Nezvykle dlouho (jak na poměry Endless, tak na poměry fanoušků) trvalo, než spatřilo album Refuse To Shine světlo světa. No světlo… když někdo odmítá záři(t), asi není světlo tím správným termínem. Nicméně řadu let se Endless na světle a v záři (nejen reflektorů) cítili jako doma, sbírali ocenění, tak proč najednou tuhle polohu (nejen symbolicky – v názvu) odmítají? A jak to vlastně s tím odmítáním myslím (smích)?
Vcelku prosté je to. Endless by jistě neměli problém napsat „rádiové hity“, uměli by je i nahrát a zazpívat. V nejednom okamžiku se dokonce v uvedené poloze nacházejí, ale pokaždé, když mám sto chutí konstatovat, že tohle by se mohlo líbit i širším vrstvám, přijde něco, co kapelu pošle zpátky na okraj. Ať už je to drsný Liborův zpěv nebo těžší pasáž, spolehlivě to hitové a líbivé momenty přebije. Třeba hned v úvodní, vcelku přívětivé a melodické skladbě, se kromě silných momentů spjatých s dlouhým refrénem, objevuje jednak poměrně dlouhé sólo, jednak rádoby odlehčenější pasáže (které ale fungují spíše naopak) a samotný závěr je vyslovené depresivní. Ona je celá deska taková podivně rozpolcená – chvilky radostné střídají momenty zachmuřené (stejně jako v životě), přičemž mám po celé řadě poslechů pocit, že ty „doom“ nálady převládají – jako kdyby kapela stále nepopřela své kořeny. Možná není termín zachmuřené a zadoomané správný, spíše bych měl sáhnout po nervy drásajícím, protože i do takových sfér občas ostravští sklouznou – The Chosen budiž jasným aspirantem na nejtěžší song kompletu. Líbí se mi zvuk kytary v třetí The Spiral. Líbí se mi prolínání vokálů tamtéž. Nelíbí se mi divná pasáž v závěru, která docela příjemnou písničku posílá do záhuby… První polovinu zavírá pomalejší A Matter Of Integrity, která, aniž by si opět odpustila útok na psychiku, slouží k nadechnutí před nejsvébytnější kompozicí alba.
V samém středu se nachází zajímavé setkání dvou hlasů. A Liborovi jde přítomnost (co na tom, že Klára své party nazpívala až do hotové skladby) slečny k duhu, umírněnější poloha mu vyloženě sedne a je možná škoda, že častěji nezpívá civilněji (jako tady). Hostující zpěvačka Klára Výtisková (domovským přístavem je pro ní skupina Toxique) svým originálním hlasem i hrátky s výrazem posílá skladbu mezi premianty celé kolekce.
A zase střídání nálad – ta dobrá se prezentuje čistým zpěvem a chytlavou melodií, ta špatná přitvrzením v hudbě i ve zpěvu – prostě Barvy. Mým druhým favoritem je sedmá Sixth Sense, která hýří nápady, náladami, zvraty… – uhlazený čistý zpěv střídá drsný a posléze i řev; celou skladbou prosakuje kytarové kouzlení a určitě se vyplatí dát jeden poslech čistě zaměřený na kytary (oni to asi interpreti neslyší rádi, vytrhovat jeden resp. dva nástroje z kontextu, ale mě se to tady prostě povedlo vyseparovat). Neméně zajímavá je následující, místy až (post)hardcoreová vypalovačka Through The Ashes, ve které si Libor zařval nejčastěji a také ostatní do strun a blan řezali nejintenzivněji. Ale ani tady nechybí odlehčení. Světlo na konci by možná mohlo symbolizovat určité smíření, a úvod skladby The Light k němu směřuje, leč po krátkém přemítání je zpátky psycho pasáž, po ní melancholie a po ní zase nářez a zase… a pak už je konec.
Refuse To Shine není deska na první, ba ani na desátý poslech. Ale trpělivost růže přináší a já jsem po nějakých 4 (nebo kolika) měsících (až se stydím, že mi placka ležela doma tak dlouho) spokojen. S dalšími záležitostmi je to půl na půl. Zatímco zvuk je perfektní, obal ani nové logo se mi nelíbí.
Omluvte zvýšený výskyt závorek, ale nějak jsem se jich nedokázal vyvarovat.
Seznam skladeb:
- DNA Rewritten
- The Chosen
- The Spiral
- A Matter Of Integrity
- Through It All
- Colours
- Sixth Sense
- Through The Ashes
- The Light
Čas: 40:04
