Stejně jako otec Alberta Einsteina, tak i Dark Essence Records evidentně nemají potuchy o našem Járovi Cimrmanovi. Kdyby totiž norský label bral v potaz jeho názory na zapamatovatelnost dat, nemohlo by album Vulture Industries vyjít 8.10.2010, když se nabízí mnohem líbivější varianta 10.10.10. Ale to by nebylo v případě avantgardních „Supích průmyslníků“ to pravé ořechové, oni létají mimo hlavní trasy a k hejnu se připojují jen při výjimečných příležitostech (= turné).
Našinci nejsou Vulture Industries neznámí, nějaké dvě stovky fanoušků viděly jejich vystoupení na pódiu božkovské hospody v roce 2008 a záhy se u nás po právu začalo velebit jejich tehdy rok staré debutové album The Dystopia Journals. I mě deska chytla a tak jsem netrpělivě vyhlížel následovníka; jen ve mně hlodaly pochybnosti, nakolik se novince podaří skvělému předchůdci přiblížit, či jej dokonce překonat.
A po deseti dnech, během kterých jsem „Pachatelův krvavý registr“ poslouchal, jsem došel k závěru že ač jsou alba poměrně odlišná, co do kvality jde o rovnocenné počiny. Kdybych měl obě nahrávky krátce srovnat, tak novinka je mnohem pestřejší a ostřejší. Po krátkém intru, které připomíná cirkusovou, leč posmutnělou hudbu, se opatrně rozjíždí první zpívaná skladba Race for the gallows, asi nejtěžší kompozice se spoustou změn, vychytávek, kliček a obezliček (úsměv). To lze v kontextu s minulým dílkem považovat za lehké překvapení, přece jen měly starší skladby učesanější strukturu. Mnohem více ale překvapuje vokalista, který se asi snaží odpoutat od neustálého (v minulosti) srovnávání se zpěvákem Arcturus a s vervou se pouští do dosud neprobádaných sfér – vedle prověřeného hlubokého hlasu využívaného zejména v refrénu se pouští do šepotu, zastřeného hrubého i vyššího čistého zpěvu.
Jestliže začátek patřil složitostem, Hangman’s hatch je co do počtu nálad střídmější, zároveň ale útočnější a tvrdší. Vedle chytlavých pasáží se prosazují valivé výjezdy s dusotem kopáků a ostrými kytarovými riffy; a když už se zdá, že relativně sofistikovaný song spěje k poklidnému závěru, ozve se... saxofon. Nejprve jen tak z povzdálí, aby během chvilky prostor zcela opanoval, za přitakávání chrámových varhan... ale nic netrvá věčně, naopak, po chvilce je tu přemet k metalu zahranému pěkně „od podlahy“. A tvrdě kupředu i nadále, The bolted door dokonce sklouzává až kamsi k black metalu – to když Bjørnar do svižné jízdy skřehotá jak černý havran; ale zároveň míří ke starodávnému art rocku – to když klávesové party připomenou party ze sedmdesátých let minulého století.
Nejsilnější skladbou je pro mě This cursed flesh. Dramatická, s procítěným až teatrálním zpěvem, s parádními klávesovými tóny, s krásnými sólíčky a s uvolněnou atmosférou uprostřed (ta mimochodem silně připomíná filmovou hudbu). O další zpestření se (kromě tu a tam využívaného cella, violy a již zmiňovaného saxofonu) starají hammondky hostujícího Herbranda Larsena z Enslaved v I hung my heart on Harrow square, po pěti tvrdých kusech o něco mírnější, vláčnější záležitosti. Jedinou slabší chvilku si Norové vybrali v poněkud neduživé doom metalem načichlé Crowning the cycle, v níž ani slušná heavymetalová sóla situaci nezachraňují. Trocha psychedelie na závěr v Of branded blood je na místě, stejně jako následný posun do dravějších sfér snad nejsilněji evokujících minulý „dystopický“ zářez.
Nahrávalo se v Conclave a Earshot Studiích, což jsou prostory frontmana Bjørnara Erevika Nilsena a nahrávají v něm i další bergenské kapely. Zvuk je výborný, zřejmě mu prospěl i mastering u věhlasného Briana Gardnera. Na zajímavém titulním coveru chybí název kapely, ale zarputilý chlapík, držící v jedné ruce knihu (snad trestní zákoník) a v druhé oprátku (pro ty, jež by se právu protivili), jakoby chtěl promluvit... a nic jiného, než „se mnou přijde zákon“, by asi nepronesl (úsměv).
Progresivní, avantgardní, teatrální... taková je jedna z nejzajímavějších nahrávek letošního roku.
P.S. Vulture Indrustries vystoupí 6.11.2010 na 4. pokračování festivalu Phantoms of Pilsen a pro mě budou spolu s Helheim hlavními hvězdami, Taake, neTaake (úsměv).
