V KD Vltavská jsem byl na koncertu naposled v roce... 1988... na druhém pokračování Death Metal Session. A i když uplynulo dvacet dva let, vzpomínky ožily. Ono se toho až tolik nezměnilo... tehdy se na schodišti stálo a čekalo, než pořadatelé otevřou, dnes se čekalo snad ještě déle, tehdy nás šacovali příslušníci VB, dnes „příslušníci“ ochranky... akorát vizáž příchozích doznala změn – džínové stejnokroje plné nášivek vystřídaly černé kapsáče a mikiny a objevilo se i několik barvami zkrášlených obličejů.
První vystoupení začalo proti avizovanému startu s třičtvrtěhodinovým zpožděním. Norská (prý) doommetalová skupina SAHG je zajímavá třeba tím, že alba vydává v dvouletých odstupech a nazývá je popořadě římskými číslicemi (letošní se jmenuje III), nebo tím, že v její sestavě drží baskytaru King Ov Hell známý hlavně z působení v Gorgoroth. Půlhodina v podání norského kvarteta budila rozpaky... nemastný neslaný stoner/heavy/doom bez výraznějších momentů bavil tak tři skladby, postupem času se dostavila nuda a i těch třicet minut se vleklo jak hlemýžď... Kdyby se aspoň muzika vlekla jako ten slibovaný doom metal, ale ona nebyla ani pomalá, ani svižná, ale... nerad se opakuji, ale lepší příměr nenacházím... nemastná neslaná. Na druhou stranu byla kapela pěkně sehraná, Olav Iversen (v obleku z roku „cvaj“) zpíval dobře a zvukař předkapelu neodzíval... a fanoušci překvapivě také ne.
Do Prahy jsem jel kvůli ENSLAVED – takže hlavní kapela mi začala hrát v půl deváté. K dispozici měla tři čtvrtě hodiny a svůj čas využila k mé plné spokojenosti, protože takřka polovinu playlistu tvořily skladby z nedávno vydaného novinkového alba Axioma Ethica Odini. Ty mají jednu „nevýhodu“ – většinou jsou poměrně dlouhé... Enslaved tudíž stihli asi osm songů, z nichž polovinu tvořily právě nové kusy – jmenovitě (snad se nepletu) Axioma, Ethica Odini, Raidho a The Beacon. Právě tandem Axioma (coby intro) – Ethica Odini (coby hitovka na rozjezd) set norských válečníků otevřel, leč trochu zvláštní zvuk v úvodu srážel dojem lehce dolů. Naštěstí se postupně vše srovnalo a jak kapela, tak fanoušci si začali koncert užívat. Pomáhaly k tomu i průpovídky frontmana, který jednu skladbu věnoval Master´s Hammer a před další si zavdal piva s českým „na zdraví“. Nové epičtější skladby, v nichž se ke slovu dostával čistý zpěv klávesáka Herbranda Larsena, byly proloženy staršími Grutle Kjellsonem nachrchlanými divočinami, při kterých se v kotli rozjel pořádný tanec. A když zazněla legendární Isa, bylo jasné, že diváci by starších kusů přivítali více. Mně složení setu vyhovovalo, jen mi přišlo, že strašně rychle utekl a na přídavek samozřejmě prostor nebyl...
Hvězdy největší si daly na čas, který byl využit k přestavbě pódia. Zatímco předchozí kapely měly bicí na úrovni „základní výšky“, DIMMU BORGIR si nechali postavit rampu nejen pro bicí, ale i pro klávesistu a basáka. Kapela pak nastoupila v rozestavení 3 – 3, které v průběhu „zápasu“ modifikovala na útočnější 4 – 2; to když hostující basák doplnil tři stálé členy – Shagratha, Silenoze a Galdera – v přední linii. Přiznám se, že tahle parta šla vždy tak nějak kolem mě, až letošní „pohádkové“ album Abrahadabra mě zaujalo víc, než jsem čekal. Ale během osmdesáti minut z něj zazněly snad jen čtyři skladby a to ještě ty, ve kterých je podíl hostujících muzikantů a zpěváků menší – pompézních operních vokálů a orchestrálních pasáží, byť puštěných z playbacku, na pořadu dne příliš nebylo. To bylo první zklamání, ještě větší ale působil zahuhlaný zvuk, ve kterém hrály prim nehorázně vytažené kopáky a drnčící baskytara; naopak kytary ne a ne se rozjet, menší bubínky nebyly slyšet vůbec a samply byly upozaděné až běda. Jistě, i tentokrát se zvuk postupem času o něco lepšil, ale od kapely, která si potrpí na vycizelované studiové produkce, jsem čekal kvalitní sound i na koncertu. Nicméně bouřící dav v „podhradí“ si nenechal zážitek ze svých oblíbenců něčím tak nicotným, jako je horší zvuk, pokazit, a ovace po základní hrací době nebraly konce. Tudíž se muselo prodlužovat. Čekal jsem dva songy, ale došlo na čtyři.
