 |
 |
 |
10. 5. 2008ECNEPHIAS – Dominium Noctis
|
Třebaže prvopočátky tohoto italského uskupení sahají až do roku 1996, přílišným množstvím titulů ve své diskografii se pánové zrovna chlubit nemohou. Na svém kontě mají pouze mini CD November z roku 2005 a právě recenzovaný první plnohodnotný titul s názvem Dominium Noctis. Ten zaujme hned na první pohled zajímavým obalem, který je kombinací modré a černé barvy a v jehož středu posedává spoře oděná (nějaký ten hadřík by přesto ještě odložit mohla…) slečinka s nepřítomným psychopatickým pohledem. Hned jak jsem si prohlédl cover a přečetl názvy skladeb, začal jsem tušit, o co se bude jednat. Mé nejčernější představy se naštěstí nevyplnily. V přiloženém infu se píše cosi o death a doom metalu s blackovými, folkovými a horrorovými vlivy. Mno, byť je to škatulka poměrně divoká, docela bych s ní souhlasil. Jen bych zde prohodil místa pojmů black a death. Intro v daném ranku nesmí chybět a nechybí ani zde. Já bych se bez něj rozhodně obešel. Klávesy a temná deklamace ještě temnějšího textu (alespoň myslím, protože texty nejsou součástí bookletu). Raději ani nepátrám v paměti, kolik nahrávek začíná podobně „originálně“. Naštěstí vše trvá pouze několik málo desítek sekund a už se valí Burn witch burn!. Mé původní podezření na hudební spřízněnost s Daniho parťáky z COF se naštěstí ukázalo pravdivé pouze částečně. Některé klávesové party na ně sice vzpomenout dají, ale jinak se dostává především na mix výše zmíněných stylů. Spíše bych zde slyšel odkaz na řeckou scénu v podobě letitých sebranek jako jsou Varathron, Thou Art Lord, Deviser, nebo třeba Necromantia. První song vcelku příjemně navnadí a následující Veneficia rovněž nezaostává. Úvod zde obstarává zajímavý klávesový motiv a během chvíle se nám vše opět rozjede do vyšších obrátek, které jsou ještě několikrát sníženy. Mancanův hluboký vokál doplňuje i vysoký jekot (pravda, tak nějak kvílí i jistý „špindíra“) a po celou dobu trvání se toho děje dostatek nato, aby posluchač neměl šanci se nudit. Následující Between shadows nabídne uklidnění, kde úvod obstarávají příjemné ambientní plochy s folkovým nádechem. Ty jsou ale záhy nahrazeny kytarami. Skladba se nese v pomalejším tempu a v závěru se ke slovu vrací i zmiňovaný folkový motiv. Věc s názvem Ice forest |
|
rituals je největší mazec na albu a můj favorit. Jen těch kláves je zde na můj vkus až příliš a mezihra zbytečně přerušuje rozjetý song. A jak tato skladba končí, následující začíná. Akustické brnkání a čistý vokál dominuje skladbě, která dala celému kotouči název. Ono se zde ničeho jiného vlastně ani nedočkáte. Pecka Ragnatele… by se klidně mohla nacházet na jakémkoliv albu Necromantie, protože podoba tady rozhodně je. A zdařilé jsou zde vokály v několika variacích, včetně zvláštního „jódlování“, které zní jak z arabské mešity. Další vál je pouze mohutné preludovaní kláves a rozhodně se nemyslím, že by to bylo ku prospěchu věci. Jak se říká, všeho s mírou… Zbylé skladby už začínají za svými předchůdci poněkud pokulhávat a vypadá to, že náboje v podobě zajímavých nápadů už pánové vystříleli. Za zmínku stojí snad jen heavy metalová kila v To the forgotten a zajímavá kytarová melodie rovněž zde. Klávesy nám obstaraly intro a obstarávají i závěr v podobě outra. Nečekaně…
Nikterak objevné, leč chvílemi zajímavé a působivé. Škoda, že nahrávka není přímočařejší a je zde kladen zbytečně velký důraz na vytvoření atmosféry, protože ve svižnějších pasážích jsou si pánové nejjistější v kramflecích. Takhle to vidím na lehký nadprůměr. Znám v daném ranku zajímavější interprety, ale rovněž jsem slyšel i mnohem větší bídu. Mé oblíbence z jihu Evropy ze svých pozic rozhodně nesesadí, ale nebude od věci sledovat, čeho se od Ecnephias dočkáme v budoucnu. Třeba se bubeník Atlos začne více věnovat bicím než klávesám. Rád bych ještě zmínil fakt, že tato nahrávka je v bookletu věnována památce Chucka Schuldinera. Čas: 40:48 Seznam skladeb:
|
;)
Reklama
