Šéf Olas to komentoval slovy: „Po 13 letech maratónu hraní, natáčení desek, klipů a psaní muziky jsme se rozhodli naši existenci ukončit. Bylo to skvělé období, ale nastal čas si otevřeně říct, že na víc už nemáme. Další skvělou desku už bychom nenatočili, protože sami cítíme, že nápady došly. Možná i trochu závidíme kapelám, kterým to stále jde a rozhodně nezávidíme těm kapelám, kterým to už nejde, ale ony samy to nevidí. Netruchlete, bylo to fajn a jistě bude řada lepších kapel než jsme my. Řadě lidí jsme museli lézt na nervy, takže zase oni si rádi vydechnou.“
A protože já mezi ty, kterým by Rhodian lezli na nervy nepatřím, oslovil jsem Olase a tady je výsledek našeho rozmlouvání nejen o důvodech, které jej vedly k ukončení existence jedné z nejoriginálnějších tuzemských kapel.
Zdravím. A na začátek rovnou o konci… Došly opravdu nápady, nebo jde spíše o ztrátu motivace a inspirace, ztrátu chuti harcovat se po nocích z koncertů, otrávenosti z malého počtu návštěvníků na koncertech...?
Tak otrávení rozhodně nejsme. S tím harcováním máš pravdu co se týče let 2003/2004. Dva roky jsme týden co týden rajzovali po celé republice a na konci už jsme byli pěkně vyžvejknutí. Učinila se ale některá opatření – z nabídek na koncerty se vybíraly jen ty opravdu zajímavé, zavedly se smlouvy s jasně danými podmínkami a najali jsme vlastního řidiče s velkou dodávkou, LCD TV a taky vlastní cathering. Potom už bylo cestování příjemné. Ostatně – vždycky jsme si řekli, že počet koncertů zredukujeme a nakonec to stejně dopadlo tak, že bylo jen pár víkendů volno. Ale nelitujeme. A rozhodně si nemůžu stěžovat na malou návštěvnost, protože posledních pět let jsme neměli jedinou akci, která by tímto trpěla, což bylo asi dáno tou selekcí. Rozhodně to nebylo tím, že bychom měli takový věhlas.
Nápady mi skutečně došly. Když je ti skoro 35, už necítíš potřebu hrát každou kravinu co tě napadne, jak tomu bylo ve dvaceti. Člověk je na sebe čím dál tím přísnější a říká si, který nápad je opravdu přínosem a který nikoliv a v dnešní době se už hranice objevnosti příliš posouvat nedají.
Taky nesmím zapomenout na skutečnost, že Martina začala studovat a už neměla tolik času někde se trmácet. Takže se nám to tak hezky sešlo a tudíž to nechápeme jako něco smutného, ale jako přirozený konec. Pokud má kapela skončit, přál bych jí takovýto hezký závěr.
Není to tak trochu kontraproduktivní – vydat album a záhy poté kapelu rozpustit? Nemáte zájem prezentovat novou tvorbu živě?
Tady tě musím trochu opravit, vydali jsme CD a poté k němu udělali i festivalové tour, díky čemuž byl nakonec náklad 500 ks CD rozebrán. Mám jich doma posledních deset. S Elysion jsme udělali dohodu, že budou mít jen pár kousků. Nějaké procento dostali samozřejmě i recenzenti atd.
Není to škoda, zainvestovat do alba nemalý peníz (můžeš-li, sděl, na kolik vás vydání přišlo… nedělám si iluze, kdo celé vydání platil... firmy typu Élysion už asi fungují jen coby distributoři…?!?!) a pak nekoncertovat?
Škoda by byla, kdyby Schizzover nevyšel. S náklady problém nebyl, protože prodej posledního CD Enter the password: Berserk nám vydělal na fotografa, grafika, tiskárnu a lisovnu. Pouze studio jsem platil ze svého. Staňu Valáška jsme si najali na celý měsíc, ale jeho ceny jsou velmi lidové, ten člověk je prostě poklad.
No nechme už otázky týkající se konce a pojďme na novinku Schizzover. Trefné pojmenování, hezká slovní hříčka – jak jsi na ní vlastně přišel?
Je to hříčka se slovem crossover, který si dnes dává kdekdo jako pojmenování stylu, ani nevím jak a kde mne to napadlo.