Celkově mám dojmy ze sobotního matiné trochu rozpačité... Potěšila atmosféra, která panovala během vystoupení všech kapel, mně se líbili Enslaved, většině fanoušků podle ohlasů o něco více Dimmu Borgir. Já od leaderů symfonického black metalu přece jen čekal o něco víc...
První vystoupení začalo proti avizovanému startu s třičtvrtěhodinovým zpožděním. Norská (prý) doommetalová skupina SAHG je zajímavá třeba tím, že alba vydává v dvouletých odstupech a nazývá je popořadě římskými číslicemi (letošní se jmenuje III), nebo tím, že v její sestavě drží baskytaru King Ov Hell známý hlavně z působení v Gorgoroth. Půlhodina v podání norského kvarteta budila rozpaky... nemastný neslaný stoner/heavy/doom bez výraznějších momentů bavil tak tři skladby, postupem času se dostavila nuda a i těch třicet minut se vleklo jak hlemýžď... Kdyby se aspoň muzika vlekla jako ten slibovaný doom metal, ale ona nebyla ani pomalá, ani svižná, ale... nerad se opakuji, ale lepší příměr nenacházím... nemastná neslaná. Na druhou stranu byla kapela pěkně sehraná, Olav Iversen (v obleku z roku „cvaj“) zpíval dobře a zvukař předkapelu neodzíval... a fanoušci překvapivě také ne.
Do Prahy jsem jel kvůli ENSLAVED – takže hlavní kapela mi začala hrát v půl deváté. K dispozici měla tři čtvrtě hodiny a svůj čas využila k mé plné spokojenosti, protože takřka polovinu playlistu tvořily skladby z nedávno vydaného novinkového alba Axioma Ethica Odini. Ty mají jednu „nevýhodu“ – většinou jsou poměrně dlouhé... Enslaved tudíž stihli asi osm songů, z nichž polovinu tvořily právě nové kusy – jmenovitě (snad se nepletu) Axioma, Ethica Odini, Raidho a The Beacon. Právě tandem Axioma (coby intro) – Ethica Odini (coby hitovka na rozjezd) set norských válečníků otevřel, leč trochu zvláštní zvuk v úvodu srážel dojem lehce dolů. Naštěstí se postupně vše srovnalo a jak kapela, tak fanoušci si začali koncert užívat. Pomáhaly k tomu i průpovídky frontmana, který jednu skladbu věnoval Master´s Hammer a před další si zavdal piva s českým „na zdraví“. Nové epičtější skladby, v nichž se ke slovu dostával čistý zpěv klávesáka Herbranda Larsena, byly proloženy staršími Grutle Kjellsonem nachrchlanými divočinami, při kterých se v kotli rozjel pořádný tanec. A když zazněla legendární Isa, bylo jasné, že diváci by starších kusů přivítali více. Mně složení setu vyhovovalo, jen mi přišlo, že strašně rychle utekl a na přídavek samozřejmě prostor nebyl...
Hvězdy největší si daly na čas, který byl využit k přestavbě pódia. Zatímco předchozí kapely měly bicí na úrovni „základní výšky“, DIMMU BORGIR si nechali postavit rampu nejen pro bicí, ale i pro klávesistu a basáka. Kapela pak nastoupila v rozestavení 3 – 3, které v průběhu „zápasu“ modifikovala na útočnější 4 – 2; to když hostující basák doplnil tři stálé členy – Shagratha, Silenoze a Galdera – v přední linii. Přiznám se, že tahle parta šla vždy tak nějak kolem mě, až letošní „pohádkové“ album Abrahadabra mě zaujalo víc, než jsem čekal. Ale během osmdesáti minut z něj zazněly snad jen čtyři skladby a to ještě ty, ve kterých je podíl hostujících muzikantů a zpěváků menší – pompézních operních vokálů a orchestrálních pasáží, byť puštěných z playbacku, na pořadu dne příliš nebylo. To bylo první zklamání, ještě větší ale působil zahuhlaný zvuk, ve kterém hrály prim nehorázně vytažené kopáky a drnčící baskytara; naopak kytary ne a ne se rozjet, menší bubínky nebyly slyšet vůbec a samply byly upozaděné až běda. Jistě, i tentokrát se zvuk postupem času o něco lepšil, ale od kapely, která si potrpí na vycizelované studiové produkce, jsem čekal kvalitní sound i na koncertu. Nicméně bouřící dav v „podhradí“ si nenechal zážitek ze svých oblíbenců něčím tak nicotným, jako je horší zvuk, pokazit, a ovace po základní hrací době nebraly konce. Tudíž se muselo prodlužovat. Čekal jsem dva songy, ale došlo na čtyři.
Celkově mám dojmy ze sobotního matiné trochu rozpačité... Potěšila atmosféra, která panovala během vystoupení všech kapel, mně se líbili Enslaved, většině fanoušků podle ohlasů o něco více Dimmu Borgir. Já od leaderů symfonického black metalu přece jen čekal o něco víc...
