatel Jaroslav Monte Kvasnica – Vlk je lovec a člověk je jako virus!

další fotografie

Monte, požádám tě, aby ses v pár větách čtenářům představil...

Aha, takovéto cyranovské: „Co chtěl u čerta na této galeji, u čerta, co tam chtěl?“ Sudičky mi předurčily pestré curriculum vitae. Po studiu na filozofické fakultě (obor čeština – bulharština) jsem prošel řadou zaměstnání. Pořádal jsem pod křídly kulturního střediska koncerty a představení alternativních skupin a divadel. Zpočátku se dařilo, ale pak jsem narazil na komunistický establishment. A potom jsem byl závozníkem, lesním dělníkem, horským nosičem, dělníkem při archeologických vykopávkách, ale také textařem atd. Po sametové revoluci jsem se stal novinářem a publicistou v denících a časopisech, scénáristou, redaktorem a režisérem v soukromých televizích. Během všech těch let jsem byl horolezcem, chovatelem psů a fanatickým stopařem vlčích stezek. A pochopitelně jsem se také stále intenzivně věnoval literární tvorbě. Posledních jedenáct let se živím jako spisovatel a publicista na volné noze.

V naší malé zemi je hodně málo lidí, kteří „Tančí s vlky“, není liž pravda...

Není to tak zlé. V rámci Hnutí DUHA existuje společenství mladých lidí ve „vlčích hlídkách“, které aktivně pomáhá ochraně velkých šelem v oblasti Moravskoslezských Beskyd. A je tu pár posedlých terénních zoologů, kterým šelmy uhranuly: např. Ludvík Kunc, Vojtěch Mrlík a několik dalších… včetně mne.

V úvodu jsem zmínil dvě úžasné knihy KRAJINA S VLKY, jejichž jsi autorem. Vydalo je nakladatelství Élysion – I. i II. díl v roce 2009. Jak se celý projekt zrodil a jak se knihám daří...

Ty knihy jsem psal přes deset let a materiál k nim sbíral po celý život takřka na celé severní polokouli. Vojtěch Smidek, majitel nakladatelství Élysion, projevil eminentní zájem knihy vydat. První díl je vyprodán zcela, z druhého zbývá pár posledních exemplářů. Knihy vyvolaly značný ohlas mezi odborníky i čtenáři. Neříkám to proto, abych podporoval masturbaci svého ega, nýbrž proto, že knihy našly své nadšené čtenáře a tudíž svůj smysl.

Jsi duchovním vůdcem projektu Terra luporum (Krajina vlků), který si vytkl za cíl rehabilitovat vlka v očích veřejnosti. Daří se ti tvé quijotské předsevzetí naplňovat?

To je projekt na celý lidský život (a nejen jedné generace). Když se již zdá, že je vše na dobré cestě, stačí jedna hysterická reportáž v bulváru o roztrhané ovečce a pyramida úsilí je v sutinách. No a pak se začíná pěkně zase znovu. Poněkud sisyfovská práce…

... již jsi měl možnost se jako kmotr alba v předpremiéře seznámit s novými písněmi Bratrstva Luny. Budeš jedním z mála lidí, kteří v textech „vlčího alba“ La Loba Ante Portas porozumí snad každému slovu. Tvé kmotrovství je také do jisté míry součástí cesty nastíněné v předchozí otázce...

To, co jsem prozatím slyšel z nového alba Bratrstva Luny, mě nadchlo. Hudebně i textově. Nacházím v tom ony hlubinné siločáry, které propojují osudy lidí nejen s osudy vlků, ale se vším živým i neživým na planetě Zemi. Indiáni chápali pozemský i duchovní svět jako kruh. Prostě všechno souvisí se vším!

... celá deska se zabývá genocidami lidí i vlků. Na desce je i píseň Bílé Karpaty, kde se zpívá: „žádné stopy šedých stínů, to člověk spáchal hřích...“. Jak je to na území Bílých Karpat, kdy zde byl spatřen poslední vlk? Nebo se již objevili nové stopy naděje?

Z Bílých Karpat zmizeli vlci během 19. století. Ale příznivce vlků mohu potěšit: vlčí stopy jsme v posledních třech letech objevili jak v Bílých Karpatech, tak i dokonce v Hostýnských vrších. Vlk je ultramaratonec, za zimní noci zvládne bez problémů stovku kilometrů. Pobytové znaky však bohužel neznamenají, že se tu vlci (alespoň prozatím) usadili. Pouze tudy protahovali při lovecké výpravě.

Do knižního bookletu 2CD La Loba Ante Portas jsi napsal vlčí vzkaz „ZNAMENÍ VLKA“. Neuvěřitelně emocemi nabitý text končíš slovy: „Pusťme vlčici dovnitř!“ Můžeš přeložit lidem do srozumitelného jazyka, co tato formulace znamená a kdo je to ta bájná La Loba?