Album je hodně různorodé, přesto drží pevně pohromadě. Já si v tom libuji, mám tak široký rozptyl oblíbené hudby, že kromě té grindoviny všechno ostatní vítám a nemám problém ani s popíkem, natož s elektro metalem. Nebojíš se, že konformnější posluchači budou zklamáni? Přece jen minulé album bylo sevřenější…
Takhle jsem nikdy neuvažoval. Jde o to, aby hudba měla šanci být stravitelnou pro širší okruh lidí a taky aby tam byl vždycky nápad. Potom je člověk rád, že se krom balastu končícím v šuplíku objeví skladba, za kterou si může stát. Na úvahy ohledně dopadu na tu či onu posluchačskou obec už není sil.
Jak je barevná muzika, tak pestré jsou texty. Nakonec to stoprocentně vyhrála čeština – proč jste dali angličtině vale?
Čeština je krásná, pokud má autor co říct. Kolikrát slyšíš našlápnutou HC kapelu s výborným zvukem, ale jak dojde na texty, přijde prázdnota a klišé, někdy dokonce nechtěný smích. A taky – když si stoupneš pod podium a vidíš dříve neslyšenou kapelu v angličtině, nabízejí ti v tomto směru jen „au vej kam dej daj nis mej“ – víc v ten moment pochytit nelze. Kdežto takoví Dark Gamballe tě obdarují i zážitkem z poezie. Naše texty na Schizzoveru hlídal právě Robotom, kterého jsme si vybrali jako producenta. Odhalil spoustu míst, která zněla hloupě.
O každém textu bychom asi mohli rozmlouvat dlouhou dobu, tak bych se zastavil u těch nejzajímavějších. Začnu Agathou Christie, o jejímž slavném zmizení se dodnes vedou spekulace. Jak tě napadlo zpracovat tohle téma? Máš rád klasické detektivky od této dámy?
To tě asi zklamu, nejsem čtenář detektivek. Když jsem ale psal tuto skladbu, v takového malého detektiva jsem se proměnil a sháněl si o tématu co nejvíce podkladů.
Máš vlastní teorii, jak to tehdy bylo? Viděls film, který nedávno běžel v televizi? Já jsem na něj koukal jen proto, že jsem ten týden poslouchal vaše album a tak mě to začalo víc zajímat, dokonce jsem si o tom případu našel kdejaké informace… Těší tě, že ta skladba má i vedlejší efekt než jen klasicky posluchačský?
Laura a její tygři měli kdysi pravidlo, že kdokoliv za nimi přišel s tím, že hloubal nad jejich texty a chtěl se zeptat jak myšleno to a ono, pozvali ho na panáka. To už je dneska vzácnost a jsem potěšen. Svou teorii nemám, ale fascinuje mne, kolik jich přinesl tisk a media. Film dávali zrovna nedávno, viděl jsem.
Druhé téma – sebevraždy. Ve dvou skladbách se tohle téma objevuje – jednak ve filmové Jisatsu saakuru, jednak v Esenci života. Zajímáš se o sebevraždy nějak víc nebo je to spíš náhoda?
Jééé, už už jsem chtěl napsat ne, ale došlo mi, že zrovna dávám dohromady podklady o kamikaze, což jsou vlastně také sebevrazi, co? Mým dalším koníčkem je totiž vývoj a modifikace leteckých simulací z období druhé světové války. Taky jsem dělal diplomku o adolescentních introvertech, ale tam byly sebevraždy jen velmi okrajové téma.
Nejsem si jistý, jestli jsem poslední song The Earth revival pochopil úplně správně. Jistě, přečetl jsem si Tvůj komentář, ale kromě sci-fi pozadí má to i pozadí ekologické? Považuješ organizace typu Greenpeace za cirkusáky? Zaráží tě třeba fakt, že sdružení typu Děti země, které tvoří hrstka jedinců, může blokovat výstavbu, vydírat investory a vyjadřovat se ke kdejakému „problému“? Není tu od toho stát? Nejde těm lidem z ekologických organizací hlavně o pěstování ega a vlastní důležitosti?
