KATATONIA – Night Is The New Day

Tak nevím, jestli loni vyšla lepší deska... V mém žebříčku svádí nerozhodnou bitvu o trůn dvě švédské kapely, které mají mnoho společného. Obě sázejí na melancholickou náladu, pomalé kompozice plné krásných melodií a emotivní zpěv. Řeč je o Katatonii (a albu Night Is The New Day) a Isole (a albu Silent Ruins).

První poslech nového alba Katatonie možná u někoho budí rozpaky, ale mně stačil k tomu, abych nadšeně pokyvoval hlavou. A s každým dalším poslechem se mé nadšení násobí. Vůbec nechápu všudypřítomné nářky nad tím, že se kapela opakuje nebo dokonce motá v začarovaném kruhu. Jen kdyby s touhle nahrávkou vyrukoval někdo neznámý, to bylo slávy... Jak je to skvěle zazpívané (a jak Jonas Renkse místy doslova „pláče“), jak silné jsou melodické linky (a jak se s kytarami Anders Nyström a Fredrik Norrman mazlí), jak pod vším krásně pulzuje baskytara (Mattias Norrman) a jak citlivě a nenásilně do vší té krásy zapadají tu umírněné, tu překvapivě razantní bicí (Daniel Liljekvist). A nechápu ještě další tvrzení – že album je depresivní. Ani náhodou přátelé! Depresivní jsou alba neumětelů – ať už hrají smutný doom rock nebo zběsilý grind. Ale nechme lamentování a pojďme se projít světem švédských umělců (právě tohle slovo ke Katatonii pasuje jako k málokomu!).

Hitovka a singlovka Forsaker plní svou uvozující funkci dokonale. Relativně tvrdší song obsahuje vedle ostřejších riffů i pomalejší pasáže a je vlastně takovým reprezentantem zahrnujícím obě polohy kapely, které posléze doznají rozvinutí v dalších skladbách. The Longest Year je sice postavená podle podobného mustru jako Forsaker, ale refrén má mnohem naléhavější a občasné dotyky vážné hudby ji posunují nad jedničku. Ostatně vážnohudební motivy se objevují i v dalších skladbách – třeba v úvodu Idle Blood nebo v Inheritance. Idle Blood se lehce odlišuje od zbytku alba – poloakustické pasáže a artrockové nálady dávají vzpomenout na roky dávno minulé (tím nemyslím začátek 90. let a zrod doom metalu, ale dobu o dvacet let starší). O Onward into Battle nedokáži napsat jiné slovo než „nádhera“. Kolik smutku – tolik emocí, zasněný refrén, skvělé kytarové a klávesové vyhrávky – klenot. V Liberation se opět objevují minimalistické pasáže, ze kterých znenadání vyjíždějí tvrdší řezavé kytary a samplované zvuky připomínající housle. A samply se ke slovu derou i v The Promise of Deceit, asi nejprogresivnější skladbě, ve které Katatonia absorbuje nové vlivy, aniž by při větším podílu umělých zvuků zapomněla na nosný melodický refrén. A zapomenuty nejsou ani kořeny, ze kterých Katatonia vzešla – důkazem budiž opus Nephilim s doommetalovými náznaky. Další paráda přichází s „Novou nocí“, jež může posluchače dostat do extáze. Síla, která tryská z téhle emotivní a melancholické (nerad se opakuji, ale jak jinak to pospat?) skladby, je obrovská. Další smyčce dokreslují Inheritance, ale to už se blíží závěr. Zatímco k Day & Then the Shade jsem si, snad pro její jednoduchost, zatím vztah nevypěstoval, závěrečná tryzna Departer (ve které se objevuje hostující vokalista Krister Linder) je skvostnou tečkou za nesmírně silným materiálem.

Precizní zvuk a stylový obal jen dotvářejí obraz dokonalosti. Jediné, co mi nejde na rozum, je datum nahrávání. Jak tuhle evidentně podzimní hudbu mohli pánové nahrát v červnu? Snad bylo loni ve Švédsku deštivé a chladné léto, jinak si to vysvětlit neumím (smích).