Trochu nechápavě jsem zíral na sado-masochistický obal Boskovické death metalové kapely Stigma a přemítal, kdy naposled jsem tento název slyšel. Ihned, jak jsem posléze otevřel paperback, jsem seznal, že tohle je přece "Novácká" zpívající mamina Alžběta a její skvadra, jež hrála svou roli v dosud jedním z nejkurióznějších pokusů o reportáž na metalové téma. To, že jsme tehdy byli televizí Nova vylíčeni jako banda pošuků, která si libuje v mrtvolách a infantilních textech by mne ani tak nezaráželo, kdyby se autoři opět neopírali o již dávno seschlá jména, která jsou sice poslouchána, ale propagovat opravdu nepotřebují. Demence.
Po tomto zjištění jsem okamžitě projel starší recenze dosavadních nahrávek kapely na Fobii, abych tak trochu nahlédl do hlav mých kolegů. Nacházel jsem tam povětšinou to, s čím bych se sám mohl plně ztotožnit i v případě nové fošny nazvané „Pain For My Body“. Již od úvodní „I Feel Your Blood“ jsme znovu konfrontováni s béčkovým death metalem, do kterého zkušeně growluje ďábelská samice Běta.
Připravte se na opětovné chycení do tenat starých a dávno zapomenutých jmen prachem zavátého death metalu, kdy groovy riff střídá „strašidelnou pasáž“, přičemž vše je podbarvováno pohodově odkopávajícími bicími a klasickým old school murmurem. Ihned si asi vzpomenete na Vomitory či nedávno recenzované Avulsed, z českých luhů a hájů třeba na Melancholy Pessimism/Krabathor. Groovy nátlakové riffy dvojky „No Return“ jsou brzy ozvláštněny pinch harmonics a předvídatelnými zlomy, jež se ovšem příjemně poslouchají, neboť zkušený posluchač jednoduše ví, co ho čeká. Žel po dvou minutách stále stejné jízdy vpřed toho již začínáte mít pomalu dost, ovšem právě v tu chvíli se Stigma zvedne a napere do vás punk ve stylu předškolních bijců Fleshless (ach ta vaše plánovaná infantilie, chlapci :)). Poté se kapela ovšem satanužel opět vrací na začátek a tak je konec skladby jakoby spolknut.
Track třetí „There's No Way Out“ je to samé v bledě modrém, opět se nacházíme o deset, patnáct let v minulosti a společně propátráváme čerstvě založené, leč již po čertech prohnilé krypty Cannibal Corpse a buďte si jistí, že vás ten něžný rarach u mikrofonu několikrát na starého pardála Barnese odkáže. V této skladbě mám trochu problém s frázováním, rozhodně bych jej řešil poněkud jinak, ovšem to je nejspíše jen má degenerace (Dharm chápe). Skladba jen tak prosviští kolem, vy máte čas přemýšlet o všem možném a ve výsledku máte pocit, že vám při rychlém konci od začátku jaksi ulétávaly včely.
Titulní „Pain For My Body“ je, se svými zasekávačkami, naprosto jasnou reminiscencí na šlapavý US bdm školu, připomene jak death n’ rollisty SFU, tak Suffocation a je – jednoduše naprsto totožná se zbytkem alba. Stigma si nenajde čas na jakoukoliv inovaci, šokující zastávku, vše odvedeno ve stylu raných 90. let bez jakékoliv snahy o vylepšení prastarého soundu. Sound. Je dobře odvedený, něco mezi US a starou švédskou školou (Dismember), pochvala míří do studia Shaark Petrovi Nejezchlebovi/Pavlovi Hlavicovi, produkci si poté ohlídala sama kapela.