Nechme úvah o politice ekologie vs. ekoteroru (to by bylo na dlouho) a bavme se raději o naší plytké a laciné muzice. Ten text je o tom, jak si naivní blondýna představuje, že vědci už jistě budují náhradní Zemi číslo 2 a řešení všech ekologických problémů je tedy out. Něco podobného bylo ztvárněno ve Stopařově průvodci po galaxii – výborném dílku plného skvělého anglického humoru.
Zpátky k muzice, nebo spíše ke studiu. Jak vlastně nahrávání vašich alb probíhá? Myslím, že větší polovina hudby je programovaná, živě do umělých zvuků nahráváte jen kytaru a baskytaru. Můžeš popsat proces pořízení nahrávky?
Tak třeba při natáčení minulého alba jsme nechali vše nahrát živého bubeníka a pak jen případ od případu vybírali zda zní líp on nebo sampler. Ostatně ani v samplech se nejedná o automat. Používáme vzorky a fragmenty nahrané těmi nejlepšími bubeníky světa a pak je upravujeme, przníme, stříháme atd. Na koncertech hrají prakticky vše živé bicí.
Jasně, ještě zpěv je živý. Martina na sobě neuvěřitelně zapracovala, v pohodě zvládá jak ostřejší polohy, tak ty čisté a melodické. Mě se nejvíc líbí ve skladbě Agatha Christie 3001 (mě se ta skladba prostě líbí nejvíc z celé desky), ale zajímavý je třeba duet s Desedem, kde Martina zpívá jak pětiletá holčička. Čím to, že po předchozích nařvaných albech takhle mění polohy?
Martina se přirozeně rozhodla, že chce kromě řvaní i zpívat. Když jsme dělali muziku, byli jsme propojeni přes net, takže jakmile zkusila do Esence života pětiletou ustrašenou holčičku, hned jsem zavelel: „Jo, to je ono!“ Zvykli jsme si dělat pracovní nahrávky a kdykoliv říct „Cos to zase nahrála? To je hrůůůůůza…“ bez toho, že by došlo k psychickému zhroucení.
Když už jste si s albem tak vyhráli, proč má tak odpudivý obal? Asi se mnou nebudeš souhlasit (jinak bys takový obal nepoužil – smích), ale mě to prostě přijde nezajímavé, prostě kus ohořelé pytloviny nebo co to je… Co to má představovat?
Mě se takový minimalismus líbí – jsi vlastně první komu se nezamlouvá, alespoň co vím. Třeba grafik nám řekl, že téma obalu je jediné, co stojí za to.
Ještě jeden dotaz k obalu – všiml jsem si, že Martina se na všech fotkách hrozně mračí… To je schválně, jako image zlé slečny, nebo jste jí před focením něco provedli (smích)?
Myslím že fotograf říkal něco ve smyslu, ať se tak tváříme, ale spíš to bude tím, že focení nikoho v kapele nebaví. Kromě mě, já bych se fotil pořád. Proto taky na těch fotkách vypadám tak skvěle, jsem fešák a můj pohled má svůdnost i hloubku.
Když jsme u image – ty jsi vždycky používal takovou zvláštní čepici – paruku, ale v jednom videu jsi v civilu – už jsi chtěl lidem ukázat „svou pravou tvář“?
Protože mě pacholci z Muzikusu nachytali bez ní. Měli tenkrát takovou akci, kdy se dotazovali zvukařů a pořadatelů různých festivalů na jejich tipy na zajímavé kapely. Potom se za každou vypravili do zkušebny, udělali rozhovor, natočili video, nafotili fotky a hlavně popsali detailně aparát a nástroje od reproboxu až po trsátko. Jsou to dobří blázni, tihle pisálci! Potom vyšel článek dokonce i s upoutávkou na titulní straně. To bylo fajn.
Tuším, že ty s muzikou nekončíš, nedávno jsi posílil řady skupiny Depressive Disorder, která hraje muziku, která až tak vzdálená od Rhodian není, ale přece jen je to mnohem umírněnější, pomalejší, bez řevu…
My se teď vůbec pokoušíme jakoby spojit tyhle dvě kapely v jednu. Jen Martina se účastnit nebude. Minulý týden byla první zkouška, kde jsme se pohádali, takže je vše na dobré cestě.
