 |
 |
 |
RSS kanál
15. 2. 2010NECROCOCK – Lesní hudba
|
Zhruba před rokem Tom Kohout v rozhovoru pro náš zine sliboval nové album pod hlavičkou Necrocock: „Baví mě ale docela takový ty doomový, ambientní projekty, jako je Jesu, Mouth of Architect, Cult of Luna. Trochu mi to možná dalo podnět, že jsem zas nabustřil kytaru a začal dělat na novém albu Necrocock. Bude to hodně pomalá, kytarová náladovka, plná lesních příběhů o nastraženejch pastích, vykradačích hnízd, otravách a mrtvejch laních. Jsem tím teď docela posedlej. Je to překrásná oslava nočního lesa.“ Rok se s rokem sešel a slibovaná placka je na světě. Přiznám se, že jsem čekal o něco více černého kytarového rachotu, snad po vzoru předchozí „pohřební“ tvorby. Písně ale mají atmosférou blíž k bonusům na Praktikách (Prázdniny, Oligofrenní dívka), případně ke skladbě Princenza, která „vyšla“ v podobě videoklipu jen na internetu. Důležitou roli opět hrají syntezátory a různé umělé tóny, samply i zvuky lesa a jeho obyvatel. Ale i milovníci kytarové hry páně Necrococka si přijdou na své. Ono to na první poslech(y) tak nevypadá, až při odpovídající hlasitosti a pozorném poslechu se všechny kytarové finesy vynoří a z pocitové a místy i ambientní muziky je rázem doom metal. Celé album je pomalé a melancholické, dlouhé plochy jsou jako stvořené k rozjímání a odpočinku vleže, potmě a hlavně na podzim! Dušičková atmosféra sálá z každého tónu, Necrocockův zpěv se vynořuje jen zřídka a je převážně uhlazený, i když pojednává o věcech nepříliš veselých. Navíc mám pocit, že na Lesní hudbě jsou vokály nejpestřejší v Necrocockově kariéře – vedle typických „ženských“ poloh ála Bukkake Expres se objevuje řada dalších. Sice nedojde na řev nebo growl, ale i ten čistý (místy zkreslený) zpěv je bizarní až dost. |
|
muziky z ničeho nic tu a tam zazní několik rychlých úderů... a ani podivné vrrr a haf nepatří k tomu nejlepšímu... Ale po slabší chvilce přichází vrchol celé nahrávky – na stylové poměry nečekaně hitový Lesní hotel Orion. Ten se rozjíždí lehounce, zvolna, ale záhy startuje chytlavá až vtíravá kytarová melodie, která se zakousne do podvědomí a ne a ne ji odsud dostat. I když album naklepal chlapík z masa a kostí (Ivoš Plaček), jsou bicí většinou poměrně jednoduché, sterilní... a občas zmizí úplně. A abych nezapomněl – i na jeden specifický hudební nástroj dojde – lesní roh nahrál Zdeněk Berry Beran. O všechno ostatní se ve svém GummiStudiu Y postaral Necrocock, jen s mixem a masteringem mu pomohl kumpán Pavel Marcel. A zvuk je čistý a křišťálový jak ona poetická studánka. Texty lze rozdělit do několika skupin, ale samozřejmě se všechny týkají lesů a událostí, ke kterým v nich může dojít (nebo opravdu došlo?). Vedle smrti jelena či popisu podivné cesty k lesnímu hotelu Orion si Necrocock libuje v mokvajících ranách, pitvách a jedech přítomných v houbách. Kromě toho vzpomíná na výlety se slečnami, procházky k dubům nebo na sbírání mechu. Smutné úmrtí strýce, kterému je album věnováno, je námětem pro skladbu Na posedu, labužnické choutky pak míří k místu, kde se vaří z hub. O obal se postaral Franta Štorm, který použil jeden ze svých oblíbených fontů a několik fotek (jejichž autorem je opět Necrocock) srn, divočáků a hub. S jednoduchou grafikou vnitřku ostře kontrastuje titulní strana, na které je vedle skutečné srny i její zdigitalizovaná kamarádka. Celé to vypadá značně ujetě, parodicky a když k tomu přičtu parůžek u jména Necrocock, mám takový dojem, že si z toho všeho Tom tak nějak dělá psinu. Ale psinu vcelku vkusnou, která nikoho neurazí, naopak může přivodit příjemné stavy mysli, hlavně při relaxaci či jiných kratochvílích. Seznam skladeb:
Čas: 53:20
|
;)
Reklama
Partnerské weby
