13. 6. 2008DYING FETUS, CONDEMNED, POPPY SEED GRINDER - 11.6.2008 - Plzeň - Divadlo Pod Lampou

Už od brzkého letního odpoledne se okolo plzeňské kotliny honily mraky a v dálavách bouřilo. Ovšem ta pravá bouře měla nastat až večer, kdy Dying Fetus sáhnou na své instrumenty a zahrají hezky od podlahy. Město piva samotné už jednou navštívily. Před deseti léty (sakra, jak ten čas neúprosně pádí), přesně 1.9.1998 ve starém "céčku" po boku Deranged, Beheaded, Fleshless, Defeaced Creation a Grind 6.4. Tehdá to bylo na podporu třetího alba Killing On Adrenaline.

Po nevydařeném utkání naší repre s Porugalci na Euro, si vyrážím tedy spravit chuť moji milovanou muzikou a to ne hned tak ledajakou. Ale hezky popořadě. Při příchodu do hezky zaplněného klubu se už mele mák. Pódium totiž okupují Poppy Seed Grinder(anglicky drtič makových semínek), se svým pojetím brutálního death metalu. Zaujali tak místo za předem avizované Despise, kteří nemohli vystoupit kvůli zdravotním problémům jejich bicmena Toma. Nutno podotknout, že náhradou velmi adekvátní. Co nevidět by mělo být venku jejich nové CD Humanophobia a tak se hrály věci především z něj. Svůj styl, zvládají myslím celkem s přehledem a je to dobře odvedená palba. Zhruba půlhodinový intenzívní set hezky vyčistil moje uši.

Po krátké přestavbě scény, rozebrání a odnosu bicí artilérie Poppy Seed Grinder, jsem nejen já zvědavý na kalifornské drtikuly Condemned, jejichž set bude následovat. Mladí, exoticky opálení a draví hoši ze San Diega, nám přivezli kousek nefalšovaného us brutal deathu. Své prsty v tom má i vydavatel jejich debutu Desecrate The Vile, Zdeněk Šimeček a jeho label Lacerated Enemy, jehož náklonnost k tomuto stylu muziky je všeobecně známa. Brutalita non plus ultra, chorobný sound, rozkladná atmosféra obsažená v tvorbě mládenců je zajímavá, ale asi tak po třetím štychu způsobuje neodkladný stereotyp. Za velkou louží existují desítky(stovky?) takovýchto kapel, které znějí dojedné naprosto stejně, jedna jako

Krátce po desáté už ovšem na plac nabíhají mistři svého řemesla Dying Fetus, kapela, kvůli které jsem dnes tady. A nejsem vůbec zklamán. Po letech hraní skupina vykrystalizovala na úderné trio a já šátrám v paměti, jaká že formace, hrající jen ve třech lidech, mě dokázala oslovit takovýmto nehorázným hudebním nátěrem. Napadá mě snad jen svého času Krabathor, nebo třeba taková Insania, ale ta je přeci jen trochu z jiného ranku. Hraje se jak z poslední fošny War Of Attrition, tak i ze zbylé, pestré diskografie. Dying Fetus ve své hudbě vždy míchali brutální death s houpavým hardcorem a grindovou intenzivní palbou. Vždy si ovšem také zakládali na vysoké  precizní muzikantské zručnosti  a umu. Nejen proto jsou už v tomhle stylu, tak trochu legendou. A jejich koncerty šlapou báječně. Je radost sledovat oba zpívající kytaristy, jak John Gallagher, tak basák Sean Beasley, zvládají s přehledem krkolomné, nářezové pasáže i jemnější vyhrávkové kudrlinky. Trey Williams je bicmen par excellence a svojí ultra rychlou, přesto však přesnou a citlivou, divokou hrou, žene celý ten mazec dopředu. Zhruba v polovině setu zazní i kultovní hymna Kill Your Mother/Rape Your Dog, jejíž text je jakousi reflexí na povrchní americkou společnost. Hodinová smršť v podobě nářezu marylandských ikon, utekla jako nic a ve čtvrt na dvanáct je koncert ukončen. Žádné přídavky pro rozdováděné fans se nekonají. Inu, malá únava na Dying Fetus z probíhajícího a jistě náročného turné znát byla, ale svůj set odehráli naprosto profesionálně a s přehledem. Vždyť o den později už koncertují ve Varšavě a pozítří v Ostravě. Návštěvu všem z okolí cypáckého regionu vřele doporučuji.

Příjemný koncert, plný kvalitní tvrdé hudby se vydařil a stopy po nějakém žalu, nad prohraným zápasem nadobro zmizely z mé mysli...