Když už tedy definitivní konec Rhodian – tak by se hodil nějaký epitaf… Takže poslední slova…
Něco jako mějte se rádi a poslouchejte muziku (nejlépe tu naši)? Kdepak. Díky všem za těch 13 let a zdravím všechny se kterými jsme se viděli na podiu i pod ním. Díky všem za přízeň i v těch pravěkých dobách, kdy jsme hráli příšerně (ne že by to potom bylo o moc lepší…). Díky všem, kteří vždycky dorazili na festivaly, třebaže se pak potáceli v bahně. Máte můj obdiv!
Zdravím. A na začátek rovnou o konci… Došly opravdu nápady, nebo jde spíše o ztrátu motivace a inspirace, ztrátu chuti harcovat se po nocích z koncertů, otrávenosti z malého počtu návštěvníků na koncertech...?
Tak otrávení rozhodně nejsme. S tím harcováním máš pravdu co se týče let 2003/2004. Dva roky jsme týden co týden rajzovali po celé republice a na konci už jsme byli pěkně vyžvejknutí. Učinila se ale některá opatření – z nabídek na koncerty se vybíraly jen ty opravdu zajímavé, zavedly se smlouvy s jasně danými podmínkami a najali jsme vlastního řidiče s velkou dodávkou, LCD TV a taky vlastní cathering. Potom už bylo cestování příjemné. Ostatně – vždycky jsme si řekli, že počet koncertů zredukujeme a nakonec to stejně dopadlo tak, že bylo jen pár víkendů volno. Ale nelitujeme. A rozhodně si nemůžu stěžovat na malou návštěvnost, protože posledních pět let jsme neměli jedinou akci, která by tímto trpěla, což bylo asi dáno tou selekcí. Rozhodně to nebylo tím, že bychom měli takový věhlas.
Nápady mi skutečně došly. Když je ti skoro 35, už necítíš potřebu hrát každou kravinu co tě napadne, jak tomu bylo ve dvaceti. Člověk je na sebe čím dál tím přísnější a říká si, který nápad je opravdu přínosem a který nikoliv a v dnešní době se už hranice objevnosti příliš posouvat nedají.
Taky nesmím zapomenout na skutečnost, že Martina začala studovat a už neměla tolik času někde se trmácet. Takže se nám to tak hezky sešlo a tudíž to nechápeme jako něco smutného, ale jako přirozený konec. Pokud má kapela skončit, přál bych jí takovýto hezký závěr.
Není to tak trochu kontraproduktivní – vydat album a záhy poté kapelu rozpustit? Nemáte zájem prezentovat novou tvorbu živě?
Tady tě musím trochu opravit, vydali jsme CD a poté k němu udělali i festivalové tour, díky čemuž byl nakonec náklad 500 ks CD rozebrán. Mám jich doma posledních deset. S Elysion jsme udělali dohodu, že budou mít jen pár kousků. Nějaké procento dostali samozřejmě i recenzenti atd.
Není to škoda, zainvestovat do alba nemalý peníz (můžeš-li, sděl, na kolik vás vydání přišlo… nedělám si iluze, kdo celé vydání platil... firmy typu Élysion už asi fungují jen coby distributoři…?!?!) a pak nekoncertovat?
Škoda by byla, kdyby Schizzover nevyšel. S náklady problém nebyl, protože prodej posledního CD Enter the password: Berserk nám vydělal na fotografa, grafika, tiskárnu a lisovnu. Pouze studio jsem platil ze svého. Staňu Valáška jsme si najali na celý měsíc, ale jeho ceny jsou velmi lidové, ten člověk je prostě poklad.
No nechme už otázky týkající se konce a pojďme na novinku Schizzover. Trefné pojmenování, hezká slovní hříčka – jak jsi na ní vlastně přišel?
Je to hříčka se slovem crossover, který si dnes dává kdekdo jako pojmenování stylu, ani nevím jak a kde mne to napadlo.
Album je hodně různorodé, přesto drží pevně pohromadě. Já si v tom libuji, mám tak široký rozptyl oblíbené hudby, že kromě té grindoviny všechno ostatní vítám a nemám problém ani s popíkem, natož s elektro metalem. Nebojíš se, že konformnější posluchači budou zklamáni? Přece jen minulé album bylo sevřenější…
Takhle jsem nikdy neuvažoval. Jde o to, aby hudba měla šanci být stravitelnou pro širší okruh lidí a taky aby tam byl vždycky nápad. Potom je člověk rád, že se krom balastu končícím v šuplíku objeví skladba, za kterou si může stát. Na úvahy ohledně dopadu na tu či onu posluchačskou obec už není sil.
