 |
 |
 |
29. 6. 2009HAND TO HAND - Design The End/Follow The Horizon
HAND TO HAND - Design The End/Follow The Horizon CD 2009, Lifeforce Records
|
Při pohledu do stáje labelu Lifeforce Records jednomu svitne. Tato značka nyní drží pouze stoupence moderního metalu, kteří mají možnost se uchytit a vydělat nějaký ten dolárek. Kromě několika čestných výjimek typu „The Faceless“ vlastně bezpodmínečně. Však už jména Miseration, By Night, Deadlock či Seneca říkají, že tady jde hlavně o modernu. Nějaké hodnocení kvality výše zmíněných jmen bych snad raději nechal stranou, jelikož na mých bedrech nyní leží úkol, vyrovnat se s další metalcoreovou sebrankou, která zabouchala na vrata naší fobie. Jmenují se „Hand To Hand“ a jsou z Ameriky. Z Floridy, abych byl přesný. Kombinují hc s prvky metalu a stylu emo. Že emocore? No, někde na půli cesty od post-hc, ale ano. Letošní nahrávka „Design The End/ Follow The Horizon“ je druhým dlouhohrajícícím útvarem a je – inu stejně trendy jako ten první. Screamo bylo v uplynulých letech slušným byznysem a mnoho kapel (včetně Atreyu) si na něm udělaly kariéru. Po úvodní, technicky celkem solidně zvládnutém otevíráku, jenž vám svými melodiemi připomene letité nestory At The Drive – In přichází řádný políček do tváře v podobě dvojky „State of Emergency“, kde se na plné kule rozezní ten melodický emo cirkus, ve kterém slyšíte vlivy grunge, rock n´rollu, poprocku a vůbec všeho, co se klukům připlete pod ruce. Metal? Hodně v pozadí. Jasně, tohle se teď hraje skoro všude, ale slyšel jsem již letos poslední fošnu „In Fear And Faith“ a od ní určuji jakousi mou pomyslnou laťku pro tento žánr. Vrstvené vokály ve stylu Underoath, kombinované s post – hc postupy a emo vybrnkávkami. No potěš, říkám si při „Last Saturday Was Way Better“ a ihned se zaříkám, že číst ty emo blbiny ani náhodou nehodlám. Občas zpěváka v duchu okřiknu „Nebreč!“, když tu jsem přerušen dalším návalem emotivní muziky. Žádné thrashující pasáže, breakdowny jako v případě „IFAF“ se nekonají, jede se jednoduše stále vpřed, ni krok zpět. Kam také.. Hudba je to lehounká, jak na poslech, tak z hlediska dynamiky, vůbec nic vás neruší, nemáte totiž ani nad čím přemýšlet. Neobasovaná produkce (basa je ale slyšet a to nezřídka kdy, i když technicky se o žádné terno věru nejedná) opět odkáže kamsi k post rocku konce 90. let, zatímco metalcoreové, naprosto současné riffy a všemožné vyhrávky jedou stále dopředu. Přiblblé názvy skladeb, typu „I Drew A Portrait In Philly“ které jakoby neustále poukazovaly na to, pro jaké publikum je hudba určena, melodie snadno zaměnitelné |
|
s bandou „Haste The Day“ a stohy dalších, naprosto standartní muzikantské výkony. Rozhodně bych se nijak nerozpakoval „Hand To Hand“ přibalit jako bonus k nějakému periodiku pro náctileté, ovšem připsal bych k tomu, že „Nečekejte žádnou bombu, ale co byste chtěli zadarmo k časáku!“ Oba kytaristé, jak John Radford, tak Arturo Matamoros sice pidlikají, seč jim síly stačí, sem tam se dokonce povede i pěkná struktura, všechno ovšem zabijí tak zoufale uniformní, prázdně emotivní vokál Roba Kelloma, který umí zařvat i zklidnit a vše zvládá bez falešných tónů, ale.. Vidíte, vždycky je tu nějaké ale. Upřímně, raději bych vám z daného žánru doporučil „Adept“, či moji oblíbenou technickou úchylárnu „This Or The Apocalypse“, než právě recenzovanou věc. Už už se chystám po druhém poslechu kotouč zahodil kamsi do prachu zapomnění, když tu to na mne znovu vybalí poslední, nezpívaná skladba, určená jako natahovač stopáže (20 minut, z toho cca 10 ticho, však si rozumíme), který vás má přesvědčit ke koupi tohoto tím pádem „padesátiminutového“ alba. Jakoby ta banda teenagerů najednou vzala rozum do hrsti a začala konečně něco hrát. Tapované kytary (mimochodem obstojně), sehraná rytmická i melodická sekce, konečně za něco stojící bicí party. Až jsem se zarazil, řeknu vám. Tak oni přece jenom hrát umějí, bohužel na 95% alba jim to jaksi nevyšlo. Až právě posledních deset minut muziky se do toho mladí Amíci opřou a ukážou vám, že i emo kluci umějí řádně hrábnout do strun. Nechápu tedy, proč podobně nekonstruovali celý svůj materiál. Takhle jim musím dát nic neříkající pětku snad za snahu, a ačkoliv tenhle styl jde spíše hodně mimo mě a na brečící chlapce si příliš nepotrpím, už i na tomto poli jsem slyšel mnohem lepší party.. Snad ani fanoušci emocoru nemají pro pořízení nějaký vážnější důvod, takže opravdu nevím, co s nimi.. Zajímavé skladby: „The Lion´s Den“, první půlka „Let's End This Album With A Party“. Čas: 49:05 Seznam skladeb:
|
;)
RSS kanál
