8. 12. 2009RIMORTIS – Deset kroků zpět

další fotografie

Mám v živé paměti obě předchozí alba Rimortis i recenze, které jsem na ně napsal. Ale i tak jsem si je znovu nalistoval – hlavně ta druhá vzbudila poměrně bouřlivé ohlasy typu „na svých oblíbencích jsi nenechal nitku suchou a pak jim dal 7 bodů“. Mám takové tušení, že i tentokrát to dopadne podobně. Přístupem, pracovitostí, názory a vůbec celou prezentací jsou mi Rimortis velice sympatičtí, přesto si neodpustím několik rýpanců, abych na závěr zvolal: „Ano, tohle (dvoj)album je nadprůměrné a pozice Rimortis v speedmetalovém ranku je u nás neotřesitelná“.

Takže popořadě – třeba obal si vezmeme „na paškál“ nejdříve. Jedním slovem – klišé. Klišé stylové, se vším, co už tady v dané oblasti bylo, včetně zarámovaných fotek muzikantů, včetně nepříliš okulibého titulního coveru, který vypadá jako lepený z několika zdrojů, přičemž hlavně věž a stříšky působí vyloženě rušivě. Jistě, obal koresponduje s textem titulní skladby, ale snad to šlo vyřešit jinak (= lépe).

Naopak se mi velmi líbí numerické pozadí – deset kroků symbolizuje 10 let existence kapely, na každém CD 10 je skladeb a 10 kroků zpět se nachází nejen v názvu kompletu, ale i v textu, kdy oněch 10 kroků znamená poslední cestu jednoho z protagonistů souboje na život a na smrt. Ostatně Vaškovy texty jsou opět zajímavé a solidně napsané. I tentokrát sáhl k historickým tématům, přičemž třeba úvodní Nepřítel s úsměvem se vrací do 2. světové války k našim pilotům („jenom hrst odvážných, ryzí duch v každém z nich“) bojujícím proti fašistům, což u skupiny většinou si libující v minulosti mnohem dávnější potěší. Obecně se dá říci, že se střídají výpravné a dramatické texty (Nepřítel s úsměvem, Deset kroků zpět, Opera v plamenech, Chuť pouště) s zaobalenějšími, ve kterých jde o tragické konce (Na paškál…, Ve vlnách), přemítání nad smyslem života (Kolotoč života) či nad jeho stinnými stránkami (Labyrint vášní, Zapovězená).

Hudebně jsou Rimortis již delší čas neměnní. Klasický speed metal plný chytlavých melodií a výrazných refrénů, spousta kytarových a klávesových sól, výborný zpěv. U zpěvu se rád zastavím – jestliže mi minule Milanův lehce zhrublý výraz neseděl, tak nynější návrat k čistému výrazu kvituji s povděkem. Navíc mám pocit, že se Milan skvěle vyzpíval a předvádí se ve výborném světle. Jestliže u melodických metalových kapel je zpěvák prvním na ráně, kdo rozhoduje o vyznění kapely, tak Milan „na ránu“ rozhodně není (smích). Všech 10 nových skladeb lze popsat podobnými slovy – pestré, svižné, melodické, chytlavé, příjemné… Za pozornost stojí songy, které lehce vybočují z okolních kvapíků. Třeba Ve vlnách, ve které tempo poleví a ke slovu se dostává pochmurná melancholie. Nebo Opera v plamenech (inspirovaná slavným Fantomem opery), asi nejkomplexnější skladba, s minimalistickými pasážemi i výjezdy kytary, se zvonivě znějícími klávesami i procítěným refrénem popisujícím zkázu divadla. A do třetice – Chuť pouště, s lehce orientálními motivy a v hodně pomalém tempu. Aby mohly tyhle pomalejší skladby vyniknout, je samozřejmě nutné je obklopit pořádnými vypalovačkami. Z nich patří k nejvýraznějším Deset kroků zpět, která boduje díky