Další nové články

Mám v živé paměti den, kdy jsem si domů od kamaráda přinesl k poslechu demokazetu doommetalové skupiny Dying Passion. Psal se rok 1998 (nebo 1999?), kazeta měla prachmizerný obal (s nečitelnými texty) a kudrnaté amatérské logo. Přesto mě některé skladby (zejména When I Die) zaujaly natolik, že jsem kazetu pár dní točil dokola... Uplynulo 11 let a Dying Passion jsou stálicemi na tuzemské hudební scéně, mají za sebou čtyři vesměs příznivě přijatá alba a luxusně vyvedenou novinku. Tím „luxusně“ myslím působivý digipack formátu A5 obsahující nejen CD a textovou přílohu, ale i bonusové DVD se záznamem koncertu z loňského ledna.

Asi je zbytečné připomínat, že s doom metalem se šumperští rozloučili před drahnými lety. Postupný přerod v ryze rockovou formaci skončil s minulým počinem Relief, nyní jakoby se pánové a dáma vraceli ke svým kořenům. Absorb je o poznání temnější a tvrdší než jeho předchůdce a mému vkusu tím pádem mnohem bližší. Hned na úvod to DP pořádně rozbalí, svižná A Silent Witness je nejsilnější právě v tvrdých pasážích podbarvených táhlými klávesovými tóny. ZuZa zpívá přesvědčivě od prvního slova – v A Sillent Witness nečekaně dravě, v dalších skladbách pak dává na o(b)div svůj hluboký sametový hlas. Nejlepší výkon podává hned ve druhé Questions, střídmější pomalé skladbičce plné melancholie a smutku s drobnými vychytávkami, třeba v podobě citlivě využitého echa u zpěvu. Temný opar se vznáší i nad třetí Muse of Mundane Days. Z oparu se ale vynořuje silný refrén, díky kterému se z nenápadného songu rázem stává hit – navíc se přidává moc pěkné a neotřelé sólo lehce „opepřené“ elektronickými zvuky. ZuZa tentokrát zpívá vyšším naléhavým hlasem, případně trochu experimentuje – a ona jí tahle poloha sluší stejně jako ta hluboko položená. Další dávka elektroniky uvozuje I Like A Noise, moderní technologie byly použity i v případě zkresleného zpěvu. Progresivní (nebo experimentální?) skladba se většinu hrací doby hodně odlišuje od těch zbývajících, ale se svěže rockovým refrénem naštěstí míří do stravitelnějších vod. Přesto bych se bez ní obešel... Zato Give, sic s podobně laděným úvodem jako předcházející píseň, přináší další čerstvý vítr do plachet. DP jsou tu hraví jak koťata, kytary přecházejí od zemitého riffování k minimalistickému brnkání, ZuZa zkouší další dosud nepoužité polohy a kdesi v pozadí se opět nacházejí podivné samplované zvuky. A ještě čerstvěji zní My Apology, evidentní hitovka, která by rozhodně neměla chybět v koncertním setu. Těžší Surveillance uplyne jakoby mimochodem a po ní přichází další vrchol – Broken Sleep, místy až monumentální opus, který se ale monumentálním stává nenápadně. Možná škoda, že v konci se tempo nevystupňuje, nýbrž opadne – přesto krásná věc s klavírními vsuvkami. Závěr

patří dvěma poměrně odlišným písničkám. Zatímco Journey to What Is Due je křehká „popina“ s dlouhými zasněnými instrumentálními úseky, v poslední On The Other Side of Barricade se DP vracejí zpátky v čase. ZuZa pěje nakřáplým hlasem, kytaristé nacházejí ponuré riffy, klávesista vyluzuje strašidelné pozadí jak z hororu – a mně se tahle retro věc líbí.

Bonusové DVD přináší spoustu zajímavého materiálu. Koncert z Faval music circusu z ledna 2009, kde DP (trochu nesmyslně, vždyť hráli už v roce 1997) slavili 10 let od založení, disponuje solidní technickou výbavou, která sice nesnese srovnání se zahraničními produkcemi, ale rozhodně nepůsobí amatérským dojmem. Záznam je důkazem, že nejen ve studiu jsou DP dostatečně přesvědčiví, ale že i naživo zasluhují respekt. Škoda obrazu ve formátu 4:3 a zvuku 2.0 – dnes by alespoň ten obraz měl být 16:9. Druhý koncert, Live in Šumperk, obsahuje jen čtyři skladby a je přidán asi pro zajímavost – zvuk je o poznání horší. Zato raritní záběry z různých letitých koncertů, které reflektují vývoj kapely od vyjukaných mládežníků do roku 2007, jsou moc zajímavé. Sice se při nich člověk neubrání úsměvu, ale díky za ně. Aspoň si každý může udělat obrázek o doommetalových kořenech kapely v letech 1997 – 2001, kdy v kapele působila i flétnistka. Sekce Clips pak obsahuje čtyři videoklipy, kromě tří vlastních skladeb i cover Porcupine Tree – Fear Of A Blank Planet.

V podstatě těžko kapele něco vytýkat, napadá mě snad jen trochu přehnaná stopáž některých skladeb a vlastně celé desky a pak drobnosti v bookletu – jednou jsou hudebníci psáni familiérně, podruhé podle občanského průkazu; červené písmo je hůře čitelné, na zadní straně by nad seznamem skladeb na CD slušel ještě název alba a v názvech skladeb na DVD jsou všechna slova uvozena velkým písmenem, zatímco na CD se sem tam vloudilo písmenko malé (ale to jsou jen takové hnidopišské poznámky).

Dying Passion mají smůlu. Smůlu, že svou hudbu produkují v České republice. Kdyby totiž s touto nahrávkou přišla kapela na západ od našich hranic, sklidila by zasloužený úspěch v celém anglosaském světě.

Seznam skladeb na CD: