EPICA - The Classical Conspiracy

Epica je kapela potrpící si na neuvěřitelnou pompu. Koho by napadlo, že se z kdysi nenápadné formace Sahara Dust tehdy čerstvě odešlého kytaristy After Forever Marka Jansena vyklube symfonická formace první velikosti. Banda, která na sebe ve větší míře upozornila hlavně svým opusem „Consign To Oblivion“ na letošek přichystala opravdu pompézní živák se vším všudy.

Ve stylu Haggard se protentokrát holandští symfonici nechali zlákat přítomností opravdu velkého orchestru a při této příležitosti nahráli hned dvou CD, přičemž první z nich obsahuje vše od různých skladeb klasické hudby (Orff, Dvořák,Verdi, Handel, Vivaldi) v moderních, metalických úpravách, až po „zmetalované“ soundtrackovské main themes - například takového Spider – Mana, obligátní Williamsštiny „The Imperial March“ či Pirátů z Karibiku. Člověku by se chtělo zařvat: „Kýč!“ a nemohl by se mýlit.

O sklonech ke kýčovitosti Epicy však nebylo pochyb nikdy a toto CD vlastně ani nemohlo být jiné. Přece 40ti členný orchestr a 30 – ti členný sbor! Přiznám se, že nejsem žádný přílišný vyznavač klasické hudby, ovšem většinu ze zde uváděných skladeb jsem měl již tu možnost (ba v mládí dokonce takřka povinnost) slyšet v originále a mohu tedy s klidem říci, že v úpravě Epicy znějí moderně. Moderně a nikterak dobře. Přidat kytarové party nestačí a dovolím si tvrdit, že ve smyčcovém kvartetu by mnozí byli schopni zahrát „In The Hall Of The Mountain King „ o poznání lépe než umělci na této nahrávce. V podání tohoto orchestru zní totiž nudně a přirozené rozvíjení skladby (jedná se vlastně o akustický kánon) tu vyznívá do prázdna.

Tak jsme přetrpěli tu klasickou „nádheru“, jež nám něco kolem hodinky a vrhněme se na samotný koncertní záznam kapely. Otevírá se jak jinak než intrem „Indigo“ z poslední řadovky „Divine Conspiracy“. Pompézní sborové chorály stoupají až někam do nebes, když tu jsou přerušeny úvodními tóny z „oblivionské“ „The Last Crusade“. Dobrý výběr, skladba určitě patřila k tomu lepšímu z výše jmenované nahrávky a naživo vyzní poměrně dobře.

Rusovlasá dračice Simone velice pěkně zvládá výšky i hloubky a naživo patří (alespoň co se koncertních záznamů týče a koneckonců i z mých zkušeností obecně) společně se Sharon Den Adel ke třídě profláklých zpěvaček s opravdu kvalitními „živými“ dispozicemi. Pokud na albu občas trochu přehrává, naživo perfektně určuje směr tvorby kapely a její pompézní vokály (ve spojení s již zmiňovaným chórem) utvářejí symfoniku par excellence. Pokračuje se rychlým trackem „Sensorium“ z šest let starého debutu „The Phantom Agony“, jenž je mistrně zvládnutý a Jansenův growl dokonale kontrastuje se Simoniným hebounkým vokálem a masivními klenutými sbory. Pokračuje se songem Quiteus. Naživo zní rozhodně energičtěji, než na desce a dokonce i poměrně unylé refrény dokáže Epica zahrát s patřičnou vervou. Následující již – za rok - klasika „Chasing the Dragon“ je skladbou, která na poslední nahrávce zářila jako dokonale vybroušený diamant a baladická poloha střídající se se symfo metalovým tornádem funguje i zde. Na konec prvního kotouče nám formace naservíruje tklivý slaďák „Feint“ (debut) a vy abyste pomalu mazali přehodit disky ve vašem přehrávači.

Disk číslo dvě začíná songem z posledního alba, svižnou popárnou „Never Enough“, ve které ovšem v živé podobě obligátně chybí mužské chorálové „auuum“ (zasvěcení snad vědí, o co jde). Silný refrén táhne na bránu a než řeknete švec, začne „Beyond Relief“ s trochu unylým refrénem, ale slušnými chorusy a dobrými klávesovými party. Pasáže jako z áčkového soundtracku jsou naprostou samozřejmostí, stejně tak jako sem tam kytarové pískle, která kytaristé tahají z rukávu jako kovové králíky.

Celou dobu se pak jede v duchu poslední řadovky, ovšem  s častými úlety na starší nahrávky a musím uznat, že mne, zvláště po té splácanině v podobě „klasické“ části tohoto živého „setu“ Epica velice příjemně překvapila. Pro příznivce pomp metalu bude totiž živák velmi dobrým poslechem, i přesto, že je celkem zřejmé, že zvuk byl upravován ve studiu (to, že po dobu trvání skladby nejsou slyšet zpívající fanoušci je v dnešní době již celkem klasickým jevem) a nahrávka trvá bez patnácti minut neuvěřitelné tři hodiny. Ideální background pro každodenní činnosti i záležitost na uklidňující poslech – tak to je živák Epicy. Původně jsem chtěl kapelu tak trochu strhat, ale nakonec mne přesvědčili o svých kvalitách. Simone to šlape, banda má v zádech zkušeného bicmana Ariëna Van Weesenbeeka a souhra kytaristů je v případě songů Epicy dobrá (v současné době právě post druhého kytaristy změnil svého majitele, na místo odchozího Ad Sluijtera přišel bývalý kytarista God Dethroned Isaac Delahaye) a banda sází jeden hit za druhým a to prosím ze všech plnohodnotných alb své dosavadní kariéry. Závěrečnou „Consign To Oblivion“ a její maximálně pompézní chorus si jistě všichni rádi zazpívají společně se Simone a mně nezbývá, než dodat trochu šokující pravdu, že tento živák, tedy vlastně jeho vpravdě „epicovská“ část, se povedl. Ta klasická část, která měla být tím největším experimentem (po podivné záležitosti The Score - An Epic Journey z roku 2005 již druhým v řadě) je v mých očích poněkud úletem, ovšem tvorba kapely již funguje spolehlivě. Příjemné překvapení a „Spajdr men“ odpuštěn.

Klasická část : 5/10
„Epická“ viz dole..

Čas: 2:41:01

Seznam skladeb:
 
CD1

1.  Palladium
2. Dies Irea (Verdi)
3. Ombra Mai Fu (Handel)
4. 1st part, New World Symphony (Dvorak) 
5. Spiderman Medley
6. Summer 3 (Vivaldi)
7. Montagues And Capulets (Prokovief)
8. Imperial March (Star Wars)
9. Stabat Mater (Pergolesi)
10. Unholy Trinity
11. In The Hall Of The Mountain King (Grieg)
12. Pirates Of The Caribbean Medley