To se v plné parádě podepsalo u tří čtvrtin vystupujících, samozřejmě hned u první kapely. Američané ARSIS nastoupili přesně podle (upraveného) plánu v 18:30 a během rovné půlhodiny se snažili rozhýbat zatím trochu netečné publikum. Ke cti kapely nutno dodat, že se jí to vcelku podařilo a na brzký začátek jí mohlo těšit, že nebyla odzívnuta. Arsis patří mezi stájové koně kolosu Nuclear Blast, nicméně mě živě o nějaké výjimečnosti nepřesvědčili. Technický death metal, místy možná s thrashovými odbočkami a celkem zajímavě zabarveným vokálem mě mnohem více baví ve studiové podobě. Zatímco v klidu domova si člověk celkem smlsne na spoustě kytarových fines, naživo jich většina kvůli špatnému zvuku zanikala.
V mnohem lepším světle se představil švédský sextet SCAR SYMMETRY. Ten těžil hlavně ze dvou živelných zpěváků, přičemž Robert Robban Karlsson většinou řval a Lars Palmqvist většinou zpíval čistým hlasem. Variace melodického a hrubého zpěvu v kombinaci s našlapaným, melodickým a technickým death / thrash metalem zajistily kapele mnohem přívětivějšího přijetí než předchozím Arsis. Těžko vyzdvihovat jednotlivce, Scar Symmetry jsou vyrovnaným ansámblem, kytaristy počínaje a nadupaným bubeníkem konče. Delší hrací čas si kapela určitě zasloužila, pod pódiem se rozjel mosh tanec a epigonové krajanů Soilwork mě z předkapel potěšili nejvíce.
To, co se dělo při vystoupení DEVILDRIVER, jsem nepochopil. Sál narvaný k prasknutí, běs v předních řadách... a já to hodinu poslouchat nevydržel. Podivný umca umca thrash metal (nebo podivný HC?) s ještě podivnějším výrazem zpěváka Bradley "Dez" Fafary – to bych ještě snesl; jeho komentáře, ve kterých slovo fuck zaznělo stejněkrát jako všechna ostatní slova, už ne. Navíc to, co provedl zvukař, bylo posledním hřebíkem do DD rakve. Totálně přehulené bicí zabíjely vše kolem sebe, takže domáknout se ostatních nástrojů byla práce úplně marná. Blahořečil jsem výrobci chráničů sluchu, bez nich bych odešel dříve než po třetí skladbě. Vrátil jsem se na přídavek a dojem se nezměnil. Omlouvám se, ale tuhle kapelu jsem nepochopil, na rozdíl od většiny, která řvala a chtěla ještě.
Časový harmonogram se dařilo dodržovat takřka na minutku přesně a polští BEHEMOTH to krátce před 22. hodinou rozjeli ve velkém stylu. Na úvod intro (těch bylo požehnaně a uvozovala většinu skladeb) a pak pomalejší hypnotická Ov Fire And The Void z letošního opusu Evangelion. Zvuk byl najednou mnohem lepší, kytarové vyhrávky byly výborně slyšet, stejně jako Infernovy kulometné bicí. Nergal v pozici kazatele chrlil své pravdy s velkým zaujetím a obrovitý basák Orion vypadal skutečně zle. Koncertní posila Seth byla skutečnou posilou, s jednou kytarou by Behemoth tolik parády nenadělali. V rychlém sledu se střídaly hymnusy z Evangelion a Demigod, překvapil návrat o 10 let až k LAM či k As Above So Bellow, ale pak bylo třeba zamířit do přítomnosti či minulosti nepříliš vzdálené. Z Apostasy zazněla pouze jediná kompozice At the Left Hand Ov God, jež je perfektní ukázkou epičnosti a orientálních vlivů v tvorbě polských nářezníků. Když dozněla neskutečně chytlavá Chant For Ezkaton, pánové se krátce před 23. hodinou odporoučeli. Samozřejmě jen na oko, přídavek byl nutností a závěrečný Lucifer, při kterém si Nergal nasadil masku pána temnot, jen potvrdil, že současná pozice Behemoth na black / deathovém trůnu je neotřesitelná.
Playlist Behemoth:
- Ov Fire And The Void
- Demigod
- Shemhamforash
- Conquer All
- LAM
- As Above So Bellow
- Slaves Shall Serve
- At the Left Hand Ov God
- Alas, Lord Is Upon Me
- Decade
- Chant For Ezkaton
- Lucifer