Po Emancer uvízla v sítích Naga productions další zajímavá kapela (nebo projekt, chcete-li), finský pagan blackový (takřka) one man band Wyrd. O nahrání všech nástrojů se totiž postaral Narqath, pouze s kompoziční stránkou mu vypomohl Wircki.
Přiznám se, že Kalivägi je mé první setkání s finským tělesem. A po prvním poslechu jsem otráveně kroutil hlavou s tím, že mě tahle věc vůbec ničím nezaujala. „Proč sáhli kluci z Naga prod. po téhle kapele?“, říkal jsem si a nechal nahrávku pár dní odležet. Ani druhé setkání neskončilo lépe a tak jsem nad „průměrností“ Wyrd zlámal hůl a do hodnotící tabulky jednoho nejmenovaného magazínu zvolil průměrnou školní trojku.
Po dvouměsíční pauze vstupuji do téže řeky a světe div, musím své někdejší stanovisko alespoň lehce změnit. Ač Wyrd nehýří extrovními nápady ani instrumentální ekvilibristikou a některé pasáže jsou „primitivní“ (to nemyslím ve zlém), materiál na „Lidech smrti“ má něco do sebe. A je to atmosféra. Taková podmanivá, snad starodávná, jako kdyby některé popěvky pocházely z dob dávno minulých a sloužily k nějakým prastarým pohanským rituálům. Hlavně první tři skladby, postavené na monotónních rytmech (bicí jsou nejspíš programované), víceméně jednoduchých kytarových riffech a klávesových ambientně laděných plochách (v úvodní houpavé skladbě Verisurma navíc překvapivě zazní housle nebo nějaký středověký smyčcový nástroj), jsou z tohoto ranku. Občas se vynoří trochu veselejší melodie, ale většinou vládne smutek a melancholie. Nejpřesvědčivějším kusem první poloviny alba je Hämärän Soutajat, ve které se pravidelně střídají až rockové minimalistické pasáže s razantnějšími momenty zosobněnými chytlavým refrénem.
Druhá polovina alba je malinko jinde. Hned čtyřka Loitsulaulu nabízí trochu skočnější muziku, snad pagan folkovou, ale nikoliv tu mainstreamovou, která se dnes dostává do módy, ale opravdu pohanskou a folkovou. Vedle hitových úseků totiž znovu zní i jakési rituální zaříkávání. Desetiminutová doommetalová tryzna Talviyö postavená na tklivých melodiích (v režii kláves) se občas překlopí do lehce svižnějších vod, aby se po krátkém vybočení opět umírnila a pokračovala smutně jak polární noc káže. Závěr pak patří skotačivé Kaikki Metsän Kaiut. V ní exceluje hlavně baskytara dostávající nebývalý prostor, zpěv je také extrémnější a skladba postupně graduje, až v závěru přechází v blackmetalový rambajz.
Střízlivý obal neurazí ani nenadchne, titulní kresba s letícími husami je možná originální, ale její smysl mi uniká. Uvnitř texty na „prknech“, nějaké ty runy, jediná fotka Narqatha a pár slov k nahrávání. Ve studiu DT si vše obstaral sám Narqath a ač je zvuk silně staroškolský, k produkci Wyrd pasuje.
A pasuje k ní i finština, ve které je celé album nakrákané, ostatně Narqathův hrubý vokál je poměrně variabilní, nedrží se striktně jediného výrazu a do muziky nenásilně zapadá. Sice netuším, o čem jednotlivé texty pojednávají, ale neznámý jazyk jen dokresluje atmosféru alba, které nakonec hodnotím jako mírně nadprůměrné.
Seznam skladeb:
- Verisurma
- Kalivägi
- Hämärän Soutajat
- Loitsulaulu
- Talviyö
- Kaikki Metsän Kaiut
Čas: 39:55