Seznam skladeb:
Čas: 44:23
www.vulture-industries.net
www.myspace.com/vultureindustries
www.darkessencerecords.no
Našinci nejsou Vulture Industries neznámí, nějaké dvě stovky fanoušků viděly jejich vystoupení na pódiu božkovské hospody v roce 2008 a záhy se u nás po právu začalo velebit jejich tehdy rok staré debutové album The Dystopia Journals. I mě deska chytla a tak jsem netrpělivě vyhlížel následovníka; jen ve mně hlodaly pochybnosti, nakolik se novince podaří skvělému předchůdci přiblížit, či jej dokonce překonat.
A po deseti dnech, během kterých jsem „Pachatelův krvavý registr“ poslouchal, jsem došel k závěru že ač jsou alba poměrně odlišná, co do kvality jde o rovnocenné počiny. Kdybych měl obě nahrávky krátce srovnat, tak novinka je mnohem pestřejší a ostřejší. Po krátkém intru, které připomíná cirkusovou, leč posmutnělou hudbu, se opatrně rozjíždí první zpívaná skladba Race for the gallows, asi nejtěžší kompozice se spoustou změn, vychytávek, kliček a obezliček (úsměv). To lze v kontextu s minulým dílkem považovat za lehké překvapení, přece jen měly starší skladby učesanější strukturu. Mnohem více ale překvapuje vokalista, který se asi snaží odpoutat od neustálého (v minulosti) srovnávání se zpěvákem Arcturus a s vervou se pouští do dosud neprobádaných sfér – vedle prověřeného hlubokého hlasu využívaného zejména v refrénu se pouští do šepotu, zastřeného hrubého i vyššího čistého zpěvu.
Jestliže začátek patřil složitostem, Hangman’s hatch je co do počtu nálad střídmější, zároveň ale útočnější a tvrdší. Vedle chytlavých pasáží se prosazují valivé výjezdy s dusotem kopáků a ostrými kytarovými riffy; a když už se zdá, že relativně sofistikovaný song spěje k poklidnému závěru, ozve se... saxofon. Nejprve jen tak z povzdálí, aby během chvilky prostor zcela opanoval, za přitakávání chrámových varhan... ale nic netrvá věčně, naopak, po chvilce je tu přemet k metalu zahranému pěkně „od podlahy“. A tvrdě kupředu i nadále, The bolted door dokonce sklouzává až kamsi k black metalu – to když Bjørnar do svižné jízdy skřehotá jak černý havran; ale zároveň míří ke starodávnému art rocku – to když klávesové party připomenou party ze sedmdesátých let minulého století.
Nejsilnější skladbou je pro mě This cursed flesh. Dramatická, s procítěným až teatrálním zpěvem, s parádními klávesovými tóny, s krásnými sólíčky a s uvolněnou atmosférou uprostřed (ta mimochodem silně připomíná filmovou hudbu). O další zpestření se (kromě tu a tam využívaného cella, violy a již zmiňovaného saxofonu) starají hammondky hostujícího Herbranda Larsena z Enslaved v I hung my heart on Harrow square, po pěti tvrdých kusech o něco mírnější, vláčnější záležitosti. Jedinou slabší chvilku si Norové vybrali v poněkud neduživé doom metalem načichlé Crowning the cycle, v níž ani slušná heavymetalová sóla situaci nezachraňují. Trocha psychedelie na závěr v Of branded blood je na místě, stejně jako následný posun do dravějších sfér snad nejsilněji evokujících minulý „dystopický“ zářez.
Nahrávalo se v Conclave a Earshot Studiích, což jsou prostory frontmana Bjørnara Erevika Nilsena a nahrávají v něm i další bergenské kapely. Zvuk je výborný, zřejmě mu prospěl i mastering u věhlasného Briana Gardnera. Na zajímavém titulním coveru chybí název kapely, ale zarputilý chlapík, držící v jedné ruce knihu (snad trestní zákoník) a v druhé oprátku (pro ty, jež by se právu protivili), jakoby chtěl promluvit... a nic jiného, než „se mnou přijde zákon“, by asi nepronesl (úsměv).
Progresivní, avantgardní, teatrální... taková je jedna z nejzajímavějších nahrávek letošního roku.
P.S. Vulture Indrustries vystoupí 6.11.2010 na 4. pokračování festivalu Phantoms of Pilsen a pro mě budou spolu s Helheim hlavními hvězdami, Taake, neTaake (úsměv).
Seznam skladeb:
- Crooks and sinners
- Race for the gallows
- Hangman’s hatch
- The bolted door
- This cursed flesh
- I hung my heart on Harrow square
- Crowning the cycle
- Of branded blood
Čas: 44:23
www.vulture-industries.net
www.myspace.com/vultureindustries
www.darkessencerecords.no
