Minimálně od alba Era 2 patří Heiden mezi nejzajímavější tuzemské spolky. Zatímco na Era 2 i na následujícím bezejmenném splitku s Trollech koketovali pánové s pohanskými odkazy, novinka je posunuje do trochu odlišných vod. Temno a chlad – to jsou dvě slova, která Obsidian charakterizují nejlépe. Minulé nahrávky působily pozitivním dojmem, z Obsidianu vyzařuje spíše smutek a beznaděj.
A začíná to hned v textech. Po něčem alespoň trochu veselejším ani stopy, zato slovo „černá“ se objevuje v polovině skladeb, dvě pak pojednávají o pohřbech resp. pohřbených (a v jedné se navíc slovo „pohřeb“ vyskytuje) – texty jsou prostě víceméně bezvýchodné a nihilistické. Hned úvodní verše, vypůjčené z Danteho Božské komedie, pozvou posluchače „do trýznivého města, do věčné bolesti, k těm, které bůh věčně trestá“. O ostatní texty se postarali Kverd s daliasem qelhmou a spíše než o běžné texty jde o poezii v duchu prokletých básníků. Některé obraty opravdu potěší a znovu dokazují, že čeština je krásný jazyk, když se s ní umí pracovat. Zatímco dalias qelhma se v pohřebních záležitostech pohybuje v rovině epické, Kverd sází spíše na lyriku a náznaky… možná pak nebude správně pochopen, na druhou stranu může každý zapojit fantazii a vyložit si (třeba Katarzi) po svém. Snad trochu napoví obrázky v moc hezky vyvedeném bookletu, který obsahuje všechny texty v češtině i v angličtině a zajímavé černobílé fotky pocákané černým inkoustem (tuší?) – jednoduchá, ale vytříbená grafika.
Úvodní Nostalgia Echo vlastně plní funkci intra – do ambientně laděné hudby recituje dalias qelhma již zmíněná Danteho slova. Jako navození atmosféry je to vcelku funkční, ale možná trochu dlouhé… Snad jediná pozitivnější melodie startuje druhou Catharsis. V ní Heiden asi nejvíce odkazují na starší tvorbu – svižnější tempo, kytarové vyhrávky, dramatické střední intermezzo střídá pochodový rytmus a… vokál nějak zhrubl. Kverdův projev vykazuje proti minulosti markantní změny; zatímco dříve „křičel“ stylem „jak mu zobák narostl“ (nic ve zlém), tak na novince jeho výraz potemněl. Sice s hlasem více pracuje, což určitě není na škodu věci, nicméně občasný návrat k „čistějšímu“ projevu by možná nahrávku ještě více zatraktivnil. Ale to neznamená, že by nebyl Obsidian atraktivní – ono je to přesně naopak. Kapela během minulých dvou tří let viditelně dospěla a vyzrála, jak po stránce instrumentální, tak kompoziční. Odměněn bude ten, kdo si udělá potřebný čas a nahrávku bude opravdu vnímat. Skrývá celou řadu interesantních momentů, které při povrchním poslechu jen tak vyšumí do ztracena… Každá skladba zaujme něčím jiným – Triad náladou a nečekaným závěrečným kvapíkem, At A Funeral chladnou pohřební atmosférou vyjádřenou bzučící kytarou. Ostatně co se nástrojových prostředků týká, vystačili si Heiden jen s kytarami, baskytarou a bubny (u těch by možná neškodila trochu pestřejší hra, hlavně s přechody Einsk zbytečně šetří). K nejchytlavějším položkám (v rámci uzavřenosti materiálu) patří Thujone, trocha avantgardy pak uvozuje asi největší nářez, místy až hymnickou Post Lux Tenebras. Závěr alba pak plyne umírněněji, v pomalé Monomanii se vedle hrubého zpěvu znovu objevuje recitace, ale dominují hlavně dlouhé instrumentální pasáže, které určitě zaujmou v klidu domova, ale těžko říci, jestli dokáží udržet pozornost fanoušků při živém hraní. Podobně je na tom závěrečná Buried 100 Years Ago, ve které vládne šepot a kytarové vybrnkávání.
Heiden nahráli silnou a osobitou desku, ale kam je zařadit? Kde je cílová skupina téhle kapely? Těžké otázky nebo spíše odpovědi (smích). Snad moc nepřestřelím, když řeknu, že Heiden se nyní nacházejí v rozmezí >umírněný black metal – alternativní hard rock – pochmurný doom metal< a zaujmout by mohli (měli) příznivce všech uvedených žánrů.
Seznam skladeb:
- Nostalgia Echo
- Catharsis / Katarze
- Triad / Trojice
- In A Funeral / Na pohřbu
- Thujone / Thujon
- Post Lux Tenebras
- Monomania
- Buried 100 Years Ago / Pohřben před sto lety
Čas: 40:09