Jak je barevná muzika, tak pestré jsou texty. Nakonec to stoprocentně vyhrála čeština – proč jste dali angličtině vale?
Čeština je krásná, pokud má autor co říct. Kolikrát slyšíš našlápnutou HC kapelu s výborným zvukem, ale jak dojde na texty, přijde prázdnota a klišé, někdy dokonce nechtěný smích. A taky – když si stoupneš pod podium a vidíš dříve neslyšenou kapelu v angličtině, nabízejí ti v tomto směru jen „au vej kam dej daj nis mej“ – víc v ten moment pochytit nelze. Kdežto takoví Dark Gamballe tě obdarují i zážitkem z poezie. Naše texty na Schizzoveru hlídal právě Robotom, kterého jsme si vybrali jako producenta. Odhalil spoustu míst, která zněla hloupě.
O každém textu bychom asi mohli rozmlouvat dlouhou dobu, tak bych se zastavil u těch nejzajímavějších. Začnu Agathou Christie, o jejímž slavném zmizení se dodnes vedou spekulace. Jak tě napadlo zpracovat tohle téma? Máš rád klasické detektivky od této dámy?
To tě asi zklamu, nejsem čtenář detektivek. Když jsem ale psal tuto skladbu, v takového malého detektiva jsem se proměnil a sháněl si o tématu co nejvíce podkladů.
Máš vlastní teorii, jak to tehdy bylo? Viděls film, který nedávno běžel v televizi? Já jsem na něj koukal jen proto, že jsem ten týden poslouchal vaše album a tak mě to začalo víc zajímat, dokonce jsem si o tom případu našel kdejaké informace… Těší tě, že ta skladba má i vedlejší efekt než jen klasicky posluchačský?
Laura a její tygři měli kdysi pravidlo, že kdokoliv za nimi přišel s tím, že hloubal nad jejich texty a chtěl se zeptat jak myšleno to a ono, pozvali ho na panáka. To už je dneska vzácnost a jsem potěšen. Svou teorii nemám, ale fascinuje mne, kolik jich přinesl tisk a media. Film dávali zrovna nedávno, viděl jsem.
Druhé téma – sebevraždy. Ve dvou skladbách se tohle téma objevuje – jednak ve filmové Jisatsu saakuru, jednak v Esenci života. Zajímáš se o sebevraždy nějak víc nebo je to spíš náhoda?
Jééé, už už jsem chtěl napsat ne, ale došlo mi, že zrovna dávám dohromady podklady o kamikaze, což jsou vlastně také sebevrazi, co? Mým dalším koníčkem je totiž vývoj a modifikace leteckých simulací z období druhé světové války. Taky jsem dělal diplomku o adolescentních introvertech, ale tam byly sebevraždy jen velmi okrajové téma.
Nejsem si jistý, jestli jsem poslední song The Earth revival pochopil úplně správně. Jistě, přečetl jsem si Tvůj komentář, ale kromě sci-fi pozadí má to i pozadí ekologické? Považuješ organizace typu Greenpeace za cirkusáky? Zaráží tě třeba fakt, že sdružení typu Děti země, které tvoří hrstka jedinců, může blokovat výstavbu, vydírat investory a vyjadřovat se ke kdejakému „problému“? Není tu od toho stát? Nejde těm lidem z ekologických organizací hlavně o pěstování ega a vlastní důležitosti?
Nechme úvah o politice ekologie vs. ekoteroru (to by bylo na dlouho) a bavme se raději o naší plytké a laciné muzice. Ten text je o tom, jak si naivní blondýna představuje, že vědci už jistě budují náhradní Zemi číslo 2 a řešení všech ekologických problémů je tedy out. Něco podobného bylo ztvárněno ve Stopařově průvodci po galaxii – výborném dílku plného skvělého anglického humoru.
Zpátky k muzice, nebo spíše ke studiu. Jak vlastně nahrávání vašich alb probíhá? Myslím, že větší polovina hudby je programovaná, živě do umělých zvuků nahráváte jen kytaru a baskytaru. Můžeš popsat proces pořízení nahrávky?