Ať tak, či tak, jedno se jim prostě upřít nedá. Drhnou to poctivě a svou úlohu na scéně splní. Pro všechny fanoušky, toužící po opětovném zachycení atmosféry deathu 90. let, ať už na kotouči, či naživo, bude nová Stigma dobrým poslechem. Naschvál neříkám vynikajícím, do toho jim chybí vytříbené nápady, odlišení jednotlivých skladeb od sebe (hrnclovačka+break dobré, leč dokonce ani toho se všude nedočkáme) kvalitní riffy a nějaká přidaná hodnota (pokud nepočítáme female fronted přímo jako plus, což někteří z nás (i já) jistě budou). Připomínka starých dobrých válů jiných kapel a posluchačská pohoda. Pět. Nikoliv sedm. Pardon
Nejlepší skladba:“ Trapped in own nets“
Čas: 36:03
Po tomto zjištění jsem okamžitě projel starší recenze dosavadních nahrávek kapely na Fobii, abych tak trochu nahlédl do hlav mých kolegů. Nacházel jsem tam povětšinou to, s čím bych se sám mohl plně ztotožnit i v případě nové fošny nazvané „Pain For My Body“. Již od úvodní „I Feel Your Blood“ jsme znovu konfrontováni s béčkovým death metalem, do kterého zkušeně growluje ďábelská samice Běta.
Připravte se na opětovné chycení do tenat starých a dávno zapomenutých jmen prachem zavátého death metalu, kdy groovy riff střídá „strašidelnou pasáž“, přičemž vše je podbarvováno pohodově odkopávajícími bicími a klasickým old school murmurem. Ihned si asi vzpomenete na Vomitory či nedávno recenzované Avulsed, z českých luhů a hájů třeba na Melancholy Pessimism/Krabathor. Groovy nátlakové riffy dvojky „No Return“ jsou brzy ozvláštněny pinch harmonics a předvídatelnými zlomy, jež se ovšem příjemně poslouchají, neboť zkušený posluchač jednoduše ví, co ho čeká. Žel po dvou minutách stále stejné jízdy vpřed toho již začínáte mít pomalu dost, ovšem právě v tu chvíli se Stigma zvedne a napere do vás punk ve stylu předškolních bijců Fleshless (ach ta vaše plánovaná infantilie, chlapci :)). Poté se kapela ovšem satanužel opět vrací na začátek a tak je konec skladby jakoby spolknut.
Track třetí „There's No Way Out“ je to samé v bledě modrém, opět se nacházíme o deset, patnáct let v minulosti a společně propátráváme čerstvě založené, leč již po čertech prohnilé krypty Cannibal Corpse a buďte si jistí, že vás ten něžný rarach u mikrofonu několikrát na starého pardála Barnese odkáže. V této skladbě mám trochu problém s frázováním, rozhodně bych jej řešil poněkud jinak, ovšem to je nejspíše jen má degenerace (Dharm chápe). Skladba jen tak prosviští kolem, vy máte čas přemýšlet o všem možném a ve výsledku máte pocit, že vám při rychlém konci od začátku jaksi ulétávaly včely.
Titulní „Pain For My Body“ je, se svými zasekávačkami, naprosto jasnou reminiscencí na šlapavý US bdm školu, připomene jak death n’ rollisty SFU, tak Suffocation a je – jednoduše naprsto totožná se zbytkem alba. Stigma si nenajde čas na jakoukoliv inovaci, šokující zastávku, vše odvedeno ve stylu raných 90. let bez jakékoliv snahy o vylepšení prastarého soundu. Sound. Je dobře odvedený, něco mezi US a starou švédskou školou (Dismember), pochvala míří do studia Shaark Petrovi Nejezchlebovi/Pavlovi Hlavicovi, produkci si poté ohlídala sama kapela.
Ať tak, či tak, jedno se jim prostě upřít nedá. Drhnou to poctivě a svou úlohu na scéně splní. Pro všechny fanoušky, toužící po opětovném zachycení atmosféry deathu 90. let, ať už na kotouči, či naživo, bude nová Stigma dobrým poslechem. Naschvál neříkám vynikajícím, do toho jim chybí vytříbené nápady, odlišení jednotlivých skladeb od sebe (hrnclovačka+break dobré, leč dokonce ani toho se všude nedočkáme) kvalitní riffy a nějaká přidaná hodnota (pokud nepočítáme female fronted přímo jako plus, což někteří z nás (i já) jistě budou). Připomínka starých dobrých válů jiných kapel a posluchačská pohoda. Pět. Nikoliv sedm. Pardon
Nejlepší skladba:“ Trapped in own nets“
Čas: 36:03
Seznam skladeb:
- I Feel Your Blood
- No return
- There's no way out
- Pain for my body
- Mental Breakdown
- Intolerance
- Escape from this world
- The hollow abyss
- Trapped in own nets
- A prisoner on this planet
http://www.stigma.wz.cz/cz/aktuality.php
