Pokud jsem tajně doufal, že v poslední várce věcí na recenze nebude žádné CD od Solitude Productions, rychle jsem vrátil do reality. K tomuto přání mě nevedl fakt, že by hudební produkce ze stáje tohoto vydavatelství byla odpadem, ale většina uskupení se pohybuje v žánrově takřka stejné škatulce. Pár jejich titulů jsem už hodnotil a studnice mé inspirace pomalu vysychá...
Ale drobné změny přeci jen nastaly. Somnolent pocházejí z Ukrajiny (zatím jsem měl tu čest jen se zástupci ruské scény) a byť se, stejně jako většina stájových kolegů, pohybují v krajinách dřevního doom metalu, jejich podání je ještě pomalejší a samo se nabízí vložení slůvka funeral k označení žánru. Už úvod Unrequited love to reverie vás zavede do hájemství těch nejpomalejších temp a necelou hodinku se z těchto míst nikam jinam rozhodně nepodíváte. Za zvuků přírodních živlů (pravděpodobně je to moře, ale zjevně si je Somnolent oblíbili, protože se s nimi setkáme ještě mnohokrát) vstupuje na scénu klidné brnkání kytary a zní to slušně a nadějně. Až jsem si vzpomněl na Anathemu a melancholii jejich starých desek. Jenže… Záhy mi tato vzpomínka připadala jako rouhání. Vše je během chvíle narušeno hodně hlubokým vokálem a je po idylce. Hlavně proto, že kytarové vyhrávky se neustále opakují a délka skladby je přes šestnáct minut (a to rozhodně není nejdelší). Naštěstí je to preludování doplňováno i hutným kytarovým spodkem. Další kousek má tempo ještě pomalejší a oproti předchozí věci funguje lépe. Snad je to tím, že pán se šesti strunami omezil své „čarování“ a nenarušuje tak poslech. Nicméně tento stav je pouze dočasný a v závěru skladby se zase předvede (nemůžu si pomoct, ale jeho vyhrávky mi zní hrozně falešně). Paradoxes of the universe pokračuje v nastolené cestě a sóla na jednu strunu už mě začínají dost prudit. Kdyby jich nebylo, určitě by se jednalo o příjemnější poslech. Takhle je to chvílemi značně ubíjející. O to více potěší závěrečný death metalový výjezd, který působí jako balzám pro uši. Škoda jen, že trvá necelou minutku, protože tato pasáž je ta nejpovedenější na celém kusu. Závěrečná instrumentální věc zařídila to, že jsem jeden bodík dodatečně ubral, protože zde už kytarista ztratil soudnoust (dle všeho i ladičku) a já trpělivost. Jak se říká, všeho s mírou… Jsem si zcela jist tím, že nebýt tohoto nešvaru, mé hodnocení by vyznělo podstatně kladněji.
Na mých favoritech v „pohřebním“ doom metalu se nic nemění a Somnolent se k nim po poslechu jejich prvotiny rozhodně nezařadili. Opravdu mě nenapadá důvod, proč by jsem se měl po splnění recenzentských povinností k tomuto titulu vracel. Když vezmu v úvahu, kolik emocí a nápadů dostanu naloženo při poslechu Esoteric, Pantheist, Evoken, Skepticism, nebo třeba našinců Mistress of the dead, vyznívá recenzované dílko jako chudý příbuzný. Zatímco při poslechu v předchozí větě zmíněných interpretů jste během krátké chvíle zcela pohlceni atmosférou, v případě Somnolent bude spíše přepadeni touhou podívat se na hodinky a očekáváním brzkého konce. Prostě se jedná o zcela jiný kvalitativní level. Pro sklaní fanoušky ultra pomalých záležitostí možná příjemný poslech, ale já se raději poohlédnu jinde.
Čas: 58:24
Seznam skladeb:
- Unrequited love to reverie
- Monochromes philosphy
- Paradoxes of the universe
- Imperceptible noise of moribund impressions