Kořeny mýtické La Loby najdeme někde v Novém Mexiku a v severním Mexiku, tedy v oblasti, která byla domovinou Apačů. Ona legendární bytost má mnoho jmen – La Loba = Vlčí žena, La Huesera = Kostra, La Trapera = Vetešnice apod. Tato stařena je nositelkou příběhů. Chodí po světě a hledá vlčí kosti. Potom je skládá, a když je kostra celá, vdechne La Loba vlku nový život. La Loba je symbolem pout, které nás váží k prastarým kořenům, pudům a instinktům, které v nás civilizace nemilosrdně hubí. La Loba je naše alter ego; něco, co nestavíme na odiv, ale co v některém z nás žije, v jiném pouze doutná a v někom jimž odumřelo docela. Je to původní, pohanský odkaz, který přesahuje z pradávna do budoucnosti. Skvělá spisovatelka Clarissa Pinkola Estésová říká, že: „La Loba čeká na zbloudilce a tuláky, kdy k ní najdou cestu.“ Někteří ji už našli…

A „Pusťme vlčici dovnitř!“? Vlci jsou svobodný lid. Ti skuteční i symboličtí… Pokud je budeme respektovat, otevřeme jim naše krajiny, naši mysl i srdce –získají mnoho cenného oni i my!

... duchovní cesty v životě člověka mají ohromný význam. Tobě se na tvé životní pouti dostalo obrovského ocenění a to dokonce od medicinmana indiánského kmene Skidi Pawnee, prozraď prosím více...

Teď jsi mě zaskočil, následující informace nebyla určena pro veřejnost. Je to příliš intimní! Ale, když jsi se přímo zeptal… (po konzultaci s Montem odpověď dále nechávám, poznámka RXT). Zabývám se vlky komplexně: jejich etologií, jejich minulostí, současností i budoucností, jejich migracemi, strategií lovu a samozřejmě i mýty, jejichž jsou hlavními aktéry. V USA se mnou vyšel rozhovor, který byl přetištěn i do indiánských věstníků. Vlk je hlavní duchovní bytostí pro kmen Pawnee. Medicinmana kmene zaujalo, že se nějaký chlápek z Evropy hluboce zajímá o duchovní svět jeho lidu a dojalo ho to. Poslal mi krásný mail a sdělil mi, že mi slavnostně uděluje kmenové jméno – Shadow of the Wolf – v pawneejštině Sharbi ta Skidi = Stín vlka. Pokládám si to za obrovskou čest a nesmírně si toho vážím. Tomu medicinmanu je 87 let a je nositelem prastarých tradic svého kmene

Za vlky putuješ s věrnými společníky aljašskými malamuty. Jaké postavení na Zemi zaujímají v evolučním vývoji optikou dneška VLK a PES?

Vlk je (jako každé zvíře) dokonalým výtvorem evoluce – skvělý smečkový predátor s úžasně rozvinutou komunikací. Je

Psa (jehož prapředkem je vlk) člověk chovem modifikoval k obrazu svému: dal mu juvenilitu, dril, ožebračil ho o fenomén otcovství a udělal z něj promiskuitního jedince. Pes v sobě nese pečeť vlka, ale člověk ho pozměnil. Nechápejme to jako minus: je to jediná cesta k mezidruhovému soužití.

V refrénu titulní písně našeho nového alba zazní verš: „La Loba Ante Portas a proti ní archetypy v nás...“. Můžeš nějak stručně shrnout vývoj dominantního společenského nazírání na vlka za posledních 100 let, mění se na přímce času?

Dokud byl člověk lovcem – sběračem, byl pro něj vlk silné apotropaické zvíře, které bylo obdařeno silnou magickou ochrannou mocí. Vlk byl člověku loveckým učitelem, vzorem, duchovním vůdcem. Jakmile se z člověka – lovce stal člověk – pastevec, stal se pro něj vlk konkurentem a občasným škůdcem. Zásadní ránu do vědomí člověka a jeho vztahu k vlkům zasadilo křesťanství, které rádo manipuluje se symboly: vlk se stal zplozencem pekel. Tato změna ve vědomí lidí rozpoutala genocidu a iracionální nenávist. Vlci byli nemilosrdně vražděni: palnými zbraněmi, ocelovými pastmi, strychninem. Za padesát let byly na amerických planinách vyvražděny dva miliony vlků. Vlci zmizeli i z Evropy a byli vytlačeni do nepřístupných horských končin. Děsivá bilance…

Je možná domestikace vlka? Vím, že to je téma, kterému v tvých knihách věnuješ hodně stran, ale přeci jen, doveď čtenáře rozhovoru alespoň k pomyslnému rozcestí...

Vlk, který byl asi před 100.000 lety člověkem domestikován, nám dal psa! Chov vlků v zajetí je však poněkud problematický. Jak jsem řekl: vlci jsou svobodný lid! Vlka lze ochočit, nikoliv domestikovat (k tomu by bylo třeba mnoha a mnoha generací). Vlky chová několik mých přátel. Je třeba si uvědomit, že náplní vlčího života, jeho smyslem života, jeho „náboženstvím“, jeho raison d etre je – LOV!!! Ten ovšem vlkovi v zajetí nemůžeme poskytnout. Těšíme se vlčí přítomností, ale za jakou cenu? Zbavili jsme ho smyslu jeho života…

Jak hledíš na chování člověka k přírodě v rámci globálního světa. Může vůbec Homo sapiens přežít?

