Dlouho, předlouho se čekalo na následovníka právem velmi ceněného alba The Timelessness. Melodie téhle pět let staré desky mi stále zní v uších a dobře si pamatuji, jak silně na mě tehdy v podstatě neznámá kapela zapůsobila. Moment překvapení jako v roce 2003 s novinkou už přijít nemůže, na druhou stranu nelze předpokládat, že by kapela zdegenerovala a vypustila do světa průserovou nahrávku. Loni jsem Memorii viděl na jedné zastávce Ambivalent Trilogy Tour a její vystoupení, při kterém dávala ochutnat z nové tvorby, bylo výborné.
Kapela v průběhu pěti let, které od minulého alba utekly jako voda, lehce zeštíhlila (odešel kytarista Rosťa Skácel) a vyměnila člověka za klávesami (Petra Dubu nahradil speciální host Jan Friedmann). Je proto pochopitelné, že tyhle dvě změny nějaký vliv na současnou produkci mají, zejména když si uvědomíme, že Rosťa se spolu s Andreou dříve staral o skládání hudby. Ta doznala změny spíše v detailech než v celkovém vyznění. A žel právě některé „nové“ detaily mi ne úplně padly do noty. Na mysli mám zejména potlačení partů violy, která dříve patřila mezi stěžejní nástroje – nyní se Iva ke slovu dostává poměrně málo a podle mě je to škoda. Druhou nepříliš vítanou změnou je přehršel samplovaných zvuků, které bych si dovedl představit v míře poněkud umírněnější.
Na druhou stranu jsou tu další věci, u kterých je slyšet zřetelný pokrok. Ten nejmarkantnější ve vokální rovině. Andrea zpívá skutečně fantasticky, rozhodně se nebojí pořádně zařvat a to je určitě dobře. Ukuňkaných zpěvandulí je celá řada, Andrea ale naštěstí patří mezi ty razantní a s hlasem neustále pracující divoženky (nejpřekvapivější polohu nabízí High Spirits Too Low, zřejmě vůbec nejsilnější skladba kompletu). Navíc často doplňuje sebe sama a hlavní zpěv je v pozadí dokreslován doprovodnými vokály.
Výraznější a dynamičtější je určitě i sound, Hacienda a Miloš Doležal odvedli svou práci precizně, nahrávka opravdu hraje a zvuk je čistý jak voda v křišťálové studánce (doporučuji poslechnout na solidním aparátu, rozdíl proti bedýnkám u PC, byť dřevěným, je markantní!!!). Tím pádem téměř (viz. dále) všechny nástroje pěkně vyniknou, hlavně kytara v rukou Zdeňka zní o hodně ostřeji než na předchozí nahrávce. Rytmika (Filip – basa, Pavel – bicí) se ke slovu dostává hlavně v energičtějších pasážích, a že jich není málo. Zatímco zvuk basy je opravdu ukázkový, u bicích se nemůžu ubránit dojmu, že zní čvachtavě a divně.
První tři skladby jsou docela nářezy, až se čtvrtou Splintered Heaven přichází chvilka minimalističtější a pomalejší. Vklad hostujícího klávesisty není na první poslech nikterak velký, ale v určitých momentech se klávesy povznesou nad všechny nástroje a z ničeho nic vyšperkují skladbu neotřelou melodií a zvláštním zvukem (nejvíce se mi líbí v Don‘t Try, kterou právě klávesové party „dělají“). Naopak v úvodu Shed the Old Skin zní klapky hodně lacině, až diskotékově, naštěstí tahle zvlčilost netrvá dlouho a záhy je nahrazena výraznějším vkladem violy. Ta se největšího prostoru dočkala v Lonesome Road a právě tahle skladba asi nejvíce evokuje doby minulé a možná škoda, že v ní skoro pořád řádí nějaký cvrček v pozadí (smích).
Za poněkud méně zdařilý považuji booklet. Hlavní motiv rukou na titulce je možná originální, ale zpracování mi přijde fádní a barevná kombinace příliš „šedá“. Ruce se objevují i uvnitř knížečky, ve které nechybí texty, ale chybí nějaký nápad (podklad textů připomíná rozlitou barvu, do které sem tam někdo něčím hrábnul). Dojem z obalu tak lehce zachraňuje zdařilá fotka skupiny.
Rozpolcená extáze je dobrá deska. Deska melancholická i veselá, deska plná progresivního alternativního metalu, deska s vlastním ksichtem. Proti předchůdci výrazně složitější, možná skladatelsky a producentsky vyzrálejší, leč místy trochu překombinovaná. Celkově určitě nadprůměrná.
Seznam skladeb:
- Faithless Prophet
- High Spirits Too Low
- Don‘t Try
- Splintered Heaven
- Heart Gambled Away
- Shed the Old Skin
- Solitude - My Life
- Lonesome Road
- No Utopia
- Lonely Echoes
