SEBASTIEN – Tears Of White Roses

Název kapely vám možná ještě nic neřekne, ale těm, kdo už trochu znají české metalové luhy a háje, možná něco řekne jméno Jirka Rain. Správně, kapela NAVAR. Z torza rozpadnuvší se skupiny vznikla na přelomu let 2008 a 2009 ambiciózní pětice SEBASTIEN, která se rozhodla nečekat na to, až jí spadne úspěch do klína. Na světový trh pánové vykročili pravou nohou, a to rovnou do Grapow Studios, kde za pomoci zkušeného producenta Rolanda Grapowa, stvořili počin, který ani trochu nezaspal na vavřínech.

Na pomoc si dále zavolali jména světového formátu, která se výrazně podílí na hodnotě alba a dávají mu značku „kvalitní“. A kdože pomohl pardubickým na výsluní?

Debut (předchozí desky s kapelou NAVAR nelze počítat, neboť nelze srovnávat Vodku Finlandia s „vodkou“ Pražskou) jistě překvapí svou propracovaností, šťavnatostí, a vším tím, čeho by kluci sami bez pomoci ostřílených mistrů nedosáhli. Jednička „Musee du Satan Rouge“ mi hned v úvodu napoví, že tohle není mnou toliko proklínaný český metal ani náhodou. Na posluchače se valí pekelná smršť, která určitě stojí za poslech (a to nejsme na konci, kde to vše vrcholí – úsměv). „Femme Fatale“ hladí po duši, vokální kličky Jirky Raina lahodí uchu a teskná vsuvka Amandy Sommerville dovede dílo k dokonalosti. Jako bych ovšem cítila závan inspirace španělskými DARK MOOR... ? „Dorian“ mě rovněž drží ve španělských vodách. Přesto je jednou z nejlepších skladeb na albu, tajemnou, ráznou i citlivě dynamickou. „Remiel In Flames“ opět ukazuje sílu hlasu vokalisty – úžasná barva, důraz, perfektní zastřenost, téměř dokonalý projev v angličtině. Zde ovšem oceňuji i tvůrčí umění Ondry Peciny (Andy Mons), který se zde hudebně opravdu vyřádil a celý tým doladil skladbu do ne na první poslech slyšitelných detailů, které mě osobně velmi zaujaly. „Tears Of White Roses“ (feat. Mike DiMeo) – nenalézám chyb, skvělá volba co se hostujícího vokalisty týče – Mike DiMeo je značně nedoceněný zpěvák. „Phoenix Rising“ a „Voices In Your Heart“ s Rolandem Grapowem a již zmíněným Mikem DiMeo jsou dalšími fantastickými sklabami. Kytarové vyhrávky a klávesové motivy podmiňují chytlavost skladby. „Fields Of Chlum (1866 A.D.)" je obdařena honosnými orchestrálními melodiemi, vokálními výpady, kytarovými riffy a nejen díky konečnému partu v českém jazyce je jednou z nejpropracovanějších skladeb na desce. „Lake of Dreams“ se nese v duchu příjemně melodického metalu a „Silver Water“ (feat. fantastický Apollo Papathanasio) je naopak zahalena do temně drsnějšího hávu. Nicméně za vrchol alba považuji „Black Rose pt. I & II.“, které mi evokují nádherné balady kapely KAMELOT. „Black Rose pt. I“ má v sobě neuvěřitelnou sílu, temnotu, gradaci, ale zároveň i něžnost v podobě skotského rockera Doogie Whitea. Tragickým přelomem v klávesovém motivu se skladba přenáší do atmosférického partu „Black Rose pt. II“ s tklivými vokály duetu Amandy Sommerville a Jirky Raina. Dramatičnost se prolíná celou pasáží, vygraduje ve 2/3 a končí melancholickými dohrávkami. Vynikající práce Viktora Mazánka.

Jedna vlaštovka jaro nedělá, jinak řečeno nelze říci, že se po skvělém debutu kapela udrží na nohou v metalovém světě s velkým S, do něhož zaslouženě vstoupila, a že se nepropadne do zapomnění. Možná se metalové nebe konečně dočká i zářící hvězdy z naší malé země a nebude jen zářit hvězdami z okolních států jako jsou Německo, Finsko, Švédsko, apod.