Tak třeba při natáčení minulého alba jsme nechali vše nahrát živého bubeníka a pak jen případ od případu vybírali zda zní líp on nebo sampler. Ostatně ani v samplech se nejedná o automat. Používáme vzorky a fragmenty nahrané těmi nejlepšími bubeníky světa a pak je upravujeme, przníme, stříháme atd. Na koncertech hrají prakticky vše živé bicí.
Jasně, ještě zpěv je živý. Martina na sobě neuvěřitelně zapracovala, v pohodě zvládá jak ostřejší polohy, tak ty čisté a melodické. Mě se nejvíc líbí ve skladbě Agatha Christie 3001 (mě se ta skladba prostě líbí nejvíc z celé desky), ale zajímavý je třeba duet s Desedem, kde Martina zpívá jak pětiletá holčička. Čím to, že po předchozích nařvaných albech takhle mění polohy?
Martina se přirozeně rozhodla, že chce kromě řvaní i zpívat. Když jsme dělali muziku, byli jsme propojeni přes net, takže jakmile zkusila do Esence života pětiletou ustrašenou holčičku, hned jsem zavelel: „Jo, to je ono!“ Zvykli jsme si dělat pracovní nahrávky a kdykoliv říct „Cos to zase nahrála? To je hrůůůůůza…“ bez toho, že by došlo k psychickému zhroucení.
Když už jste si s albem tak vyhráli, proč má tak odpudivý obal? Asi se mnou nebudeš souhlasit (jinak bys takový obal nepoužil – smích), ale mě to prostě přijde nezajímavé, prostě kus ohořelé pytloviny nebo co to je… Co to má představovat?
Mě se takový minimalismus líbí – jsi vlastně první komu se nezamlouvá, alespoň co vím. Třeba grafik nám řekl, že téma obalu je jediné, co stojí za to.
Ještě jeden dotaz k obalu – všiml jsem si, že Martina se na všech fotkách hrozně mračí… To je schválně, jako image zlé slečny, nebo jste jí před focením něco provedli (smích)?
Myslím že fotograf říkal něco ve smyslu, ať se tak tváříme, ale spíš to bude tím, že focení nikoho v kapele nebaví. Kromě mě, já bych se fotil pořád. Proto taky na těch fotkách vypadám tak skvěle, jsem fešák a můj pohled má svůdnost i hloubku.
Když jsme u image – ty jsi vždycky používal takovou zvláštní čepici – paruku, ale v jednom videu jsi v civilu – už jsi chtěl lidem ukázat „svou pravou tvář“?
Protože mě pacholci z Muzikusu nachytali bez ní. Měli tenkrát takovou akci, kdy se dotazovali zvukařů a pořadatelů různých festivalů na jejich tipy na zajímavé kapely. Potom se za každou vypravili do zkušebny, udělali rozhovor, natočili video, nafotili fotky a hlavně popsali detailně aparát a nástroje od reproboxu až po trsátko. Jsou to dobří blázni, tihle pisálci! Potom vyšel článek dokonce i s upoutávkou na titulní straně. To bylo fajn.
Tuším, že ty s muzikou nekončíš, nedávno jsi posílil řady skupiny Depressive Disorder, která hraje muziku, která až tak vzdálená od Rhodian není, ale přece jen je to mnohem umírněnější, pomalejší, bez řevu…
My se teď vůbec pokoušíme jakoby spojit tyhle dvě kapely v jednu. Jen Martina se účastnit nebude. Minulý týden byla první zkouška, kde jsme se pohádali, takže je vše na dobré cestě.
Když už tedy definitivní konec Rhodian – tak by se hodil nějaký epitaf… Takže poslední slova…
Něco jako mějte se rádi a poslouchejte muziku (nejlépe tu naši)? Kdepak. Díky všem za těch 13 let a zdravím všechny se kterými jsme se viděli na podiu i pod ním. Díky všem za přízeň i v těch pravěkých dobách, kdy jsme hráli příšerně (ne že by to potom bylo o moc lepší…). Díky všem, kteří vždycky dorazili na festivaly, třebaže se pak potáceli v bahně. Máte můj obdiv!
