 |
 |
 |
16. 1. 2009CALES - SAVAGE BLOOD
|
V případě této (přiznávám, mojí srdcové) kapely Cales jsem se nového alba skutečně nemohl dočkat. O to větší pak bylo moje překvapení, když jsem CD konečně držel v ruce a zaposlouchal se do něj. Jakoby se po, vlastně čistě hard rockovém albu "Uncommon Excursion" z roku 2003 hlavní mozek, bývalý kytarista Entrails a Root, Petr "Blackie" Hošek rozhodl vrátit ke svým pagan metalovým kořenům a natočit desku, která by se znovu vracela do keltského kruhu, stanoveného v roce 2001 klasickým klenotem "Pass In Time". Právě toto album přineslo neuvěřitelně silný materiál, po kterém mnoho z nás, co jej měli tu čest slyšet, mělo pocit, že pro kapelu nastávají zlaté časy plné blahobytu a zájmu médií. Leč, euforie upadla, nic takového se nekonalo. Blackie se však nenechal zlomit a jako správný válečník se opět vrací do líté řeže pohanského „doom“ metalu. Na nové nahrávce tedy opět velice silně slyšíme keltské kořeny, které Blackieho, coby hrdého Moravana, zcela jistě velice ovlivňují, tentokrát však pouze instrumentálně, s absencí jakéhokoliv vokálního projevu, ať již zpěváka DeSeda (Dark Gamballe), nebo Skunyho (Sad harmony), tedy pěvců, zpívajících na předchozích nahrávkách. Pokud se zaposloucháte hned do první kompozice, "Transfer", přenese vás do tisíce let vzdálených časů, kdy naší planetě nevládli lidé, ale příroda, stanovující veškerá pravidla hry. Když se ponoříte ještě hlouběji, v mysli vám jistě nejednou vyvstanou obrazy starých keltských osad se svými druidy a tajemnými symboly na ohromných kamenech. Druhá kompozice, nazvaná "Volk Tektosag" je již podle názvu věnována spíše severským kmenům, ať už Normanům či Vikingům. V hudbě se navíc objevuje akordeon, do této doby zcela netypický nástroj pro tvorbu kapely. Nutno dodat, že oproti ostatním, dřívějším nahrávkám si Blackie celé album nahrával svépomocí, tedy všechny nástroje jsou pouze jeho dílem, a měl tak největší tvůrčí svobodu, jaké se vám vůbec může dostát. Avšak celkově není album žádným sólovým úletem, jako například poslední deska Alcest, ale zcela právoplatným pokračovatelem tradice Cales. V pořadí třetí "Moravian Highland" jakoby opět připomínala kořeny, z kterých autor pochází. Krásně klenutý, veselý riff, společně s Blackieho typickou produkcí (je skutečně unikátní, těžko se to popisuje, musíte slyšet alespoň jedno dílo Cales, abyste si to dokázali představit) tvoří naprosto dokonalý popis krásy moravské krajiny. Člověk jakoby přímo viděl zlatavé pšeničné lány, po kterých se prohánějí děti, domky, ze kterých se kouří při přípravě jídla a muže, pracující v lopotné práci na polích i mimo ně. Klávesový motiv pak umocní atmosféru natolik perfektně, že posune celou nahrávku do úplně jiných sfér. Paráda. Čtvrtý zářez "Depredator" pak evokuje atmosféru středověku (ať již počátečním, naprosto dokonale středověkým klávesovým motivem), či ústředními riffy, ve kterých můžeme |
|
rytíře vidět na kilometry daleko. Jak jste jistě pochopili, "Savage Blood" je opravdu jakýmsi shrnutím lidského pokolení a jeho "divoké krve". Pátá "Tribal Unity" přináší skvělé tam-tamové bicí, jež jsou opět připomínkou keltského posezení u plápolajícího ohně a zpěvu prastarých písní předků. Po skvělé pauze s klávesovými sbory přináší Blackie veselý motiv slavnosti, nejspíše pořádané k příležitosti letního či zimního slunovratu. Když se zaposloucháte více, máte skutečně pocit, že se Keltové zvedají od ohně a nahé ženy počínají tancovat kolem něj, za současného odříkávání prastarých modliteb a chvalozpěvů.
"Insurgency" přináší úžasný počáteční riff, který se posléze přemění v krásnou, melodickou "vybrnkávačku". Poté Blackie představí nejtvrdší pasáže na albu, se zasekávanými riffy, jako vystřiženými z jeho působení v kapele Root. Asi nejtechničtější song na albu vůbec, avšak pro mě osobně také nejrozporuplnější. "UnEarthly" jakožto sedmá kompozice se snaží o navození skutečně "nadpozemské" atmosféry se zasněnými riffy a skvěle se hodícími tam-tamovými bicími. Následují dva kratší kusy, "Surviving Spirit of Ancient Times" a rychlá "Warpath-Instincts", jež představí Blackieho rychlejší tvorbu. Obě jsou pouze předzvěstí pro mě osobně nejlepšího songu alba, a to klenotu "Spindle of Fortune" se zklidněnou kytarou, skvělými motivy, které se drží země a zároveň jsou od ní na hony vzdáleny. Velmi dobře padnoucí klávesy evokují zvuky harfy či bublající vody, přičemž kytary nepřestávají vytvářet nádhernou pagan metalovou hradbu. Skutečný klenot a předposlední plnohodnotný track na albu. Pokud pro nic jiného, již pro tento song se vyplatí nahrávku slyšet. Poslední "Groves of Infinite Reminiscences" je jakýmsi intrem před závěrečným trackem, s krásně procítěným ženským zpěvem a pomalou, echovanou kytarou. "Dehumanisation" pak naznačuje, co by se kvůli naší "divoké krvi" mohlo stát. Hučení větru po prázdných pláních, kdy lidstvo přestalo existovat. Poselstvím celého alba tak zůstává jedno, vraťme se do spojení s přírodou, dokud je čas. Koneckonců, planetu máme jenom jednu a nikdo nám nejspíše již druhou Zemi nedá. Po poslechu "Savage Blood" jsem skutečně spokojen s tím, co slyším, Blackiemu se podařilo natočit další úžasné album, a to prosím bez jakékoliv cizí pomoci. Váhal jsem mezi devítkou a sedmičkou, takže nakonec. Čas: 42:11 Seznam skladeb:
|
;)
RSS kanál
