|
...odhoďte úsměv ze své tváře, vezměte svou tragickou existenci pevně do rukou a vykročte směle k lesu. Ponořte svoji marnost do nejohavnějšího močálu, který potkáte, zahrabejte se do listí nebo usněte na mechu. Hlavně nebuďte veselí...truchlete nad svým životem i nad celým světem....na této neveselé cestě opuštěného ?já? vás směle doprovodí Vladimir, všehotvůrce a jediná postava MIRRORTHRONE. Zahltit svět temnou záclonkou, rozetřít slzy po obličeji a tvářit se nešťastně...při poslechu tohoto výlisku jste na dobré cestě k něčemu takovému dospět. Musíte mu však dát šanci. Na první (a možná i několik dalších) poslech to rozhodně není žádná slast. Naoko disharmonické a prapodivné melodie jedoucí si ve svojí dráze bez ohledu na vokál, rachot naprogramovaných bicích....ale co se z toho nakonec vyklube (aspoň pro mě, asi po dvacátém sjetí téhle nádhery), je blackmetalová romantika odnášející mysl někam do hlubokých pralesů, kam lidská noha nikdy nevstoupila, vlastní mysl, která zabloudí sama v sobě. Na vycházce, kterou Vladimir podává jak ve francouzštině, tak i v angličtině a díky textům si můžete klidně zasmutnit s ním. Ačkoliv jsem zcela pravidelně spíše skeptická k výplodům one-man band, tahle věcička mě potěšila víc než dost, i když vzhledem k své náladové náplni mě rozhodně nerozveselila. Žrouti blackových mazanic a sypanic, nechť jdou zase o dům dál, protože přišel čas pro zasmušilce a depresítka, kteří se nad touto lesní rozkládající se romantikou s barokním nádechem bezpochyby rozplynou. Příjemným překvapením jsou slušně zvládnuté naprogramované instrumenty, které nevyzní zdaleka tak umělohmotně, jak by mohly a jak se často některým umělcům zadaří. Vladimir se s tím rozhodně nemazlí, vokál tahá od poloh blackových přes různé skřehoty, šepoty až po klasické hlasy rádiových oplodňováků;
|
|
při programování se obul do různých experimentů a tak se nabízí nekonečné množství různých pazvuků od dunění, vrzání, hučení, škrábání až po přistávání kosmické lodě na vaší zahrádce; a pokud se jedná o délku songů, s tím si taky hlavu příliš nedělá a rozsah přes osm minut není ničím výjimečný, takže při zúčastněných osmi kouscích se dostanete k celkové délce přesahující 52 minut. Nahrávku vzniklou v ložnici obohacuje ještě také návštěvní vokál jisté dívčiny Marthe Gallaz, který si můžete vychutnat v pátém a šestém kousku. U této dámy rozhodně nečekejte žádný přiškrcený hlas ani nic podobného doprovázejícího zabíjačku. Jedná se o čistokrevnou romantiku, při které se prostě musíte rozplynout. I když co chvíli se vysype sypanice, duety jsou zvládnuté i ve vyšších otáčkách, než při kterých se šeptají nemravné návrhy na lavičce v parku, a proto uspokojení nalomených duší může opět dosáhnout maxima. Co do podivné pestrosti asi nejvíc překvapuje šestka ?The Notion Of Perfect?, která začíná úchylným dávením se, pokračuje přes drnkání na kytaru hodné přisednutí k táborovému ohni, najednou se vyvalí deathová mazanice a hned po ní pár romantických tónů a změť hlasů, které se navzájem překřikují, do toho ještě silné klávesové vsuvky, no matrix jedna radost. Pokud vám ještě pořád nedošlo, že se na vás lepí smrt, přichází vaše šance ještě v předposlední ?Moi Mort?, která ač se ze začátku jeví jako rockkotéka, tak se změní v neskutečné vraždění neviňátek přímo na území kostela a za rozcupování těla při zvuku varhan určitě nějakou slzičku uroníte. Na závěr přichází outro, které už jen korunuje úspěch neveselých dnů, zasmušilých obličejů a dává najevo, že smutek je krásný i přesto, že je smutný...
|
;)
