Když se to domákly dvě malý čarodějnice, okamžitě začaly otravovat rodiče, že „konečně chtějí taky na ňákej koncert a že teda na Tarju, protože se jim líbí“. Žádnou velkou radost jsem z toho neměl, ale když kamarád podlehl nátlaku své dvanáctileté dcery, musel jsem se „obětovat“ a vyvézt tu svou taky.
Nasranost, nespokojenost a nakonec spokojenost. Tak by se dalo krátce charakterizovat moje rozpoložení v průběhu úterního večera. Před halu jsme doklopýtali krátce po 18. hodině s tím, že dle webu se bude otevírat v 18:30 a chvilku postojíme. Ale co čert nechtěl, lidí už tam byla hromada, akorát s tím otvíráním to bylo trochu chladnější. Neotevřelo se ani v půl, ani v celou, ale snad s hodinovým zpožděním. To už se dav nudil, spílal pořadateli, ale nic platný. Nasranost je za mnou.
Koncert měl začít v 19:00. Skutečnost? Innocens se na pódiu objevili se zpožděním „pouhých“ 80 minut! Navíc tahle kapela, která o sobě dává v poslední době hodně vědět, nepředvedla nic světoborného, jen mix gotického, symfonického, lehce elektronického pompézního metalu. Rádoby načančané kompozice neměly jasný řád a nakonec mi z nich nezbylo v hlavě nic. Možná by mě to bavilo víc, kdyby zvuk byl alespoň průměrný. Ale koule, která se do haly valila, byla deprimující. Jediným světlým bodem byla závěrečná unplugged skladba, ve které konečně vynikl výborný hlas zpěvačky – ale tahle náplast byla hodně slabá. Nespokojenost je taky za mnou.
Na Tarju se čekalo přijatelnou půlhodinu, za kterou proběhly úpravy pódia a jeho zahalení za bílou oponu. Právě oponě a kouzlům se světlem patřil úvod koncertu. Za osvícenou plachtou se postavila hlavní persona a začala „hra stínů“. Jen silueta a její pohyby, citlivý hudební doprovod a zpěv finské slavice obstaraly efektní začátek. Po první skladbě šla opona dolů a na pódiu se objevil „all star team“, který vedle Tarji tvořili Mike Terrana (bicí), Oliver Holzwarth (baskytara), Alex Scholpp (kytara), Max Lilja (cello) a jediná neznámá tvář Maria Ilmoniemi (klávesy). Zajímavé uspořádání na pódiu – bicí vlevo vepředu, v centru zpěvačka, za ní oba strunní umělci, ještě za nimi cellista a trochu stranou klávesistka.
Nepočítal jsem, kolik skladeb zaznělo z nepříliš vydařeného alba My Winter Storm, ale v podstatě každá zněla naživo mnohem lépe než z nahrávky. Těžko říci, jestli to bylo takřka kompletní výměnou muzikantů (z alba zůstal pouze kytarista), ale skoro bych se přiklonil k variantě, že ano. Hlavně mistr Terrana předváděl neskutečně pestrou a razantní hru. Ani Max nestatoval do počtu a po usazení zvuku bylo jeho cello zajímavým zpestřením jinak poměrně tuctových kompozic. Z Tarjiny sólové dráhy v podstatě vyčnívaly pouze dvě písně – hitová I Walk Alone a svižná nová skladba, jejíž název mi žel unikl. Potěšila i nakažlivě chytlavá překopávka Alice Coopera Poison, který si spousta přihlížejících prozpěvovala, naše děti nevyjímaje („máme to v mobilech“). Zbytek hudebně neurazil ani nenadchl, zpěvově to samozřejmě byla luxusní záležitost.
Nevím, nevím, jak by koncert nakonec vyzněl, nebýt zařazení několika songů z repertoáru Nightwish. S prvními tóny Whismastera (zazněl až jako první přídavek) se hala dala do frenetického řevu, obdobný úspěch měl i Nemo. I díky těmto hitovkám a střídání sólového repertoáru s tím předsólovým měl koncert docela spád, který navíc vyšperkoval parádním sólem již vychvalovaný Mike (při vší úctě k ostatním spoluhráčům to byl právě bubeník, který na sebe strhával pozornost srovnatelnou s pozorností věnovanou Tarje). Klávesy se ke slovu nedostávaly tak často, ale víceméně byly tam, kde být měly, v závěrečné skladbě pak hrály prim. Tarja se na pódiu představila v několika kostýmech, rozdávala úsměvy i superlativy na adresu nadšených fanoušků a samozřejmě nešetřila rozmáchlými gesty a pohybem.
Odmyslím-li si puberťáky s plyšáky (kterými zasypali Tarju po úvodní intrádě jak na představení Dády Patrasové), nekonečné čekání před halou a nemastnou neslanou předkapelu, zbývá mi podařené vystoupení dámy obdařené výborným hlasem i konstatování, že jsem rozhodně výletu nelitoval a dostavila se ona spokojenost.
Poděkování patří Jaroslavu Houšteckému za poskytnutí skvělých fotek.
