 |
 |
 |
21. 1. 2009KAVIAR KAVALIER – Bukkake Express
|
Kavair Kavalier, projekt Necrococka, jsou bezesporu zajímavým úkazem tuzemské scény. Doménou KK je sex a jeho bizarnější podoby. Začali s tím už na prvotině Dreams Of Caviar, pokračovali na Klinik i Studiu Y a jak název novinky napovídá, pokračují i na ní. Vyrážejí za sexuálními radovánkami na cesty světem a těm, kteří jsou slabší v zeměpise, předkládají v bookletu mapu s vyznačením jednotlivých zastávek. Texty jsou až na jednu výjimku v němčině a i když tomuto jazyku příliš nakloněn nejsem, do KK se hodí a vlastně si ani nedovedu představit, že by to bylo nazpívané jinak. Díky minulosti hlavního ideologa Necrococka se KK stále pohybují v metalovém undergroundu, ale hudební stránka posledních dvou alb už nemá s tvrdou hudbou takřka nic společného. Už předchozí Studio Y obléklo silně elektronický kabátek a Bukkake Express víceméně pokračuje v podobném duchu. Záměrně píši podobném, protože přece jen několik drobných změn Bukkake Express přináší. Tou první je angažování živého bubeníka, kterým je Honza Kapák (Avenger). Minulé, tak trochu unylé programované bicí, nahradila šťavnatější poloha a mě se to takhle líbí víc. Druhou změnou je absence prvoplánovaných hitovek, i když s rostoucím počtem poslechů se nakonec i nějaká ta chytlavější skladba najít nechá. Od začátku se jede v elektropoprockové lajně, spoustu syntetických klávesových zvuků (Necrocock) doplňuje kytara (Marcel) a zmíněné bicí. Vedle sladkých tónů zaslouží pozornost Necrocockův vokál, který nenásilně přechází z polohy silně připomínající ženu do takové trochu zastřené, zašeptané a místy i tak trochu ukřičené. A variabilní vokální rejstřík albu opravdu sluší. Trojka Saint Tropez začíná typickým motivem KK, který se táhne celou skladbou a dělá z ní první tip na hit. Další hlasové hrátky si Necrocock dopřává v Tokiu. Ráčkování se na nahrávkách až tak často nevyskytuje, ale tady je to evidentně schválně. Překvapí poměrně konformní kytarové sólo i dusot kopáků. Z trochu lacinějšího těsta je pětka Bukkake Party, která mě svou jednoduchostí a kolovrátkovým omíláním jednoho disko motivu nebere. Nepomůžou ani kecy slečen, které „to“ mají rády. Naproti tomu následující Květa In Japan je návratem do dob minulých, hodně připomíná období |
|
Dreams Of Caviar a v textu lze nalézt odkaz na ikonu 80. let minulého století Nenu. Hit číslo 2 je Jumbo Mambo. Opravdu si nejsem jistý, jestli to všechno zpívá Nerocock, ale nejspíš jo. Hlas jak pubertální dívenka, občas i parodické kvíkání či operní poloha, ale hudebně pestrá a poměrně kytarově laděná skladba. Další návrat do dob Klinik nebo Dreams... se koná v Taxi Nach Kairo, rockové odsýpající jízdě, občas přerušené jakýmsi lkaním. Podobně jako první instrumentálka vypadá i druhá Love & Dementia, opět s hlasy dívek z nějaké bujaré sešlosti. Hned na ní navazuje česky uvozená experimentálnější skladba Necrocock´s Radio, která je znovu ukončená v naší mateřštině. Po tak trochu oddychové Glory Hole je tu závěr, komplet česky nazpívané Ratanovy polykačky. Myslím, že právě tady je v hlase Necrococka nejvíce slyšet parodie a nadsázka, nicméně hudebně gut.
Zvukově je album na velmi dobré úrovni, vznikalo v domácím Gummi Studiu Y páně Necrococka (vše kromě bicích) a v Hellsoundu (bicí), o finální mix a mastering se postaral Marcel (opět Gummi Studio Y + Fat Dog Scoring Studio). Booklet je prací herr Chymuse a kromě zmiňované mapy v něm hrají prim fotky tří Asiatek, Necrococka a Marcela (fotila Lucie Michnová a fotky jsou to skvělé). Ale i když je jedna z dívek moc hezká, celkově mě grafika příliš neoslovuje – je to takové hodně barevné, písmo místy špatně čitelné... prostě mi je obecně milejší střízlivější výtvarná stránka než přeplácaný, byť plánovaný, kýč. Ale ono to k téhle hudební parketě zapadá, tak proč ne. Seznam skladeb:
Čas: 38:49 |
;)
RSS kanál
