27. 11. 2010Český Slavík 2010

Ta poslední listopadová začala „výletem snů“ do nákupních center do Českých Budějovic – dcerenka potřebovala nutně koupit zimní bundu a další věci, a protože jsem masochista, mohla si s sebou vzít kamarádku (smích). Ke cti obou slečen nutno dodat, že se chovaly vybraně, nevynechaly ani jeden obchod v obou megakomplexech a když jsem zacáloval „tu nejlepší“ bundu, nechaly mě odejít do třetího patra a posedět v čínské restauraci.

Proč takový úvod? Inu vracím se k masochismu, když jsem přežil pět hodin s pubertálními slečnami a byl tak pěkně sebetrýznivě rozjetý, proč nepokračovat večer u televize? Za komunistů byl tehdejší Zlatý slavík událostí, kupón z Mladého světa jsme se sestrou v osmdesátých letech „bratrsky“ vyplňovali tak, že já si mohl vyplnit skupiny a ona zpěváky a zpěvačky. A když vyhrál  v roce 1988 Citron, byla to událost... Časem jsem na slavíky rezignoval, podobně jako na všechny podobné ankety popularity typu Týtý, Anno, Anděl, a nevím které ještě. Až letos... po odpoledni nákupní masáži jsem dobrovolně nasadil masáž mediální.

Volba moderátora je u těchhle akcí vždycky těžká, každý se po odvysílání pořadu stává terčem kritiky, nejspíš právem. Letos vyhrál „konkurz“ Libor Bouček, kterého jsem dosud prakticky neznal... Ono se to dá říci o většině tváří, které se během večera na pódiu objevily, svět pop music a rádoby celebrit se mi protiví a neviděl jsem ani minutu z voleb všech těch Superstar a Talentů (nebo jak se ty pořady jmenují), a nesleduju ani bulvární zprávy. No nic, Libor začal tragicky, inscenovaným telefonním hovorem o tom, jak jej do pořadu angažovali.

Prvním hostem byl Martin Chodúr, který zazpíval na Českém slavíkovi anglicky (???) a vrátil se do nějakých padesátých let v USA. Minela. Stejně jako další Boučkův rádoby fór o tom, jak připravili devítihodinový dokument o historii Zlatého/Českého slavíka, se kterým je vyhodili. Tak z něj sestříhali devadesát vteřin, které patřily hlavně Gottovi a Bílé, jak jinak. Sestřih posloužil jako kulisa k blábolům o mediálních partnerech a k dalšímu Boučkovu monologu, tentokrát na téma zasedací pořádek v rodině, jejíž hlavou je Gott a hned za ním je Bílá. A když se Šimi bude snažit, možná bude za rok taky vpředu. Nazdar bazar, fakt těm lidem stačí tak málo k zasmání?

Vyhlášení možných objevů roku – mezi pány Jan Bendig, mezi dámami Markéta Konvičková – může se pro ně hlasovat... zase neznám ani jednoho, slečna v klipu nabízela totálně obstarožní střední proud, mladík techno s nějakými elektronickými zvuky... objevy jako hrom (smích). Bouček k tomu přidal další nehorázně hloupé povídání o objevech roku 2010 u nás i ve světě...

Mezi big six zpěvaček se vešly Monika Absolonová, Anna K., Lucie Bílá, Ewa Farna, Aneta Langerová a Lucie Vondráčková. Kdepak je Helena? Těžko říct...

Intermezzo patřilo paní Simonové, která převzala symbolického Zlatého slavíka za rok 1962, kdy se uděloval jen jeden dohromady a dostal ho Matuška, Simonová byla nejlepší mezi ženami. Letos se mohla uděkovat a obecenstvo jí zatleskalo ve stoje. Paní rozhodně nevypadala na tolik, kolik jí je.

Pak už se konečně začaly předávat ceny zpěvačkám, 3. místo brala brutálně zmalovaná Ewa Farna, druhé Lucie Vondráčková a první („nečekaně“) Lucie Bílá. Ewa s Lucií V. poděkovaly celkem inteligentně a krátce (Ewa: „Děkuju všem, kteří si moje písničky vypalují a stahují, protože si je poslechnou“), Lucii V. upadla cena na zem a Lucie B. měla interaktivní šaty, na kterých šlo měnit vzor... Největší rozruch ale způsobil Vojtěch Dyk (zase neznám...), který přišel předat cenu Lucii V. v teplákách a konečně někdo docela pobavil i mě.

Slavíka pro zahraničního interpreta dostala slovenská kapela No name, za kterou ji převzala Jana Kirschner od Pavla Šporcla. Pak přišlo další faux pas – Olympic na živo zklamal, resp. Petr