Bude to znít hnusně a nehumanisticky, ale stejně to musím říci: člověk se na planetě Zemi nekontrolovatelně rozmnožil. Jako virus. Člověk má své nemalé potřeby, rozpínavost, egoismus, hamižnost; tedy vlastnosti, které ničí poslední svatostánky divočiny. Kácení, industrializace, zoufalá fragmentace krajiny atomizuje svět. Když vidím kolem sebe mladé krásné holky, občas mě štvou údaje v mém rodném listu. Ale na druhé straně jsem rád, že jsem ještě mohl zastihnout svět v jeho relativně divoké podobě… Alespoň někde… Člověk je jediný tvor, který dokáže nenávidět sám sebe. A dokáže zničit nejen sebe, ale i vše kolem…

Jaké nové cesty, projekty inspirované vlky v nejbližší době chystáš?

V současné době mě nejvíce zajímají migrační vlčí cesty, kterými se vlci navracejí do svých pradávných domovin. Děje se to doslova „za našimi humny“: vlci migrují ze Slovenska do Beskyd, z Polska do německé Lužice, z Itálie do Francie… Miluju pátrání po vlčích stezkách!

Poděl se čtenáři o nejkrásnější zážitek spojený „se šedými stíny“...

Každý nález pobytových vlčích znaků – stop, trusu, zbytků kořisti, každé letmé zahlédnutí šedého stínu – je vzácné a úžasné. Za vlky jsem putoval po severní polokouli od Aljašky po Kamčatku. A „top“ zážitky? Např. tři týdny sledování výchovy vlčat u brlohu v rumunském pohoří Lotru, a taky závěr úspěšného lovu pětičlenné vlčí smečky na laň v Bukovských vrších na východním Slovensku, který jsem sledoval z patnácti metrů. Byl to štědrý dar Vlčího boha, zážitek, který si budu pamatovat i na smrtelné posteli.

Můžeš lidem, kteří milují vlky, doporučit nejlepší publikace či filmy, dokumenty dostupné v českém jazyce?

Je to např. skvělá knížka Farleyho Mowata: Nedělejte poplach. Za vlčí bibli se obecně považuje kniha Barryho Holstuna Lopeze: O vlcích a lidech (vyšlo ve slovenštině). Podnětné jsou dvě knihy Lois Crislerové: V arktických pustinách a Život s vlky. Velmi cenná je publikace Anny Ménatoryové: Jaké je to být vlkem. Vřele mohu doporučit knihu L. Davida Meche: Arktický vlk – Deset let se smečkou a rovněž knihu Jima a Jamie Dutcherových Vlci u dveří (a také dva filmové dokumenty Jima Dutchera Vlk: návrat legendy a Vlci u našich dveří). Doporučuji i vynikající knihu Ludvíka Kunce: Můj přítel rys – Z medvědích a vlčích brlohů. A snad i moje dvě knihy, v nichž jsem se pokusil o nemožné: o komplexnost.

Rozhovor je zveřejněn na hudebním webu. Ve tvém bohatém životě si se věnoval i aktivitám jako je např. manažerování hudebním skupinám, psaní textů... Jaký je tvůj vztah k hudbě, jakou roli hraje ve tvém životě a kdo patří mezi tvé top interprety?

Byl jsem odkojen beat generation. Poezie a hudba mě obohacovala a obohacuje stále. V hudbě mám své stálice: Jethro Tull, Deep Purple, Bob Dylan, Joan Baez, Grateful Dead a mnoho a mnoho dalších… A z našich? Blue effect, Plastic People, Vláďa Mišík a Etc., Karel Kryl, Vlasta Třešňák, Jarek Nohavica a spousta dalších.

Jak se těšíš na roli kmotra nahrávky La Loba Ante Portas a jaké jí chystáš požehnání? No ale asi nemusíme všechno prozrazovat? (úsměv)

Jak se těším? Moc! Miluju lidi, ve kterých hoří tvůrčí oheň a kteří svá poselství neváhají svěřit bez bázně ani do troseční láhve. A pokud navíc jedeme na stejné vlně, je to báječné. A požehnání? Nechte se překvapit…

Obligátní nepopulární moudro závěrem, které v básnické alternaci doplní výše řečené?

„Za těch pět desetiletí, co se vlkům věnuji, jsem bezpochyby, alespoň podle názorů, které slýchám ve svém nejbližším okolí: ZVLČIL. Při znalostech vlčích vlastností to rozhodně neberu jako urážku, nýbrž právě naopak – jako poklonu a vyznamenání.“

Monte díky a 5.5. ave ve Futurum music baru!!!

Čtyři nové skladby z alba La Loba Ante Portas k poslechu zde:

www.bandzone.cz/bratrstvoluny